The Dillinger Escape Plan - Dissociation

The Dillinger Escape Plan – Dissociation

The Dillinger Escape Plan - Dissociation

Země: USA
Žánr: mathcore / experimental rock
Datum vydání: 14.10.2016
Label: Party Smasher / Cooking Vinyl

Tracklist:
01. Limerent Death
02. Symptom of Terminal Illness
03. Wanting Not So Much to as To
04. Fugue
05. Low Feels Blvd
06. Surrogate
07. Honeysuckle
08. Manufacturing Discontent
09. Apologies Not Included
10. Nothing to Forget
11. Dissociation

Hrací doba: 50:07

Odkazy:
web / facebook / twitter

The Dillinger Escape Plan před vydáním svého aktuálního počinu „Dissociation“ vypustili do světa znepokojující zprávu, že právě novinka bude jejich posledním počinem a že po nadcházejícím turné svoji činnost zcela ukončí. Když budu vycházet z jejich prohlášení, tak ze své pozice údajně dosáhli všeho, čeho mohli, a není tak důvod táhnout tuhle káru dál. Jakkoli je mi tato myšlenka vlastně sympatická a cením si jejich odvahy zabalit to ve chvíli, kdy můžou sami o sobě tvrdit, že jsou na vrcholu, tak je na druhou stranu škoda, že k tomuto poznání dospěla právě tato parta, z jejíž tvorby je náznak vyčpělosti a ohranosti cítit jen minimálně.

The Dillinger Escape Plan jsou již léta považováni za přední představitele mathcoru a jejich vizionářství v náhledu na tvrdou hudbu jim už nikdo neodpáře. Tím spíš je z mého pohledu ohromná škoda, že zrovna v době, kdy tahle parta vydává jedno ze svých nejlepších alb, se rozhodla, že kariéru pověsí na hřebík. „Dissociation“ je totiž právě tou nahrávkou, jež podtrhuje výjimečnost skupiny a zároveň posiluje schopnost napsat brilantní a překvapivý materiál, přestože v jádru se od posledních dvou počinů na přístupu The Dillinger Escape Plan ke kompozici nic zásadního nezměnilo.

Poslední dvě alba totiž představovala The Dillinger Escape Plan v trochu jiném světle, než v jakém si je pamatují posluchači prvních alb. Doba „Calculating Infinity“ i přelomového „Miss Machine“ jsou pryč a od té doby Greg Puciato a Ben Weinman spolu se svými parťáky přesunuli svou tvorbu do trochu přístupnější pozice. Tím pochopitelně nechci nadhazovat obvinění z prvoplánovosti, přesto je šílenost prvních alb v nedohlednu od rafinované propracovanosti „One of Us Is the Killer“ nebo právě „Dissociation“. A musím říct, že zrovna mně toto nečiní žádný problém, protože patřím k zástupu těch, kteří na The Dillinger Escape Plan nahlíží s každým jejich dalším albem jako na kapelu větší a dospělejší.

„Dissociation“ mělo před vydáním jednu velkou konkurenci a tím je právě předchozí „One of Us Is the Killer“, které považuji za esenci toho nejlepšího z dosavadního „Dillingeří“ tvorby. V tomto ohledu tedy novinka neměla zrovna nejjednodušší pozici, a i když se jí nepodařilo předchůdce překonat ve všech ohledech, jedná se o víc než zdařilého následníka. Obsahuje vše, co mám na této partě rád, což znamená nekonečné množství brejků, jazzových vsuvek, disharmonických postupů a šílených kytarových ekvilibristik mistra Weinmana. Na druhou stranu si cením čím dál častějších melodických výletů do vzletnějších a éteričtějších sfér. Greg Puciato totiž umí pořád stejně dobře zařvat jako melodicky zapět s akustickou kytarou v pozadí a osobně jej považuji za jednoho z nejosobitějších zpěváků na scéně.

Potud je tedy všechno při „starém“. Na úvod The Dillinger Escape Plan, jak už je jejich zvykem, připravili explozivní nálož v podobě „Limerent Death“, která začíná, jako kdyby se nástrojů chopili psychicky labilní trestanci. V úvodní palbě se sice najde prostor pro kytarové vyhrávky a melodický vokál Puciata, ale pořád převládá až nepříjemná atmosféra plynoucí z ostřejších momentů, kdy se jede na plný plyn. Nutno dodat, že těchto skladeb je na novince nejvíc, takže na své si přijdou všichni, kdo mají rádi šílenou, avšak technicky bravurně odvedenou metalovou hudbu. Hodně podobná úvodní „Limerent Death“ je příkladně „Honeysuckle“, v níž však Greg vystřihne o něco více melodických nápěvů, a ještě víc tak odlehčuje jinak nervní atmosféru.

Ona právě ta podoba, kdy do mathcorové rubanice vmísí organicky nějakou odlehčující pasáž, sluší The Dillinger Escape Plan nejvíc. Když třeba poslouchám „Wanting Not So Much as To“, v níž se se mezi agresivními slokami zničehonic zjeví potemnělá jazzová pasáž s akustickou kytarou a trubkou, tak nestačím koukat. Přestože to není v podání této party nic neobvyklého, lehkost, s níž toto činí, je opravdu dech beroucí. Druhá polovina písně je mnohem více postavena na melodiích a připravuje půdu pro elektronický experiment v podobě „Fugue“.

Dalším z vrcholů „Dissociation“ je „Low Feels Blvd“, což je taková fúze mezi jazzem s rockovým nádechem a neurvalým mathcorem, již může vymyslet snad jen Ben Weinman. Potěší i veskrze agresivní „Apologies Not Included“, které chybí častější změny temp a progresivní postupy, jimiž překypují ostatní písně, a drží se spíš klasické metalové struktury. Netvrdím, že je na poměry The Dillinger Escape Plan jednodušší na strávení, ale není to taková matematická zvrácenost jako příkladně „Limerent Death“.

The Dillinger Escape Plan

Kdybych měl vybírat ty úplně nejsilnější momenty „Dissociation“, tak budu tahat spíš z vod melodičtějších skladeb, které mě u The Dillinger Escape Plan baví s každým dalším albem víc a víc. Jsem toho názoru, že bez nich už by to pořádně ani nešlo, protože poslouchat bez ustání nervní metal plný brejků a skrytých momentů překvapení se prostě a jednoduše přejí, a právě proto dodávají „Dillingeři“ barvivo v podobě kompozic typu „Black Bubblegum“„Ire Works“ či titulky z předchozí studiovky. Tuto funkci nyní zastává „Symptom of Terminal Illness“, již považuji za naprostý vrchol „Dissociation“. Vyniká zejména vokál Grega Puciata a jeho schopnost napsat podmanivou vokální linku. V podobném duchu, ovšem bez kytarového hřmění se odehrává pak ještě závěrečná titulka, jež díky vrstveným vokálům a smyčcovým aranžmá doznívá ve velmi poklidném duchu a dává tak na moment zapomenout na právě skončivší zhudebněné šílenství.

The Dillinger Escape Plan prostě a jednoduše potvrdili svoji výjimečnost a já jenom doufám, že tohle není úplně poslední slovo, jaké tahle bestie vykřičela do světa. Přeci jen, kdo jiný by měl táhnout tenhle styl kupředu když ne jeho pionýři, jimž to i s přibývajícími odslouženými léty hraje stále parádně. Možná ze mě mluví troška nostalgie z blížícího se konce sebranky, k níž chovám již řadu let velký respekt, ale myslím si, že zrovna v tomhle případě přijde onen zánik dřív, než měl. Skvělé album, víc netřeba dodávat.


Napsat komentář

Vaše emailová adresa nebude zveřejněna.