Země: USA Žánr: thrash metal Datum vydání: 28.10.2016 Label: Nuclear Blast Records Tracklist: 01. Brotherhood of the Snake 02. The Pale King 03. Stronghold 04. Seven Seals 05. Born in a Rut 06. Centuries of Suffering 07. Black Jack 08. Neptune’s Spear 09. Canna-Business 10. The Number Game Hrací doba: 45:26 Odkazy: web / facebook / twitter

Testament jsou sázka na jistotu. Kdykoli totiž tahle americká veličina thrash metalu ohlásí nové album, tak si můžete být jistí, že si za ním stojí a že připravili to nejlepší, čeho jsou aktuálně schopni. Nejedná se o uspěchanou kolekci písní, které se ve studiu nadrtí jen proto, aby se mohlo vyjet na další turné a za dva roky celý ten koloběh zase otočit. Kdepak. Parta kolem Chucka Billyho to myslí vážně a já jí to žeru i s navijákem. Když se poohlédnu za letošním rokem a velkými thrashovými alby, tak i když Megadeth s Anthrax překvapili a nahráli povedené kousky, Testament jako by si řekli, že všem zatnou tipec a ukáží, jak se ten klasický thrash dá zahrát svěže a bez zatuchlého odéru rutiny.

Aby taky ne, když za „Brotherhood of the Snake“ stojí sestava, jež by se dala označit jako opravdová all-stars. Ne snad, že by klasické personální obsazení Testament poskládané z jejich kmenových členů nebylo nabité jedněmi z nejuznávanějších jmen scény, ale když se ke stabilní trojici ve složení Chuck Billy, Alex Skolnick a Eric Peterson přidali před dvěma lety Gene Hoglan a „nově“ taky baskytarista Steve DiGiorgio, tak bylo jasné, že tohle nemůže dopadnou špatně. O technické stránce je zbytečné pochybovat a velmi pravděpodobně bych aktuální sestavu kapely označil za vůbec nejsilnější v její historii. DiGiorgio už si v řadách Testament protáhl prsty na famózním „The Gathering“ a výběrové kompilaci „First Strike Still Deadly“, takže po odchodu Grega Christiana byl logickou volbou a jeho dunivá basa na pozadí je pastvou pro uši.

Asi je to po úvodních dvou odstavcích jasné, ale přesto se to říct musí. Nebudu to nijak natahovat a na rovinu prohlašuji, že novinka „Brotherhood of the Snake“ je zkrátka fantastická jízda. Skladatelský tahoun Testament, jímž je dlouhá léta Eric Peterson, připravil zabijácký materiál, jejž můžou ostatní zaběhlé thrashové kapely směle závidět. Tohle je totiž thrash metal té nejvyšší kvality podaný s takovou energií a grácií, že nelze nic zásadního vytknout. Co se mi na novince líbí, je, že i když obsahuje vlastně všechny osvědčené receptury, jež Testament po svém návratu vybrušovali jako drahý kámen, „Brotherhood of the Snake“ není zpátečnická deska, z níž by ta sázka na jistotu čpěla a kazila tak dojem z nové hudby těžké váhy thrashmetalové scény.

Úvodní dvacetiminutovka má takový odpich, že mi hned při prvním poslechu padala čelist. Titulní „Brotherhood of the Snake“ je klasická thrashová hymna, což znamená, že na své si přijdou vyznavači kytarové práce dvojice Skolnick–Peterson. Alex Skolnick pravidelně dokazuje, jak důležitým elementem v sestavě Testament je, a jeho sólová kytara je ozdobou nejen této hitovky, již Chuck Billy svým mohutným projevem zvedená o další třídu výš. Jeho hlasivky popírají vliv narůstajícího věku a s přehledem přechází od hutně melodického vokálu k hrubšímu řevu. No, a je nutno něco dodávat k rytmice, když ji má na starosti dvojice Hoglan a DiGiorgio? Hoglan je zvíře, který ostatním bicmenům dává nakládačku, i kdyby hrál jednou rukou, a bublající basa je lahůdkou, jež mě snad nikdy neomrzí.

„The Pale King“ přebírá pochodeň energického otvíráku ze zdviženou hlavou a přidává vzletně melodický vokál Chucka Billyho. Ten nijak nesklouzává do podbízivosti a dělá tak z této položky jeden z vrcholů. Jestliže „The Pale King“ trochu zvolnila tempo, „Stronghold“ je tady ze zcela opačného důvodu a díky valivým slokám je to velmi chytlavá hymna. Zvolní jen ve středu hrací doby, kdy se vše připravuje ke kytarovému sólu Alexe Skolnicka, jenž je sype z rukávu jako málokdo. „Seven Seals“ slibuje v úvodu další thrashový uragán s vysokou ničivostí, ale z této písně se nakonec vyklube jedna z pomalejších kompozic, v níž Testament představují zamyšlenější podobu své tvorby.

S následující dvojicí „Born in Rut“ a „Centuries of Suffering“ přichází lehce šedivá pasáž desky, kde se sice neubírá na intenzitě a třeba druhá jmenovaná je thrashová vichřice se vším všudy, ale přesto mi v ní něco schází. Něco, díky čemu by se z ní stalo víc než „jen“ dobře odvedená práce, jež za úvodní čtveřicí trochu ztrácí. Nicméně, nemyslím to tak, že po skončení těchto dvou písní už nemá cenu poslouchat dál, protože další várka klenotů se nachází i v druhé polovině „Brotherhood of the Snake“.

„Black Jack“ je přesně tím typem písně, již chci na nových albech Testament poslouchat. Rychlá, ozdobená silným vokálem Chucka Billyho a navrch špetka blastbeatů mistra Hoglana, jenž Testament ve slokách pohání kupředu jako neúnavná bestie. Druhá polovina už patří výhradně sólové kytaře pánů Petersona a Skolnicka, kteří ji táhnou do samého závěru. Moc povedená položka, jež se okamžitě zabodne do paměti jako jeden z vrcholů nahrávky. „Neptune’s Spear“ je stejně jako „Seven Seals“ posazená do pomalejšího tempa a oproti své sestře z první poloviny je ozdobena takovou magickou atmosférou. Jejím styčným momentem je proplétání melodických sólových kytar Skolnicka a Petersona, kteří jeden druhého doplňují, jako by to byla samozřejmost.

Závěrečná dvojice „Canna-Business“ a „The Number Game“ přeřadí zpět na vyšší rychlostní stupeň a co do hitovosti a naléhavosti ani jedna z nich nezaostává za skladbami z velmi silného úvodu. Klasická thrashová práce v závěru a zasekávaná kytara ve třetí minutě „The Number Game“ nechávají doznívat „Brotherhood of the Snake“ v ryze pozitivních vibracích. Díky celkové vyrovnanosti, již ani ta vycpávková „Centuries of Suffering“ nemůže ohrozit, se album jako celek poslouchá velmi pohodlně a přirozeně, že není problém jej sjet i dvakrát za sebou.

Přestože jsem věřil, že „Brotherhood of the Snake“ bude kvalitní dílo, tak jsem nečekal, že to bude až taková bomba, díky níž se Testament ocitli na dalším z vrcholů své kariéry. Co se alb z aktuálního milénia týče, tak bych novinku usadil v každém případě na stupínek nejvyšší, což je při kvalitách „The Formation of Damnation“ (jakkoli jej dosud považuji za lehké zklamání) a zejména pak „Dark Roots of Earth“ velmi dobrý výkon. „The Gathering“, jež mám mezi novějšími alby Testament ze všech nejradši, sice zůstalo opět nedotčeno, ale v každém případě je jedenáctá řadová nahrávka této pětice z Bay Area tou aktuálně nejlepší ukázkou toho, že klasický thrash může v podání zaběhnuté kapely znít svěže a zatraceně nebezpečně.