Země: USA Žánr: thrash metal Datum vydání: 27.7.2012 Label: Nuclear Blast Records Tracklist: 01. Rise Up 02. Native Blood 03. Dark Roots of Earth 04. True American Hate 05. A Day in the Death 06. Cold Embrace 07. Man Kills Mankind 08. Throne of Thorns 09. Last Stand for Independence Hodnocení: 8/10 Odkazy: web / facebook / twitter

Letošní rok měl být – alespoň na thrashové scéně – rokem druhého návratového alba Testament. Ti si dali opět načas a novinka tak vychází dlouhé čtyři roky od posledního studiového zářezu “The Formation of Damnation”. I když jej považuji za celkem dobrou desku, boom, který kolem ní nastal, jsem zas tak moc nechápal a spíše jsem jej přisuzoval velkému hladu fanoušků, kteří na tehdejší album museli čekat nekonečných devět let. Tím nechci desku nějak zpětně kritizovat, jen si myslím, že Testament tehdy nevyužili situace, která se jim naskytla, a “The Formation of Damnation” bylo klasickým či spíše na klasické postupy sázejícím, ale pouze nadprůměrným albem. V mých očích tehdy Testament se svým zpátečnickým přístupem propadli. Velké naděje jsem vkládal do návratu kytaristy Alexe Skolnicka, jehož hra mi na albech z 90. let chybí nejvíc, ale ani ten nepředvedl nic výjimečného. Po čtyřech letech se tak Testament přihlásili k vykonání reparátu vydáním (jak jinak) velmi očekávané novinky “Dark Roots of Earth”, a kdybych je měl známkovat jako ve škole, tak tentokrát jim ten proklatý zápis do indexu udělím.

Testament se na scéně pohybují už dlouhých 29 let, a když se za jejich diskografií ohlédnu, musím uznat, že za celou svou kariéru nevydali vyloženě špatné album. Jasně, pár jich bylo obecně úspěšnějších, pár zase míň, ale jedno mají společné – všechna jsou dobrou prací na téma klasický thrash metal, a to včetně toho aktuálního. Jak už je u Testament zvykem, nevyhnula se sestavě nějaká ta personální změna, tentokrát odešel/byl odejit z důvodu “vážného zranění” bubeník Paul Bostaph, na jehož místo usedl nikdo menší (věhlasem i tělesnou stavbou) než legendární bijec Gene Hoglan. Ten není v sestavě Testament žádným nováčkem, protože v minulosti se již podílel na “Demonic”, které v sobě skýtalo nejvíc death metalových vlivů v historii kapely, a podobný stylový kotrmelec jsem celkem napjatě očekával i na letošní rok, přestože Eric Peterson proklamoval něco jiného. Od minula však k jistému posunu došlo a je patrný hned na první poslech. “Dark Roots of Earth” je rozmanitějším albem, než bylo “The Formation of Damnation”, a stejně jako minule se o produkci a mix (zase jak jinak) postaral Andy Sneap, jehož práce je extratřída a kapele svědčí. Tentokrát spojení těchto elementů dopadlo ještě o chlup lépe, přestože jsem nepochopitelně na technické provedení nahrávky zaznamenal několik negativních projevů. Co se mimo hudby rozhodně povedlo, je skvělý obal, který mě zaujal hned, když jsem jej poprvé spatřil a už jenom ten, sám o sobě, byl důvodem k pořízení originálu (dobře, fakt, že se jedná o desku Testament v tom hrál roli taky).

Testament se protentokrát nezdržují žádným intrem a jde se hned na věc. Úvodní “Rise Up” sází na rychlé tempo, silný nosný riff a charismatického Chucka Billyho, který je dle mého skromného názoru nejlepším zpěvákem z celé thrash metalové scény. I když není “Rise Up” žádný převrat, tak chytlavý refrén “When I say rise up, you say war” je jako úder pěstí a snadno zapamatovatelný slogan, který donutí zapět si s Billym snad úplně každého. Následuje klipová “Native Blood”, která byla uvolněna již dříve jako ochutnávka a textově zpracovává téma indiánských kořenů Chucka Billyho, který se pěvecky zase vytáhl. Když jsem “Native Blood” spolu s ještě dříve uvolněnou palbou “True American Hate” slyšel poprvé, byl jsem zklamaný, hlavně z druhé jmenované, která se snažila navodit atmosféru “Demonic”, ale kvalitativně na to nestačila. Později, když jsem si obě zasadil do kontextu celé desky, jsem je přeřadil k nejlepším skladbám, jež se na albu nachází. Ty pravé vrcholy však teprve přijdou. Třeba taková titulní “Dark Roots of Earth”, která je zpomalována baladickými momenty a i díky tomu působí trošku epickým dojmem. Ta je prototypem skladby, která mi na posledním albu scházela, kdy se od začátku do konce jelo podle jednoho mustru bez výraznějšího momentu překvapení. Alex Skolnick předkládá jedno lepší sólo za druhým, a i když má nejlepší kreativní léta již za sebou, hraje mu to pořád náramně. Na albu dostal o něco více prostoru oproti riffování Erica Petersona, který je trošku upozaděný, takže v tomhle ohledu se Testament vrací až někam k “Souls of Black” z konce 80. let.

Že Testament umí balady na jedničku, není žádné tajemství, ale to, co si přichystali v podobě “Cold Embrace”, je paráda. Tklivý baladický úvod s krásným vybrnkávaným motivem a Billyho zpěvem postupně přechází v ostřejší refrén a obdobnou střední pasáž, aby se ke konci skladba opět změnila v pomalou baladu. V této skladbě Testament vstoupili na území svých slavnějších kolegů z Metallicy a dopadlo to výtečně, protože právě tuto skladbu jsem si z celého alba oblíbil ze všeho nejvíc. “Man Kills Mankind” je sice obyčejná Testamentovka, ale svou náladou, která evokuje album “The Ritual”, je mi velice sympatická. Doteď jsem ještě nezmínil dobře odvedenou práci rytmické sekce, baskytaristy Grega Christiana a samozřejmě Genea Hoglana, kteří jsou přesní jako švýcarské hodinky a na ploše celého alba se předvádí ve skvělém světle; je fakt, že basa by mohla být malinko výraznější, ale to je jen můj dojem. Gene Hoglan se nepouští do žádných větších akcí a doplňuje své spoluhráče, snad jen v “True American Hate” a “Native Blood” se trošku vymkne kontrole a předvede něco ze svých sypaček, naštěstí ale těchto momentů není tolik a nepůsobí tak rušivě. “Throne of Thrones” a “Last Stand for Independence” uzavírají celé album celkem obstojně, i když žádná hitparáda to není. Prvně jmenovaná by si možná zasloužila zkrátit stopáž, protože tolik nápadů, aby na nich ustála sedmiminutová skladba, zase neobsahuje.

Hrací doba standardní verze se zastavila na příjemných 50 minutách a celé album i díky ní slušně odsýpá. Na zvláštní edici “Dark Roots of Earth” se nám dostane ještě “rozšířené” verze “Throne of Thrones”, která mi nepřišla zas tak ozvláštněná od původní verze, abych se jí nějak blíž věnoval. Krom této bonusové skladby nás čekají ještě cover verze Queen, Scorpions a Iron Maiden. Je sympatické, že si kapela vybrala ne úplně profláklé skladby (i když věřím, že většina z vás je moc dobře zná), ale to jak se s nimi Testament popasovali, už tak pamětihodné není. Krom “Animal Magnetism” od Scorpions mě ani jeden z coverů nezaujal a nevím, jestli se na ně dívat jako na nápad kapely, nebo spíš kalkulaci vydavatelství, aby prostě byly nějaké bonusové skladby jako přidaná hodnota pro zvláštní edici alba.

Před nějakou dobou jsem se rozplýval nad novinkou Kreator a nadnesl jsem do placu myšlenku, že je možné, že do té doby thrashové album roku, bude zanedlouho překonáno právě “Dark Roots of Earth” od Testament. K této situaci bohužel nedošlo a jak Kreator, tak třeba Overkill přišli letos se silnějšími alby, kterým se v mé soukromé sbírce dostane umístění ve vyšší polici. Jsem rád, že od minula se Testament posunuli od bezhlavého riffování k trošku rozmanitější poloze své tvorby a nedopustili tak další nezáživnou, i když profesionálně odvedenou jízdu. I na “Dark Roots of Earth” se najde nějaká slabší skladba, ale z velké části se jedná o hodně dobrou desku, kterou z přehrávače ještě nějakou chvíli nevytáhnu.

Další názory:

Testament jsou již dávno kapelou, u které si můžete být bez obav jistí, že každé nové album, které od ní dostanete, bude velice dobré – “Dark Roots of Earth”, přestože dozajista má své mouchy, tento fakt hravě potvrzuje. Protože se dále zaměřím na těch pár much, musím předem upozornit, že i přesto mám Testament velmi rád a “Dark Roots of Earth” se mi jako celek i přes těch pár nedostatků líbí. Především jde o fakt, že první půle alba je výrazně lepší než ta druhá – první pět songů je prvotřídní thrash metal, proti němuž nemohu říct křivé slovo, zlom ovšem přichází s baladou “Cold Embrace”, která sice není zlá, ale je podle mého názoru až přespříliš dlouhá (slušel by jí čas možná tak poloviční), díky čemuž více než dobře rozjetou desku znatelně zabrzdí. Zbylá trojice songů, jež přichází vzápětí, také není špatná, ale na úvod “Dark Roots of Earth”, jemuž vládne především skvělá titulní věc, se prostě nechytá. Jak jsem ale řekl, i přesto se mi novinka Testament v podstatě líbí a stojím si za tím, že svým autorům, kteří mají na kontě nejednu legendární fošnu, ostudu rozhodně nedělá…
H.