Thaclthi - …erat ante oculos

Thaclthi – …erat ante oculos

Thaclthi - …erat ante oculos
Země: Itálie
Žánr: funeral doom / death / black metal
Datum vydání: 13.11.2013
Label: Avantgarde Music

Tracklist:
01. Hinthial
02. E tu vivrai nel terrore! L’aldiquà
03. Ixaxaar
04. The Trip Was Infra Green [Unholy cover]

Hodnocení: 7/10

Odkazy:
facebook / bandcamp

K recenzi poskytl:
Avantgarde Music

Dobrá, s tím, že jsou kdovíodkud a hraje tam kdovíkdo, jsem to možná malinko přehnal. O Thaclthi se sice říká, že je to “skupina beze jmen, bez tváře a bez minulosti”, ale pokud je mi známo, formace pochází z Itálie, občanská jména sice tak trochu neznámá opravdu jsou, ale pokud vám stačí pseudonymy, hrají zde jistí Hinthu, Thaurx a Rathlth, přičemž druhé zmiňované jméno by mělo patřit ženě, ale nutno dodat, že to vím pouze z té jediné a docela tmavé fotky, kterou Thaclthi mají. Vzhledem k tomu, že se nejedná o zrovna provařené jméno, by se možná slušelo se ještě chvilku zdržet úvodní omáčkou a objasnit si, odkud se vzalo ono hodně prapodivné jméno Thaclthi, jehož zapamatování je poměrně solidní výkon a na jeho výslovnosti bych si jistě polámal jazyk. To pochází ze starého etruského textu “Liber Linteus Zagrabiensis” z 3. století před naším letopočtem. Tento text je doposud z velké části nepřeložen kvůli minimálním znalostem etruského jazyka, nicméně “thaclthi” by prý mělo znamenat “v tichosti”. Samotná hudební produkce Thaclthi ovšem úplně tichá není – ve své hlučnosti a extrémnosti je ovšem až introvertní.

Výše jsem zmiňoval, že mne “…erat ante oculos” poměrně překvapilo tím, o jak těžkou záležitost se jedná – to se stalo především z toho důvodu, že jsem tak trochu neočekával, že by se z Thaclthi mohlo vyklubat něco takového, poměrně záhy jsem si na to ale zvyknul, a pokud i vy máte nějaké zkušenosti s poslechem nějakých těch hudebních šíleností, jistě dokážete přelouskat i “…erat ante oculos”. Nicméně z obecného hlediska se zcela jistě jedná o muziku, jež bude platit za poměrně nestravitelnou záležitost a s níž by vás i většina metalových posluchačů poslala do kopru s tím, že jde jen o zahuhlaný nečitelný bordel bez hlavy a paty. Jestli si však podobně jako já myslíte, že hudba, která není chytlavá, nemá zapamatovatelné momenty a nemá melodie, může být také setsakra dobrá, pak právě vám je “…erat ante oculos” určeno.

Thaclthi se pohybují někde na hranici mezi funeral doom/death metalem a black metalem s občasnými náznaky ambientu. Jak žánrové vymezení, tak i tracklist s pouze čtyřmi kompozicemi naznačuje, že asi půjde o dlouhé monolitické kusy – a světě div se, přesně tak tomu je. Tedy… ne ale všude. První “Hinthial” je totiž i přes svou sedmiminutovou délku jen jakýmsi intrem, jehož náplní není nic jiného než poměrně neurčitý šum a jakýsi neidentifikovatelný zastřený šepot. Proč ne, je to intro, ale možná by tomu na takovou náplň slušela nějaká ta minutka dolů… i když nemůžu tvrdit, že bych měl byť i jen jednou potřebu “Hinthial” přeskočit. Takže to asi bude nějak fungovat… Druhý song, jenž z “…erat ante oculos” lehce vybočuje, je ten poslední, “The Trip Was Infra Green”. Jedná se totiž jen o předělávku – původní píseň pochází z roku 1993 z desky “From the Shadows” od finských doomařů Unholy. Jejich tvorba je pro mne bohužel doposud španělskou vesnicí, protože jejich jméno stále ještě figuruje na stále ještě předlouhém seznamu skupin, které bych znát měl a neznám, tudíž nedokážu posoudit povedenost coveru oproti originální verzi. Samotný song je však dobrý a do kontextu zbytku relativně sedí, byť je oproti vlastní produkci Thaclthi laděný do čistšího doom metalu.

Z toho nám ovšem vychází, že vlastní tvář Thaclthi tedy představují jenom dvě skladby. To je sice pravda, ale nebojte, i tak se jedná o pořádnou nálož muziky, jelikož dohromady tyto dva kusy přesahují hranici 37 minut – jen samotná “Ixaxaar” totiž trvá úctyhodných 22 minut. Hudební výplň této doby je poměrně zřejmá a více či méně jasně definovaná – velký tlak, neprostupná masa zvuku, hutná atmosféra a žánrově již zmiňovaný projev, u něhož se člověk nemůže rozhodnout, zdali se více kloní k funerálnímu doomu nebo k black metalu… a když náhodou třeba zabrousí spíše do doomových vod, neustále z něj odkapává black metalová odpornost a naopak. Hned co skončí intro “Hinthial” se na vás se začátkem “E tu vivrai nel terrore! L’aldiquà” vyvalí jedna z nejzběsilejších pasáží, které “…erat ante oculos” nabízí. Po dvou minutách extrémního inferna se zase krutě zpomalí a Thaclthi na vás vypustí brutální bahno.

Podobným způsobem italské trio pracuje téměř na celé ploše nejen “E tu vivrai nel terrore! L’aldiquà”, ale i “Ixaxaar”, nicméně ve finále to vůbec nevadí – není žádným tajemstvím, že když se obdobné záležitosti umí udělat a výsledkem opravdu je atmosféra, což se v tomto případě povedlo, tak nějaká monotónnost vůbec nevadí, ba naopak je vlastně i žádoucí. U Thaclthi je však ona monotónnost vlastně jen zdánlivá a spíše pocitová, jelikož to tempo se ze zběsilostí přes střední rychlost až k umíráčkům přelévá relativně často a také se dost často proměňují samotné riffy, ale je pravda, že to si člověk uvědomí až při pozdějších posleších.

Thaclthi

Co se týče oněch zmiňovaných ambientních vlivů, ty jsou na “…erat ante oculos” vlastně minimální, ale pořád tam jsou a při soustředěném poslechu dokážou kdejakou pasáž okamžitě posunout o mílové kroky kupředu – a v podstatě vždy je to provedeno takovým způsobem, že by mi vůbec nevadilo, kdyby tak Thaclthi činili ještě o trochu častěji. Pěkným příkladem může třeba pasáž “E tu vivrai nel terrore! L’aldiquà”, která začíná na konci deváté minuty skladby. Pokud bych měl ovšem mezi oběma písněmi zvolit tu lepší, asi bych nakonec ukázal na ten delší opus, “Ixaxaar”, především díky uhrančivé rituální několikaminutové téměř nemetalové pasáži uprostřed, po níž se Thaclthi nadechnou k další nemilosrdné dávce kytarového hnusu.

Ve výsledku se mi “…erat ante oculos” rozhodně líbí a za samotnou hudbu nemám sebemenší důvod Thaclthi nepochválit, protože tohle je přesně ta záležitost, která mě jednoduše oslovuje. Pokud by jinak slušný úvod “Hinthial” nebyl tak zbytečně dlouhý a pětinu celkové stopáže by netvořila předělávka, dal bych minimálně o půl bodu více. Nicméně i přesto – pokud vám hudební deprese nejsou cizí, rozhodně “…erat ante oculos” stojí za zkoušku.


Napsat komentář

Vaše emailová adresa nebude zveřejněna.