Země: Velká Británie / Maďarsko Žánr: chamber music / ambient / minimal Datum vydání: 2.5.2016 Label: GS Productions Tracklist: 01. Music for Breakfast 02. Raining This Morning 03. Slowing Waters 04. Colour Positive 05. Colour Negative 06. Tea in the Museum 07. A Midday Storm in Marchmont 08. Waltz for Niau 09. Polimer C90 10. Hydrangea Blue 11. Thermal 12. Visage 13. La Galerie Soir Hrací doba: 36:41 Odkazy: facebook / bandcamp

Tamás Kátai, původem maďarský hudebník aktuálně sídlící ve Skotsku, je takový trochu nenápadný človíček. Nicméně o to lepší je muzika, jakou tvoří. Dříve se angažoval ve vícero projektech a kapelách, z nichž za pozornost stojí snad všechny, zapadlé záležitosti jen s demosnímky nevyjímaje, ale postupem času všechny tyto aktivity uhasly, až Kátaiovi zbylo jediné, to nejznámější působiště. Samozřejmě tím nemám na mysli nic jiného než Thy Catafalque. Pod tímhle jménem Tamás již nejednou dokázal, že i metalová hudba může být uměním v tom pravém slova smyslu – co album to skvost, což se týká i poslední desky „Sgùrr“, jež vyšla v loňském roce. Inu, ne nadarmo tu jsme z nahrávek Thy Catafalque pravidelně na větvi, já obzvlášť a nijak se za to nestydím.

Vraťme se ale zpátky k těm ostatním skupinám. Mezi ně patří i Kátaiův sólový projekt­­… jistě, i Thy Catafalque je už vlastně sólový projekt, ale nyní se bavíme o nahrávkách vycházejících pod jeho vlastním jménem, tedy s Tamás Kátai v kolonce interpreta. Tento projekt se tak nějak plynule vyvinul z (opět sólové) formace Darklight a doposud v jeho rámci vyšla jediná deska – „Erika szobája“ v roce 2005. Zde se Tamás představil v poněkud odlišné formě, než jakou zná posluchač z Thy Catafalque. Žádný metal, pouze komorní hudba, ambient, možná letmý vliv neofolku či poprašek jemné relaxační elektroniky. Tak jako tak, šlo o nádhernou záležitost, která – ne poprvé a ne naposled – ukázala, že tenhle člověk je prostě ohromně nadaný skladatel s vytříbeným citem pro atmosféru i fenomenální nápady.

Vše nasvědčovalo tomu, že i tento sólový projekt – podobně jako třeba Gire, Gort, Towards Rusted Soil či již jmenovaný Darklight – zavál čas. Tamás Kátai se poslední dekádu věnoval pouze práci na Thy Catafalque, výsledkem čehož byly klenoty „Róka hasa rádió“, „Rengeteg“ a nakonec loňské „Sgùrr“. O to větší bylo překvapení, když takřka zničehonic vyšlo „Slower Structures“, druhá sólová deska. Objevila se potichu, nenápadně a ve skromné podobě – jen v omezeném nákladu sta krémových digipaků. Ale ona se tato nenápadnost a strohost ke „Slower Structures“ vlastně hodí, jelikož okázalost a humbuk by u takto jemné muziky byly spíš na škodu.

Nepochybujte o tom, že „Slower Structures“ nemá vůbec co do činění s metalem. Kytaru zde nenajdete ani náznakem. „Thirteen compositions for piano, violin, contrabass and electronics,“ hlásá sama obálka počinu. Stejně jako na „Erika szobája“ tedy jde o povětšinou klavírní minimalismus s utlumenou a odpočinkovou náladou. Přesto jsou obě nahrávky poněkud odlišné. Především bych si dovolil tvrdit, že „Slower Structures“ je ještě minimalističtější než jeho předchůdce. Navíc, „Erika szobája“ v sobě stále obsahovalo jakési vnitřní pnutí. Novinka je ovšem jemnější a obepíná ji čistá melancholie a umírněnost. To ale ani náhodou nemyslím ve zlém – „Slower Structures“ má svůj klid a mír, je to hudba křehké ranní mlhy a jemného deštíku. Prý inspirována městem Edinburgh a věnována městu Edinburgh. Co je ovšem to hlavní – její atmosféra je opětovně fantastická.

Nevím, jak to Tamás Kátai dělá, ale na cokoliv sáhne, to je jednoduše nádherná záležitost a „Slower Structures“ není výjimkou. Je sice pravda, že v tomto případě album víc než úžasnými melodiemi a dechberoucími nápady (jako v Thy Catafalque a do jisté míry i jako na „Erika szobája“) působí jednolitou náladou, ale to vůbec nevadí, protože to tam pořád je. A navíc to vůbec, ale vůbec neznamená, že se na „Slower Structures“ nenacházejí krásné momenty. Stačí si třeba poslechnout věci jako „Raining This Morning“, „A Midday Storm in Marchmont“ (ta je naprosto dokonalá!) nebo „Hydrangea Blue“.

Skvěle funguje i zapojení smyčcových nástrojů ve skladbách jako „Slowing Waters“ či „Waltz for Niau“. Jindy se zase daří z naprostého minima, vlastně jen z několika málo tónů, vytřískat absolutní maximum, čehož mohou být důkazem třeba obě „barevné“ písně „Colour Positive“ a „Colour Negative“ nebo závěr alba v podání trojice „Thermal“, „Visage“ a „La Galerie Soir“. Zajímavá je rovněž „Polimer C90“, která se díky svému darkambientnímu ladění snad jako jediná odklání od melancholie – perličkou je, že v této kompozici byla použita i nahrávka pořízená v roce 1984 ještě v Maďarsku.

Je pravda, že „Slower Structures“ není tou nejlepší deskou, jakou kdy Tamás Kátai stvořil. Vlastně bych řekl, že i čistě jen v rámci sólové diskografie vyhrává „Erika szobája“ – když nic jiného, debut obsahoval o poznání větší množství těch skutečně výrazných a pohlcujících momentů. Nicméně to neznamená, že by snad „Slower Structures“ bylo špatné, ani náhodou ne. Pořád je to čarovná záležitost, jíž stojí za to věnovat čas a která jednoznačně potvrzuje obrovský talent svého autora.

Tvorba Tamáse Kátaie mě obecně hluboce zasáhla a považuji ji za výjimečnou – a „Slower Structures“ do toho zapadá jako další díleček skládanky. Snažím se na to nekoukat úplně nekriticky, ale i tak se nemohu ubránit nadšení. Stýská-li se vám po křehké podzimní melancholii, hledáte-li relaxační hudbu, prahnete-li prostě po krásné muzice – „Slower Structures“ ve všech případech poslouží dokonale.