Temperance - Temperance

Temperance – Temperance

Temperance - Temperance
Země: Itálie
Žánr: melodic metal
Datum vydání: 15.4.2014
Label: Scarlet Records

Tracklist:
01. Tell Me
02. Hero
03. Heavens Above
04. Breathe
05. To Be with You
06. Scared and Alone
07. The Fourth Season
08. Relentlessly
09. Deja Vù
10. Stronger
11. Lotus

Hodnocení:
Kaša – 5/10
H. – 2/10

Průměrné hodnocení: 3,5/10

Odkazy:
web / facebook / twitter

K recenzi poskytl:
Scarlet Records

O pětici Temperance mluví její vlastní vydavatelská stáj jako o nové hvězdě v heavy metalovém vesmíru, což samo o sobě nic neznačí, ale aniž bych chtěl popírat pravdivost veškerých reklamních sloganů, které vydavatelství o svých svěřencích hází do placu, jsou mi podobná označení už předem synonymem k očekávání něčeho líbivého a hlavně něčeho, z čeho je naprosto zřetelná snaha stát se hvězdou. Italská parta Temperance na svém debutovém albu splňuje jen polovinu doposud vyřčeného. Nová hvězda to v žádném případě není, protože na to pánům a jedné dámě chybí něco, čím by se vymykali z řady žánrových souputníků, a když už ničím, tak alespoň překvapili genialitou poprášenou hudební produkcí, kdy by vše zapadalo na své místo, což se o eponymním debutu bohužel říct nedá.

Ne, že by to byl vyložený průser, při jehož vzniku tvůrcům chyběla i poslední špetka sebereflexe a poskládali tak dohromady ta největší hovna, co se jim v hlavě utvořila, ale že bych z toho padal do mdlob, to bohužel taky ne. Přitom to v zásadě není vůbec špatný nápad. Líbivá pěvule Chiara v kombinaci se zpěvákem Marcem, jenž krom řevu umí i melodicky zapět, jsou poháněni moderně nabroušenými kytarami, velkými klávesovými aranžemi a místy až strojovými bicími, které kopírují škrkající kytary v ostřejších momentech a případně pohánějí melodiemi přecpané skladby kupředu. Je příjemné, že Temperance se nesnaží vydávat ten svůj šlapavě-pohodový pop metal za nic víc, než ve skutečnosti je, takže i když jsem na patře stále cítil pachuť podbízivé hudební náplně, byl jsem ochotný to brát tak, jak to je. Snažil jsem se nehledat za každou cenu mouchy, ačkoli po čase stejně vyplynou na povrch samy, aniž by si to člověk připouštěl. Skladby jsou líbivé a staví na jednoduché struktuře, takže po chvíli se prostě a jednoduše zají, a navíc jsou jedna jako druhá. Ne všechny, ale většina z celkového počtu jedenácti kousků ve výsledku zní vlastně stejně. Kytarový riff, klávesy, melodická Chiara, kterou doplňuje nasraný Marco, jenž místy převezme uzdu ve větší míře, pak hodně, ale opravdu hodně melodií, to vše v rychlejším tempu a tu a tam nějaké zasekávačky. Tohle všechno dejte do klobouku a v libovolném klobouku dle těchto znaků po losování tvořte songy a je jasné, že na pořádnou variabilitu můžete zapomenout.

Už jen díky výše uvedenému nemá smysl snažit se přiblížit čtenářům recenze skladbu po skladbě, protože už jsem to vlastně udělal o odstavec výš, akorát při tom nepadl žádný z názvů. Nicméně, na výše uvedený popis hitových kusů zcela určitě pasují písně jako “Tell Me”, “Hero”, “To Be with You” a “Relentlessly”. “Hero” by se díky elektro-pochodovému rytmu dala dokonce považovat za jakousi odpověď na “Wish I Had an Angel” od Nightwish, ovšem berte to s pořádnou dávkou rezervy, protože podobnost v jednotlivých motivech byste hledali stěží už jen proto, že tady najdete i trochu growlingu. Protože se nechci neustále opakovat, že tahle nebo támhleta skladba je plná ostrých riffů nebo melodických vokálů, tak za zmínku stojí zejména posledně jmenovaná “Relentlessly”, v níž se Marco ukáže jako pravý zpěvák. Jako zpěvák, který nejenže řve druhý vokál pro zostření projevu Chiary, ale který předvedl svůj nemalý rozsah. Pokud doposud byla hlavní hvězdou právě Chiara, která mu vlastně ani nedávala dostatek prostoru pro vyloženě odzbroujující výkon, tak v “Relentlessly” (a předtím ještě v závěru “Breathe”) je tomu přesně naopak a není to vůbec špatné. Normálně si stěžuju na balady, které mi kazí dojem z alba, ale v případě “Stronger” musím udělat výjimku. Přestože je to obyčejný patetický doják, tak se se mi strašně líbí jeho ústřední melodie, ačkoli je dobře, že další podobou píseň už na “Temperance” nenajdete a netrpí tím všudypřítomný tah na banku.

Na samém vrcholu “Temperance” ční závěrečná riffopalba “Lotus”, která kdyby v sobě neměla až symfonický odér, tak bych ji v kytarových pasážích přirovnal k něčemu, co zní jako Nevermore. Chiara navíc několikrát zabrousí do téměř operního projevu, který ji zřejmě nebude úplně cizí, protože ji nedělá žádné problémy přejít od zpěvného, v rámci mezí civilního vokálu k vypjatým pózám, jako se tomu děje právě v této písni, která udržuje silný závěr, k němuž album po nevýrazném středu spěje, což dělá hlavně dvojice delších, nikterak však záživných kusů v podobě “Scared and Alone” a “The Fourth Season”, kterým pak zdatně sekunduje odrhovačka “Deja Vù”.

Když to vezmu kolem a kolem, tak Temperance nenatočili špatnou desku. Bohužel od ní nelze čekat nic než slušné pobavení na několik málo poslechů, což je poměrně málo. S každým dalším poslechem jako by odcházela část pozitivního dojmu z toho předchozího. Několik písní jsou vážně hitovky a díky nim se lze k albu i po nějaké době vracet, ale upřímně řečeno si nemyslím, že bych ho po sepsání této recenze ještě v budoucnu vyhledal, protože nijak unešený jsem z něj nezůstal. Pokud však máte zájem o něco nenáročného, melodického, přesto však kytarově orientovaného, tak by “Temperance” mělo být přesně dle vašich představ.


Další názory:

“Temperance” bylo z toho velkého počtu alb, která nám chodí do redakce na recenze, jedním z těch, o nichž jsem přemýšlel, že bych si je nechal a podíval se jim na zoubek osobně. Nyní jsem ovšem naprosto upřímně rád, že jsem to neudělal a že jsem recenzi přenechal kolegovi, protože tohle je taková kravina, že bych se s tím vážně srát nechtěl. Hned při prvním poslechu mi začalo být jasné, že tahle muzika bude hodně, opravdu hodně tupá… celé počínání Temperance je takový odporně sladký pop metalový čajíček, který je neskutečně hloupoučký a nezáživný. Takřka okamžitě mi u těchto Italů na mysl vyskočilo jedno jiné jméno, a sice Amaranthe, u nichž se tahle pětka z Apeninského poloostrova zjevně inspirovala opravdu mocně, jenže jakkoliv se to zdá neuvěřitelné, když už samotní Amaranthe jsou hovadina, podání Temperance je ještě nudnější a blbější. Nazývat tohle “novou hvězdou v heavy metalovém vesmíru”, jak neskromně tvrdí vydavatel, je s prominutím naprostá drzost. Ruce pryč!
H.


Napsat komentář

Vaše emailová adresa nebude zveřejněna.