 |
| Země: USA Žánr: blues rock Datum vydání: 10.9.2012 Label: American Recordings / Universal Republic Records Tracklist: Hodnocení: 8/10 Odkazy:
|
Myslím, že blues rockovou legendu ZZ Top není třeba nikterak blíže představovat. I když neočekávám, že by všichni měli jejich tvorbu dopodrobna naposlouchanou, tak minimálně nesmrtelné klasicky jako “La Grange” či “Viva Las Vegas” zná snad každý. Na začátek se však hodí zopakovat si zásadní fakta. Vydržet na scéně neuvěřitelných 43 let, to není úplně běžný jev, ZZ Top jsou však stále zde a po podrobném seznámení se s novinkou “La Futura” musím říct, že jsou stále v dobré formě. Není se co divit, na nové album si tentokrát museli fanoušci počkat dlouhých devět let, což je nejdelší pauza mezi řadovými deskami v kariéře. Přiznejme si, od roku 2003, kdy těmhle vousáčům vyšla poslední deska “Mescalero”, nebyli ani koncertně příliš aktivní a nejeden fanoušek se o budoucnost kapely začal bát.
Obavy byly zaplaťpánbůh zbytečné a ZZ Top jsou konečně zpět a dokazují, že ten svůj špinavý blues rock plný jižanského feelingu umí pořád na jedničku. Vousáči (abych byl přesný, tak Billy Gibbons a Dusty Hill) spolu s rebelantem v ohledu dlouhých vousů, bubeníkem Frankem Beardem, si během uplynulých čtyř dekád vypracovali nezaměnitelný zvuk a styl, který si nemůžete splést s žádnou jinou kapelou na světě, a proto by bylo pošetilé očekávat, že by se snad uvolili k nějakým kompromisům, stylovým úletům nebo snad ke snaze nějak se vyvíjet, přestože titul “La Futura” by měl hovořit něco jiné. Ale co, prostě jim to šlape, fanoušci to mají rádi a já proti tomu, stejně jako třeba v případě AC/DC či Motörhead, nic nemám. Přiznám se, že jsem nebyl moc rád z ohlášení producenta, kterým se v případě “La Futura” stal Rick Rubin, jehož vizionářství už dávno není tím, čím bývalo, a dnes spíš těží ze svého jména. Kdo ví, jakou měrou se na vzniku alba podílel, zda kapelu naváděl správným směrem, nebo si ZZ Top naopak všechno udělali po svémi a Rubin do toho moc nekecal. Ať tak, či onak, výsledek je nad očekávání povedený. Na “La Futura” se pokračuje tam, kde se na “Mescalero” skončilo, a to doslova. Snad jen novinka je albem soudržnějším a celkově ve mně zanechává lepší pocity a dojem povedené nahrávky, a to nejen oproti poslednímu albu, ale i všem albům z let devadesátých. Tracklist, čítající desítku skladeb o celkové stopáži necelých 40 minut, je velice příjemný, a když k tomu připočteme (v rámci možností) rozmanitost skladeb, tak máme o dobrou zábavu postaráno. Není potřeba žádných dodatečných aranží či nástrojů, tady se všechno zvládá na klasickém trio-obsazení ve složení bicí-basa-kytara, spolu se syrovým vokálem Billyho Gibbonse, občas s drobnou výpomocí harmoniky či piána, ale ty už k tvorbě ZZ Top tak nějak patří, takže nenarušují atmosféru vyprahlé pouštní nahrávky.
Hned první tóny střednětempé “I Gotsta Get Paid” prozradí, že je vše při starém. Zvonivá kytara, chytlavý ústřední riff se solidní rytmikou v pozadí jsou hlavní aspekty hudby ZZ Top a v “I Gotsta Get Paid” si jich užijete do sytosti. Celkovou atmosféru podtrhuje čistý, ve své podstatě klasický zvuk, se kterým se ZZ Top vrací až někam ke svému opusu “Tres Hombres”. Hned při prvním poslechu na mě zapůsobilo několik skladeb. Patří mezi ně obě balady, protože jak procítěná “Over You”, tak “It’s Too Easy Mañana”, která jako by vypadla z dalšího brilantního alba “Eliminator”, jsou kupodivu jedny z nejpovedenějších skladeb alba. Nevím, jestli se v případě aktuálních ZZ Top dá o některých skladbách hovořit jako o vyložených hitech, ale takovým titulem si zaslouží být označena šestá v pořadí “I Don’t Wanna Lose, Lose, You” s velice chytlavým refrénem a jistě taky hned následující “Flyin’ High”, kterou odstartuje riff, jež byl snad ukraden Angusu Youngovi z AC/DC. Celkově mi přijde druhá polovina deska silnější než ta první, čímž nechci říct, že prvních pět písní by bylo špatných, jen “La Futura” spíš graduje, než aby postupně uvadala.
Přestože ZZ Top nevymysleli nic nového (tedy vlastně vymysleli, ale už je to sakra dávno), tak je “La Futura” albem, kterým si rozhodně neudělali ostudu a hlásí se s ním o slovo. Jsem rád, když se dnes už legendární a skoro vysloužilé kapely nenechávají zahanbit svými mladšími kolegy, kteří těží z jejich odkazu, a ukazují, že mají stále co sdělit a možná i získat nové fanoušky. Jak “La Futura” charakterizovat? Pohodové, na nic si nehrající album, u kterého je každou vteřinou cítit, v jaké atmosféře vznikalo. Nikdo na nic netlačil a parta kolem lídra Billyho Gibbonse si nahrála přesně takové album, jaké chtěla. A že je výsledek víc než povedený? To je jenom třešnička na dortu. Vypadá to, že po letech útlumu se začíná jižanský rock tlačit zpět do popředí a doba mu přeje, když si vzpomenu na poslední desku Lynyrd Skynyrd, je jasné, které dvě kapely v této váhové kategorii hrají v současnosti hlavní housle. Kdybych měl provést přímé srovnání s “Last of a Dyin’ Breed”, což není úplně snadné, protože obě kapely si svou verzi jižanského rocku upravili k obrazu svému, ale kdyby přece, tak v mých očích dopadli o pověstný fous lépe právě texaští vousáči. Snad se ještě nějakého alba v budoucnu dočkáme, protože by byla škoda připravit posluchače o další podobný zážitek.