The 11th Hour - Lacrima mortis

The 11th Hour – Lacrima mortis

The 11th Hour - Lacrima mortis
Země: Nizozemsko
Žánr: doom / death metal
Datum vydání: 27.1.2012
Label: Napalm Records

Tracklist:
01. We All Die Alone
02. Rain on Me
03. The Death of Life
04. Tears of the Bereaved
05. Reunion Illusion
06. Nothing But Pain
07. Bury Me

Hodnocení: 7,5/10

Odkazy:
facebook

Uskupení s možná trochu nezvyklým jménem The 11th Hour mne zaujalo už před nějakými třemi lety se svým tehdy aktuálním debutem “Burden of Grief”, který nabídl velice dobrý doom metal se znatelnou příměsí deathu, a to dokonce aniž jsem věděl, že je The 11th Hour dílkem známého hudebníka Eda Warbyho, jenž se prohání či proháněl v kapelách jako Gorefest, Hail of Bullets, Demiurg, Ayreon nebo Star One, což jsem paradoxně zjistil až při bližším průzkumu po poslechu “Burden of Grief”. Každopádně tato situace – mám tedy na mysli to, že se mi první album líbilo – vedla k tomu, že když bylo ohlášeno vydání druhé desky s názvem “Lacrima mortis”, tak jsem se na ni i vcelku těšil.

Asi to nebude příliš originální, když řeknu, že novinka “Lacrima mortis” ve své podstatě nedělá nic jiného, než že rozvíjí cestu, jakou nastolilo “Burden of Grief”. Avšak, dalo se to čekat, vlastně dost pochybuji, že by si někdo, kdo slyšel debut, mohl myslet, že se The 11th Hour na další desce posunou někam kdoví kam. Nějaký progres je pouze na úrovni nepatrných kosmetických změn. Opět tedy máme co dočinění s čistokrevným doom metalem, podbarveným trochou kláves, se všemi žánrovými zákonitostmi a pravidly… pomalé tempo, atmosféra, že bys ji mohl krájet, a tak dále, však to jistě znáte sami. Aby to nebyla nuda, objeví se sem tam nějaký ten výpad valivého death metalu – což lze samozřejmě také čekat od člověka, který takové roky bušil u takových legend smrtícího žánru, jako jsou dnes již nefunkční Gorefest (škoda jich, moji velcí oblíbenci z holandské deathové školy).

Jednou z těch zmiňovaných kosmetických změn (ačkoliv, výraz “změna” je v tomto případě nejspíš příliš expresivní) je o něco plastičtější produkce a zvuk, díky čemuž ještě lépe vyniknou kontrasty mezi klidnějšími tklivými momenty s klávesami a čistým zpěvem a deathovými řezanci s grownlingem. Nutno ovšem dodat, že ani ty to “jeby” smrtícího kovu nikterak neruší celkovou náladu desky, takže když “Lacrima mortis” člověk doposlouchá, stále v něm zůstane pocit, že má právě za sebou 50 minut doomu.

Další věc, kterou bych ještě vcelku rád explicitně zdůraznil, je to, že celková atmosféra “Lacrima mortis” (a vlastně i “Burden of Grief” – v tomto ohledu zůstává vše na svém místě) je spíše “pouze” neveselá, posmutnělá – tento výraz dle mého album vystihuje nejlépe. Do čisté deprese mají The 11th Hour hodně daleko – od té tu jsou jiní, kteří to zvládnou o poznání lépe. Čili, není to ten typ desky, po jejímž poslechu by člověk měl chuť se jít oběsit, zastřelit nebo vyskočit z okna. Ne, že byste ve společnosti “Lacrima mortis” hopsali radostí po místnosti, ale i tak se v tomto ohledu nejedná o žádný extrém a podíváme-li se na album okem člověka žánrem nepolíbeného, patří The 11th Hour ještě k těm stravitelnějším záležitostem.

Z “Lacrima mortis” je na hony cítit fakt, že jej má na svědomí člověk s bohatými zkušenosti, který ví, co chce a proč to chce a také k tomu už při komponování míří. Mám na mysli to, že má hudebník od své vlastní tvorby patřičný odstup a je také vybaven nemalou dávkou sebereflexe, díky čemuž do světa vypustí album jedině vyzrálé. V samotných skladbách je to znát, všechny kusy jsou velmi silné a mají specifický náboj, umně balancují na hranici doomové zasmušilosti a deathové neurvalosti a ani na chvíli nesklouznou z lana do hlubin, protože je kompoziční ruka sebejistá.

Ze sedmi přítomných kusů bych si dovolil vyzdvihnout dva konkrétní. “Tears of the Bereaved” se zpočátku nese spíš v duchu death’n’rollu, ovšem s čistým vokálem. Zanedlouho se píseň zlomí a až dokonce pokračuje v rytmu doomového funebráku. Jako druhou bych zmínil předposlední “Nothing But Pain”, která se opět po většinu času nese v deathovějším duchu, a to dokonce do té míry, že až může dát vzpomenout na ty nejpomalejší kusy Warbyho další kapely Hail of Bullets. Ačkoliv jsem věnoval pět minut slávy těm spíše deathem nasáklým kouskům, nechtěl bych vzbudit dojem, že má death metal na “Lacrima mortis” navrch, pořád se totiž jedná o desku více doomovou a po většinu hrací doby album pluje právě v těchto vodách, zářným příkladem může být hned úvodní “We All Die Alone” (která má jen tak mimochodem opravdu výtečné kytarové sólo).

Komu lze “Lacrima mortis” doporučit? Vcelku logicky, hlavně fanouškům doom metalu – což je dost zřejmé, neboť doom metal je zrovna takový styl, že jej v podstatě nikdo jiný kromě samotných doomařů neposlouchá. Ve svém ranku se ovšem jedná o velmi kvalitní záležitost, která má co říct, řemeslně vypilovanou do opravdu přitažlivé podoby. Revoluce žádná, ale dobrá muzika až do poslední noty. Velmi silná 7,5/10.


Napsat komentář

Vaše emailová adresa nebude zveřejněna.