Thabu - Reborn

Thabu – Reborn

Thabu - Reborn
Země: Argentina
Žánr: heavy / power metal
Datum vydání: prosinec 2012
Label: Pure Steel Records
Původní vydání: říjen 2012, selfrelease

Tracklist:
01. A Game of Lies
02. Reborn
03. Fictionating the Present
04. Beyond the End
05. Theater of Faith
06. Remains of Reality
07. Leaving My Root
08. Hunting Sinners
09. Violentango

Hodnocení: 5/10

Odkazy:
web / facebook

K recenzi poskytl:
Pure Steel Records / Thabu

“Reborn” je druhým albem argentinských metalistů Thabu. Upřímně se přiznám, že o tamní scéně nemám žádný přehled a s výjimkou brazilských death/thrash metalových kapel mi z jihoamerického kontinentu nikdy žádná nepřirostla k srdci. Čtyřčlenná parta, která po svém debutovém “La Opresión de lo Inevitable”, přešla na aktuálním albu k anglickému projevu, toho mnoho na mém dosavadním pohledu na tuto scénu nezmění.

Důvodů je víc, ale ten hlavní je fakt, že ač obsahuje “Reborn” ty nejlepší možné ingredience, čímž rozuměj pro progresivní power metal typické melodické refrény, tu a tam chytlavé riffy, které jsou tak akorát protkány sólovými výstupy, tak je celý jejich (jinak solidní) projev zahalen rouškou průměrnosti, a když vezmu album jako celek, tak i nudy. Při poslechu ústředního singlu “A Game of Lies” se to ještě nezdá, protože tenhle kousek mě na album vlastně i příjemně navnadil. Šlapavá rytmika, podladěné kytary, které mají pěkně ostré hrany, a ne úplně marný projev zpěváka Jamese Robleda není nic, co by člověka urazilo. Bohužel, tento pocit mám pořád jen z několika skladeb, a to ještě za předpokladu, že k nim přistupuji jednotlivě. Aby kapela dokázala utáhnout celou desku o třičtvrtě hodinové stopáži, na to by potřebovala především víc skladatelské šikovnosti a nápadů, které by za to stály.

Povedená produkce to taky nezachrání, a i když se díky ní občas dá zakrýt umělecká prázdnota nahrávky, tak tady to tímto způsobem nefunguje. Prostě průměr s vynikajícím zvukem. Abych ale jenom nekritizoval, protože to si zase “Reborn” nezaslouží, tak bych rád upozornil na fakt, že Thabu se nesnaží dělat ze své hudby něco víc, než je. Solidně to šlape, a i když by se dala deska zařadit do škatulky progresivního power metalu, tak žádné bezhlavé ódy na vlastní šikovnost a zručnost se nekonají přestože by si to pánové mohli dovolit, protože muzikanti to nejsou vůbec špatní. Zejména kytarista Santiago Diaz Garces mě občas mile překvapil vážně povedeným energickým sólem. Za zmínku stojí rozhodně instrumentálka “Remains of Reality”, ve které se předvedl na jedničku a která při své krátké stopáži ani nezačne působit kontraproduktivně a nenudí. Poměrně zbytečně na mě naopak působí závěrečná, opět instrumentální, “Violentango”, jež mě zaujala jedině zapojením motivů a nástrojů argentinské lidové tvorby, ale v kontextu celé nahrávky jejich smysl postrádám. Tudy by možná vedla cesta v budoucnu a Thabu by tyto prvky mohli nechat promluvit častěji a vylepšit tím vlastní ksicht a odlišit se.

Jak už jsem nakousl, nezačíná se úplně špatně, protože “A Game of Lies” si na tracklistu vysloužila hned první místo a je to chytrý tah, protože je to opravdu slušný otvírák. Okamžitě se mi při jejím poslechu vybavily asociace s kapelami jako Symphony X nebo Dream Theater v přímočařejších momentech. Zvláště prvně jmenovaní jsou krásně cítit téměř z každé skladby na “Reborn” a může za to jistě i fakt, že James Robledo má barvu hlasu a celkový projev dost blízký Russellu Allenovi. Občas dokonce zabrousí do hard rockových poloh, díky kterým se vydává na území, kde mocně vládne Jørn Lande. Asi nemusím nijak rozmazávat, že ani na jednoho ze zmíněných velikánů nemá, ale i tak je to asi největší tahák v hudbě Thabu a nedivil bych se, kdybychom o něm ještě někdy slyšeli v souvislosti s jinou kapelou, která jej k sobě zlanaří. Z dalších skladeb mě zaujala ještě titulní “Reborn” s chytlavým riffem a rockovou rytmikou a “Leaving My Root”, což je sice klasická power metalová vypalovačka, ale celkem chytlavá. V ostatních případech bych už musel přivírat oči, tu míň, tu víc, ale aby se dalo mluvit o dobrých skladbách, musely by obsahovat víc zajímavých momentů, než pár dobrých riffů či vokálních melodií. Z těch vyloženě slabších vyčnívá utahaná balada “Beyond the End”, které by se měli všichni vyhýbat širokým obloukem. Taková dávka naivního patosu se totiž jen tak nevidí.

Aby nedošlo k mýlce, Thabu nejsou úplná žumpa, ale nic víc než průměrný progressive power metal od nich prostě a jednoduše nečekejte. Takových kapel už tady byly stovky a Argentinci jsou jenom další z mnoha a na “Reborn” toho není zas tolik pamětihodného, aby se mohli od zástupů podobných nějak odlišit. Pokud se nemůžete dočkat nové desky Symphony X, tak by vám Thabu mohli toto čekání na nějako dobu zkrátit, ale na moc dlouho to nebude, protože se připravte, že dostanete téměř totéž, co přináší Allenova parta, jen bez puncu kvality.


Napsat komentář

Vaše emailová adresa nebude zveřejněna.