Tau Cross - Tau Cross

Tau Cross – Tau Cross

Tau Cross - Tau Cross
Země: USA / Kanada
Žánr: crust / metal / rock
Datum vydání: 15.5.2015
Label: Relapse Records

Tracklist:
01. Lazarus
02. Fire in the Sky
03. Stonecracker
04. Midsummer
05. Hangmans Hyll
06. We Control the Fear
07. You People
08. Prison
09. Sons of the Soil
10. The Lie
11. Our Day
12. The Devil Knows His Own

Odkazy:
facebook / bandcamp

Věřím, že v jistých kruzích jsou Tau Cross považování za superskupinu, protože sestava, která čítá léty prověřená jména z uskupení jako Voivod, War/Plague a Amebix nenechává hrstku posluchačů klidnou, ovšem pro mě je to prostě a jednoduše boční projekt Michela Langevina, tedy bubeníka Voivod, protože zbylá část personálního obsazení, jež se za projektem Tau Cross skrývá, je pro mě jednou velkou neznámou. Ovšem pro úplnost je třeba říct, že spolu s Langevinem, jenž usedl samozřejmě na bubenickou stoličku, tvoří Tau Cross zpěvák a basák Rob Miller a dvojice kytaristů Jon Misery a Andy Lefton. Tak, tím jsem si odbyl nezbytné úvodní představení a můžu se tedy vrhnout na debutové album „Tau Cross“.

Při bližším pohledu na zázemí jednotlivých členů, kdy většina z nich má za sebou působení v punkově crustových partách, kde se občas mihne i nějaká ta hardcorová pasáž, jsem byl velmi zvědavý, jak se do tohohle uragánu dokáže procpat Michel „Away“ Langevin, od něhož se automaticky očekává futuristická thrashová řežba v takovém ražení, jak ji předvádí v řadách svého domovského působiště. Jistě, v srdci Voivod pumpuje punková krev taky nemalou měrou, ovšem při poslechu Amebix, které má ve svém portfoliu zpěvák Rob Miller, to nestojí ani za řeč. A jak to tedy dopadlo?

Výsledkem spojení zmíněných persón je vcelku přímočará metalová řežba s oldschoolovým nádechem starých Venom, což umocňuje hlavně vokál Roba Millera, který má k tomu Cronosovu chrapláku vcelku blízko. Vyloženě thrashová tempa nečekejte, protože rytmika je punkově jednoduchá a má díky tomu obrovský tah na branku. Kytarové riffy taky nejsou ódou na progresivní thrash metal ve stylu Voivod, takže je jasné, že Langevin v tvůrčím procesu nedržel otěže pouze ve vlastních rukách, což je koneckonců velká škoda, když se podívám na výsledek „Tau Cross“ jako celku.

Hned zkraje si řekněme, co je na „Tau Cross“ špatně. Je to bohužel hrací doba. Ať se na mě pánové nezlobí, ale natáhnout obdobně laděnou desku, jíž by vzhledem k přímočarému zaměření krásně stačilo 30 minut, na délku blížící se jedné hodině, je opravdové zlo. Skladby, které by jinak překypovaly energií a přímočarostí, jsou tak najednou v té záplavě riffů a nepříliš zajímavých refrénů stěží rozeznatelné a album jako celek je špatně stravitelné. Nevadí mi, že jednoduché vypalovačky se natáhly ve většině případů k hranici čtyř minut, protože příkladně „Lazarus“ a „Midsummer“ ona repetitivnost dokonce pomáhá k budování chladné atmosféry, ale když to člověk musí poslouchat takřka hodinu, tak věřte, že i to, co je vám zkraje velice po chuti, najednou nemůžete ani cítit. A právě to je případ Tau Cross, kteří si ukousli příliš veliké sousto.

S jednotlivými skladbami, které jsem si pouštěl jen tak náhodně, jsem ani v závěru desky, jenž už při souvislém poslechu nevnímám tak, jak bych asi měl, neměl žádný závažný problém a třeba balada „The Devil Knows His Own“ je velmi příjemné překvapení skrývající se v samém závěru, ovšem chce to obalit se notnou dávkou trpělivost, než se k ní doposloucháte. Podobnou náladou překvapí ještě „We Control the Fear“, která uprostřed stopáže funguje velmi dobře a přelévá desku ve slabší druhou polovinu. Je možná škoda, že s přibývajícími minutami ubývá rychlých válů jako „Stonecracker“ a „Fire in the Sky“, přičemž na jejich místo se dere skoro až post-punkově emocionální kompozice „Sons of the Soul“, případně utahané kytarovky, jimiž už dnes Tau Cross nikoho na prdel neposadí. To je případ „The Lie“ a „You People“. Naopak nejlepší písně se skrývají za nářezovou „Fire in the Sky“ a delší „Hangman’s Hyll“, přičemž hlavně od té druhé bych to fakt nečekal, protože před prvním poslechem bych čekal rozchrastěnou, punkově říznou píseň, jen s tím rozdílem, že tentokrát ji někdo bude natahovat na plochu trojnásobné doporučené hrací doby, což se neděje a postupným stavěním atmosféry je tohle ten pravý vrchol nahrávky.

Z výsledku jsem dosti zklamaný, protože ty crustově chrastivé riffy spolu s dynamickým vokálem Roba Millera, jenž nahrávce propůjčuje silný retro nádech, fungují dohromady v rámci jednotlivých písních hodně dobře, ale Tau Cross se na svém debutu dopustili osudové chyby a snažili se přinést až příliš velkou porci materiálu, díky němuž je výsledný efekt úderné placky s punkovým feelingem fuč a v hlavě po jejím poslechu zůstane jen hromada riffů a vokálních partů, což je zatracená škoda, protože ten potenciál tady byl a Tau Cross jej promrhali až trestuhodně jednoduše.


Napsat komentář

Vaše emailová adresa nebude zveřejněna.