Datum: 21.3.2015 Místo: Praha, 007 Účinkující: Subpop Squeeze, The Devil & the Universe Akreditaci poskytl: Sanctuary

Po loňském festivalovém vystoupení na Hradbách samoty se letos okultní kozlíci The Devil & the Universe, v jejichž čele nestojí nikdo jiný než Ashley Dayour z Whispers in the Shadow, vrátili opětovně do Prahy, navíc se skvělou podzimní deskou „Haunted Summer“ v zádech. Zatímco posledně Rakušané vystupovali v klubu Final za doprovodu dark ambientního Táboru radosti, tentokrát vyrazili na strahovskou Sedmičku, kde jim dělal společnost projekt Subpop Squeeze…

A právě Subpop Squeeze se samozřejmě ujal slova jako první. Tenhle projekt má na svědomí veterán domácí experimentální scény Vladimír Hirsch, na jehož jméno už musel narazit každý, kdo se jen trochu zajímá o industriální muziku. Já osobně o jeho existenci samozřejmě vím také, nemůžu však tvrdit, že bych měl jeho tvorbu nějak podrobně nastudovanou, tudíž jsem neměl úplně přesnou představu o tom, co se bude dít. Inu, dělo se asi následující: Vladimír Hirsch se postavil za klávesy a začal do ještě nepříliš početného hloučku postávajících hustit poměrně dost hutný a nátlakový industrial. Právě to slovo „tlak“ se na to, co se ozývalo z reproduktorů, hodí asi nejvíce, protože Subpop Squeeze posluchače takřka doslova presoval neprostupnou industriální stěnou. Při vystoupení jsem si vzpomněl třeba na projekt Author & Punisher – a rozhodně ne jen proto, že tento vystupoval na úplně tom samém místě měsíc a půl zpátky.

Čistě po hudební stránce to tedy za mě bylo skvělé, byť mi přišlo, že to většinu lidí okolo moc nebralo, protože Subpop Squeeze byla přece jen trošku extrémnější muzika než The Devil & the Universe. Co se týče samotné performance, ta byla doslova statická, jelikož Vladimír Hirsch stál schovaný za svým nástrojem, do publika se takřka ani nepodíval a veškerou svou pozornost směřoval pouze ke tvorbě vlastní audio masáže. Hlavně první půlka koncertu byla super, protože Subpop Squeeze mě dokázal zabavit jen samotnou hudbou, ale později už mi přišlo, že to trvá už o kousek déle, než by mělo, a ke konci už jsem se tu a tam na hodinky podíval. Ačkoliv jsem si z vystoupení odnesl jednoznačně kladné dojmy, být to tak o skladbu či dvě kratší, bylo by to v podstatě bez chyby.

Netrvalo to dlouho (ostatně ani nemohlo, když se na Sedmičce musí končit nejpozději v deset hodin) a ozvalo se intro „Satan Is Real“, které zvěstovalo příchod kozlů. A skutečně – rakouské trio se záhy objevilo ve svých typických kozlích maskách a pustilo se do díla. The Devil & the Universe mají v repertoáru jak pomalejší zamyšlenější skladby, tak i hybnější songy, které mnohdy obsahují téměř až EBM beaty. Začátek vystoupení se však možná trochu překvapivě nesl právě v tom pomalejším a atmosféričtějším duchu – možná zcela záměrně, aby v kombinaci s atmosférou vynikly masky, které (podle mě bohužel) letěly dolů hned po první písni.

Na druhou stranu, když posléze The Devil & the Universe začali tahat i ty trochu chytlavější věci, které zvláště v živém podání zněly ještě živelněji, stejně by ty masky dlouho nevydržely, protože zejména Ashley Dayour při muzice místy šílel takovým způsobem, že by to člověka při poslechu desek ani nenapadlo, že se dá podobnou hudbu takhle moc pařit. Jakmile však Rakušané rozjeli excelentní dvojici tracků „Stygian“ a „Danaus plexippus“, Ashley všem přítomným předvedl, že se to rozhodně dá. Nechci, aby to znělo způsobem, že zbylí dva kolegové dělali jen křoví, protože to zase není pravda, že právě Ashley Dayour byl tím hlavním tahákem pro oči a táhl celou show kupředu, střídal perkuse s klávesami a s kytarou a se všemi nástroji doslova blbnul. Hlavně na perkusích mnohdy s paličkami praktikoval docela slušná pekla – třeba již zmiňovaná „Stygian“ budiž důkazem.

Ačkoliv mají The Devil & the Universe venku (stále ještě) novou desku, setlist nestál jen na ní a Rakušané svorně hráli jak z „Haunted Summer“, tak i z předcházejícího „:Imprint Daath:“ nebo z EP „:Evoking Eternity:“. V závěru však zazněla třeba i parádní předělávka „What Time Is Love?“ původně od The KLF, což byla také jediná píseň, při níž došlo i na vokál, jehož se samozřejmě ujal opětovně Ashley Dayour s kytarou v zadní části pódia. Právě v tomhle momentě – při výbušném kytarovém refrénu obzvláště – byla také podle mě nejpůsobivější projekce, kterou jsem jinak nestačil příliš vnímat (takový už holt jsem – poslouchám hudbu, sleduju kapelu a projekci už mnohdy nestíhám).

Podobně jako set začal v pomalejším duchu, stejně i skončil – po zmiňované „What Time Is Love?“ zařídila finále závěrečná kompozice z „Haunted Summer“, tedy „Gipfelrausch“. V její rytmické pasáži ve třech čtvrtinách začal Ashley třískat do bubnu vší silou, dokud se nástroj nezhroutil (což se jen tak mimochodem stalo podruhé – poprvé to bylo u „Danaus plexippus“, kdy buben stavěl zpátky na nohy kdosi v prvních řadách), načež muzikant s paličkami seknul a utekl z pódia, takže jeho kolegové museli skladbu dotáhnout sami, aby se pak i oni beze slova vytratili. Jenže The Devil & the Universe patří k těm skupinám, jež slova na koncertech nepotřebují, protože komunikují hudbou – a v jejich případě to funguje na jedničku a naprosto perfektně to fungovalo i na Sedmičce.

Vůbec nebudu přehánět, když řeknu, že jsem se během vystoupení bavil od začátku do konce, a dovolím si tvrdit, že jsem určitě nebyl sám. Podporováni vydařeným zvukem (což je v tomhle klubu standard – nepamatuji, že bych si někdy na Sedmičce musel stěžovat na ozvučení) totiž The Devil & the Universe předvedli excelentní koncert, který musel strhnout snad každého, kdo se dostavil. Za mě rozhodně vydařená akce.