Země: Velká Británie Žánr: hard rock / glam rock Datum vydání: 20.8.2012 Label: Canary Dwarf Tracklist: 01. Every Inch of You 02. Nothin’s Gonna Stop Us 03. With a Woman 04. Keep Me Hangin’ On 05. Living Each Day Blind 06. Everybody Have a Good Time 07. She Just a Girl, Eddie 08. Forbidden Love 09. Concrete 10. Street Spirit (Fade Out) [Radiohead cover] 11. Love Is Not the Answer Hodnocení: 7,5/10 Odkazy: web / facebook / twitter

Říká se, že dvakrát do stejné řeky nevstoupíš. To však neplatí pro The Darkness, britské glam rockery, kteří by mohli být zářným příkladem toho, jak se dle poučky sex, drogy a rock ‘n’ roll vyvíjí kariéra učebnicové rockové kapely. Než se dostaneme k jádru věci, začněme tedy trošku zeširoka. Na počátku všeho byl hlad po rockové hudbě, která by do žil vrátila trošku pompéznosti, teatrálnosti a odkazu legendárních Queen. A to se The Darkness povedlo na jedničku. Debutové album “Permission to Land” přineslo monstrózní hit v podobě skladby “I Believe in a Thing Called Love” a parta kolem bratrů Hawkinsových měla najednou našlápnuto k zářivé kariéře. Debut se tedy povedl, a i když obsahoval několik slabších momentů, byla to skvělá jízda na cestě rockovou historií. Druhé, ještě lepší, “One Way Ticket to Hell… and Back” status The Darkness jen potvrdilo. Oproti debutu bylo mnohem víc vyrovnané, obsahovalo jednu chytlavou pecku za druhou a The Darkness se jej dali podporovat energickými živými vystoupeními (sám jsem byl svědkem koncertu v londýnské Alexandra Palace v roce 2006 a dodnes tento koncert považuji za jeden z nejlepších, jaký jsem kdy zažil). “One Way Ticket to Hell… and Back” se sice nedočkalo takového úspěchu, jak by se možná očekávalo, ale výstup kapely na rockový Olymp nezastavil.

Jak už to tak bývá, není všechno zlato, co se třpytí, a tak se začaly postupně prohlubovat nejrůznější spory a neshody ohledně fungování kapely, přičemž svůj podíl na tom jistě měla závislost frontmana Justina na heroinu, alkoholu a jiných omamných látkách. Vztahy mezi ním a zbytkem kapely (zejména bratrem Danem) se začaly podstatně zhoršovat, až vše (celkem logicky) vyústilo ve zpěvákův nástup do léčebny, následovaný odchodem z kapely koncem roku 2006. Justin se snažil prorazit sólově, posléze pak v kapele s nájemnými hráči pod hlavičkou Hot Leg, přičemž zbytek rozpadnuvší se party si založil vlastní kapelu Stone Gods. Protože si všichni začali po čase chybět, staré křivdy byly odpuštěny, vztahy urovnány a všichni zřejmě zjistili, že spolu vydělávali nejvíc, tak se s velkou pompou Justin v roce 2011 vrátil a výsledkem nově získané energie, tvůrčí kreativity a kdo ví čeho ještě, je nové album “Hot Cakes”.

Vykládám to sice jako pohádku, ale takhle to prostě je, nicméně, pojďme se posunout časovou osou k současným událostem. Na “Hot Cakes” se vrátil původní baskytarista Frankie Poullain, který nahrál debutové album a který mi byl vždy o něco blíže než jeho nástupce Richie Edwards, jenž se údajně v The Darkness snažil převzít vůdcovské otěže a pověstnému týmovému duchu tím rozhodně nepřispěl. Hned od prvního tónu je na “Hot Cakes” jasné, že The Darkness chtějí být velké rockové hvězdy a nebojí se to dát veřejnosti najevo. Jejich verze pompézního rocku, která není zas tak odlišná od toho, jak kdysi hráli zmínění Queen nebo Aerosmith, ke kterým jsou připodobňováni asi nejčastěji, je postavena na Justinově charismatu, chytlavých refrénech, úderných riffech ála AC/DC, a to vše bez žádných velkých složitostí. Sice si nemyslím, že ještě někdy v budoucnu získají zpět své postavení, které si dokázali před léty vydobýt (jako předskokani Lady Gaga na evropské části jejího aktuálního turné se snaží, seč jim síly stačí), ale nic to nemění na to faktu, že “Hot Cakes” je prostě dobrá rocková deska. Nedošlo k tomu, čeho jsem se obával, a sice, že to bude pouze slátaninou přebytečných nápadů z minulosti. O upřímnosti připravovaného alba jsem v době jeho ohlášení taky tak trochu pochyboval, ale The Darkness předvádí, že mají stále co sdělit a že na tom jejich návratu přeci jenom bude.

Kvalitativně se The Darkness derou s “Hot Cakes” někam ke svým předešlým zásekům v diskografii. O produkci se postarala ústřední bratrská dvojice Hawkinsů, kteří se spolupodíleli na tvorbě všech písní s občasným přispěním Frankieho Poullaina, s výjimkou překvapivé předělávky “Street Spirit (Fade Out)” od Radiohead, kterou bych od The Darkness opravdu nečekal a kupodivu nedopadla vůbec špatně. Hned v úvodní singlové “Every Inch of You” se projevují hlavní, výše uvedené, atributy tvorby The Darkness, které z jejich skladeb dělají něco víc než obyčejné rockové odrhovačky. Kapela zní uvolněně a uvěřitelně, přičemž i sám Justin se snaží dokazovat, že všechno v kapele šlape na jedničku – “I’m in a band with my brother and my two best mates” je slogan, který hovoří za vše. Na ploše čtyřiceti minut se dočkáme jak skvělých skladeb (zmíněná “Every Inch of You”, “Nothin’s Gonna Stop Us”, “Everybody Have a Good Time” a “She Just a Girl, Eddie”), víceméně povedených (“With a Woman”, “Forbidden Love”) až po nějaké ty přešlapy (baladická “Living Each Day Blind” či “Keep Me Hangin’ On”). Opravdová pecka však číhá na úplném konci, a to pouze v případě rozšířené edice, která kromě zbytečných demo, akustických verzí jiných skladeb, nabízí “Cannonball” s hostující flétnistou Ianem Andersonem z Jethro Tull získala díky jeho atypickému (na poměry The Darkness) sólu nový rozměr.

Chvály bylo vyřčeno dost, a proto je asi jasné, že se žádné překvapení konat nebude, když “Hot Cakes” doporučím každému, kdo má hard rock s glam vlivy v lásce a nevadí mu nenáročná, nic neřešící hudba, která sice neobsahuje žádnou dechberoucí myšlenku, ale když už nic, tak se u poslechu The Darkness alespoň dobře pobavíte a nemyslím si, že hlavním účelem “Hot Cakes” bylo něco jiného. Já se bavil náramně a opět jsem se utvrdil v myšlence, že bratři Hawkinsové a jejich kumpáni jsou jedním z největších překvapení minulé dekády na britské scéně, a současně se – i přes nepřízeň své vlastní slávy – dokázali prodrat zpět a v rámci možností na své úspěchy dokonce navázat.