Taylor Swift - 1989

Taylor Swift – 1989

Taylor Swift - 1989
Země: USA
Žánr: pop
Datum vydání: 27.10.2014
Label: Big Machine

Tracklist:
01. Welcome to New York
02. Blank Space
03. Style
04. Out of the Woods
05. All You Had to Do Was Stay
06. Shake It Off
07. I Wish You Would
08. Bad Blood
09. Wildest Dreams
10. How You Get the Girl
11. This Love
12. I Know Places
13. Clean

Hodnocení: 5,5/10

Odkazy:
web / facebook / twitter

Možná si při pohledu na titulek článku říkáte, jak jen je to možné. Jak je možné, že se na našem blogu, který nese přízvisko “rock and metal blog”, objevuje recenze popového cukrkandlu v podobě novinky zpěvačky, jejíž jediný kontakt s rockovou hudbou proběhl prostřednictvím pořadu CMT Crossroads, kde byla jedna epizoda věnována společné kolaboraci s Def Leppard, s kterými si na pódiu ve zlatých šatičkách střihla jejich klasické kousky jako “Hysteria” či “Pour Some Sugar on Me”. Inu, nemalou roli v tom hrají osobní preference, protože hudbu Taylor Swift poslouchám relativně často a rád a navíc nejsme úzkoprsí a nebojíme se i jiných hudebních zákoutí, takže proč ignorovat událost, která v letošních prodejních žebříčcích boduje na plné čáře (pro rýpaly dodávám, že tím neříkám, že to je známka kvality), i když k tomu se ještě dostaneme.

Protože nepředpokládám, že by se naši stálí čtenáři této rodačce z Pensylvánie posluchačsky nějak pravidelně věnovali, tak je vhodné říct si, o koho jde. Taylor Swift před lety, v pouhých sedmnácti letech, prorazila svým debutovým albem “Taylor Swift” s naivní verzí moderního amerického country, což není nic jiného než moderní popová hudba, jen v trochu jiné podobě, než jak ji předvádí Selena Gomez či Miley Cyrus. Od té doby se Taylor stala obrovskou mašinérií, která až do alba “Speak Now” z roku 2010 sklízela největší úspěch ve Spojených státech, což změnilo teprve předloňské album “Red”, jež představilo částečný odklon od country popových písní směrem k čistokrevnému elektronickému popu a úspěch v evropských žebříčcích. Ačkoli se jednalo pouze o letmé výlety v náznacích, tak přerod v dnešní podobu, jakou Taylor prezentuje na “1989”, započal právě na “Red”. O to víc bylo “1989” očekáváno, protože už v předstihu bylo prezentováno jakožto zpěvaččino první opravdu popové album.

A prodejní výsledky předčily očekávání. “1989” se po svém vydání stalo v prvním týdnu nejlépe prodávaným albem v zámoří od dob Eminemova “The Eminem Show” z roku 2002. “1989” se usadilo do čela celkem neochvějně a v průběhu prvního týdne si našlo svou cestu k téměř 1,3 milionům posluchačům, čímž se Taylor Swift stala od roku 1991, kdy jsou prodeje sledovány systémem Nielsen SoundScan, prvním interpretem, kterému se něco takového povedlo (prodat v prvním týdnu více než 1 milion kopií) už potřetí, protože podobných čísel dosahovaly i předešlé “Speak Now” a “Red”. Teď se však nabízí otázka, jestli je “1989” opravdu tak dobré, aby si takový úspěch, o němž se většině umělců může jenom zdát, zasloužilo. Nebudu to dramatizovat, ale není. Na “1989” se nachází několik opravdu slabých písní, které mu nedovolí navázat na hodně dobrého předchůdce. Oproti starším albům je však novinka jiná v tom, že působí mnohem sebevědoměji. Jak jsem čekal, že bude znát nejistota spolu s novým vyzněním její tvorby, tak uznávám, že i přes ponechání nemalé porce textařské naivity, je páté album této zpěvačky zřetelně dospělejším.

Skladby na “1989” by se daly rozdělit do takových tří skupin, které částečně odráží jejich hudební kvality, ačkoli to je tvrzení založené čistě na mých osobních preferencí v tom, jakou popovou hudbu mám rád. První skupinou jsou písně pomalé a poklidné, kam patří “Wildest Dreams”, “This Love” a “Clean”. Tím, že jsou všechny umístěny v druhé polovině desky, tak ta působí zejména oproti silnému středu desky poměrně nezáživně. Nejsou to totiž ničím výjimečné kousky, jež by strhly, ačkoli hlavní melodie ve “Wildest Dreams” není špatná a zasněná atmosféra posouvá tuto píseň někam k dream popu Lany Del Rey. Zbylé dvě písně pak už ničím nepřekvapí a stojí vyloženě na zpěvu Taylor, jejíž hlas se dobře poslouchá, ale v těchto momentech měl zakročit producent a volně plynoucí skladby nějak usměrnit a oživit.

Druhou skupinou jsou popové skladby postavené čistě na jednoduchém rytmickém prvku, nad nímž se vznáší příjemný vokál Taylor Swift. Asi nejukázkovějšími představiteli jsou úvodní “Welcome to New York” a osmá “Bad Blood”. Prvně jmenovaná je možná upřímnou výpovědí o inspiraci, které zpěvačce dal New York poté, co se do něj přestěhovala, ovšem hudebním jádrem je jednoduchý synthpopový rytmus a až příliš předvídatelná struktura, kdy se celá píseň točí kolem výmluvného refrénu, jenž je tvořen názvem songu. Jak jsem na “Red” proti popovějším písním nic neměl a líbila se mi jejich aranžérská barvitost spojená s citem pro vkusnou melodii, tak “1989” je v tomto ohledu ve svém úvodu zklamáním. Po “Welcome to New York” totiž následuje klipová “Blank Space”, již částečně zachraňuje skvělý refrén, ale to už se nedá říct o “Bad Blood”, která ve středu desky mírně zaostává a započíná tak slabší závěr, z něhož vybočují jen zmíněná “Wildest Dreams” a skvělá “How You Get the Girl”, která si jako jedna z mála ponechává akustickou kytaru z dřívějších alb a skladba je to hodně chytlavá.

Pokud jsem doposud slovy chvály šetřil, tak se zbylými skladbami nemám žádný problém a pětice, která započíná s třetí “Style” a končí sedmou “I Wish You Would”, je silným jádrem nahrávky, jež představuje popovou Taylor Swift přesně tak, jak jsem očekával. Asi nejlepší písnička celé nahrávky se skrývá pod titulem “Out of the Woods”, a pokud bych měl vybrat aspiranta na třetí klipovku, tak to bude určitě tahle záležitost, která má k jednoduchému popu ve stylu “Welcome to New York” hodně daleko. Košatě vystavěný refrén táhne tuhle věc s evropským vyzněním vzhůru do společnosti toho nejlepšího, pod čím je Taylor za svou kariéru autorsky podepsána. “Style” a “I Wish You Would” stojí hlavně na skvělých melodiích, k čemuž druhá v pořadí přidává chytlavou a líbivou strukturu, což z ní činí jeden z vrcholů alba. “All You Had to Do Was Stay” připomíná vzdáleně “We Are Never Ever Getting Back Together” z poslední placky a díky kombinování country popu a tanečního rytmu je jakýmsi pomyslným mostem mezi starší a novější tvorbou.

Záměrně jsem si trochu stranou nechal první uvolněnou skladbu v podobě klipové “Shake It Off”, která se stala do posledního písmenka tím, čím má první singl být. Na album upozornila takřka ukázkovým způsobem a mezi písněmi se stala okamžitě jednou z nejhranějších záležitostí. Já si ji okamžitě oblíbil a skvělé video, jež na její propagaci vzniklo, jsem v době vydání sledoval i několikrát denně, což může vypadat jako trapas, ale přiznávám, že mě už dlouho žádná popová hitovka takhle silně nestrhla. Však to znáte, každý má nějakou tu guilty pleasure záležitost… Od zbytku alba se “Shake It Off” poměrně výrazně odlišuje a vymyká se díky vtíravému instrumentálnímu podkladu, jenž v tanečním rytmu doplňují dechové nástroje. Sama o sobě je to písnička hodně jednoduchá, ale je to právě její hravost a odlehčenost, které z ní činí jeden z nejsilnějších momentů “1989” a moje výsledné hodnocení zvedá o ten poslední půlbodík.

Přiznám, že jsem od “1989” čekal po skvělém “Red” mnohem lepší výsledek, ovšem s přihlédnutím k tomu, že to je první album daného vyznění, které Taylor Swift vydala, tak je výsledek pořád ještě hodně solidní. Je škoda, že i přes kratší stopáž, jež se konečně vměstnala pod slušných 50 minut, se na “1989” nachází hned několik slabších skladeb, kdy dobré dva kousky by se daly označit vyloženě za nudnou výplň. Nemůžu album hodnotit na poměry popového žánru jako takového, protože až několik málo výjimek jako Lana Del Rey, Adele nebo Amy Macdonald téhle hudbě neholduji, nicméně čistě v kontextu jejích vlastních desek se v minulosti Taylor Swift ukázala jako silnější interpretka. Jako interpretka, jíž image country popové písničkářky slušela hudebně o něco víc než obraz sebevědomé mladé ženy, která si dělá hudbu po svém a nebojí se vývoje (berte s nadsázkou, protože bych se vůbec nedivil, kdyby za změnou hudby stálo vydavatelství), což je sice chvályhodné, ale díky nevyrovnanému materiálu to nemusí stačit. A “1989” je právě ten případ.


Napsat komentář

Vaše emailová adresa nebude zveřejněna.