Země: USA Žánr: grindcore Datum vydání: 13.1.2017 Label: Relapse Records Tracklist: 01. Blackest Evocation 02. Anathema 03. Gruesome Poetics 04. Dead Inside 05. Covered in Red 06. Terror War Industry 07. Painted Ram 08. Wretches 09. In Atrophy 10. The Answer 11. Exile 12. Consigned to Fate 13. Bone Chapel Hrací doba: 31:07 Odkazy: facebook / bandcamp

Ke kapele The Drip jsem se dostal náhodou. Tuším, že to bylo přes jeden z newsletterů od Relapse Records, na jehož základě jsem si poslechl promo singl k chystané novince. Relapse je za všechna ta léta docela spolehlivá stáj pro extrémní kapely, a tak nebyl jediný důvod, proč nedat těmto Američanům šanci. Dalším plusem, alespoň pro mě, je přítomnost Joela Grinda, který se na „The Haunting Fear of Inevitability“ podílel jakožto producent. Grind je podepsán pod nespočtem dalších desek, avšak já si ho oblíbil především pro jeho odvedenou práci v základním táboře Toxic Holocaust, kde se jak známo stará téměř o první a poslední. The Drip s debutem poměrně otáleli, na scéně se pohybují již deset let a na svém kontě mají dosud pouze tři EP, ta se nesetkala s nijak velkou odezvou. Jejich čas tak přichází možná nyní.

První poslech alba mě zcela upřímně nechal chladným. Celé mi tak nějak prosvištělo hlavou bez většího povšimnutí. Ona půl hodinová stopáž uběhne hodně rychle, člověk si však možná řekne, jestli není třicet minut na grindcore až moc. Inu, s dalšími poslechy jsem zjistil, že mě v nepozornost uváděl mdlý začátek nahrávky. Ačkoliv je první skladba „Blackest Evocation“ kvalitním otvírákem v opravdu extrémním tempu, který si myslím kapelu představí dokonale hned v prvních sekundách, následující popěvky působí nudně.

The Drip rozhodně nejsou klasickou grindovou kapelou jedoucí v zajetých kolejích, ale naopak osvěžují žánr o prvky crustu a zejména death metalu. Jako celek to zní moderně, a to i díky zvolené produkci, i když té by dle mého soudu neuškodilo trošku špinavější, brutálnější vzezření. Modernost „The Haunting Fear of Inevitability“ se mimo zvuku promítá ve struktuře jednotlivých písní, kdy kapela doslova lítá z rychlostních extrémů do hlubin breakdownů a zase nazpátek. To vše samozřejmě za neuvěřitelných hráčských výkonů, především pak bubeníka Shanea Browna, jenž nejrůznějšími přechody a hlavně blastbeaty rozhodně nešetří. Zahanbit se nenechává ani zpěvák Brandon Caldwell. Ten se ve zběsilých tempech drží grindové štěkotu a v hutnějších částech přechází do hrdelního projevu. Na tomto postupu není nic špatného, je ovšem setsakra těžké udržet posluchačovu pozornost a nespadnout do stereotypu.

To se nedaří právě prvním písním, kde ze zvoleného formátu vybočuje až čtvrtá „Dead Inside“, v níž se nachází také uvolněnější tempo, které se mi, jak brzo zjišťuji, v kombinaci s oním šílenstvím zamlouvá. Kapela zde dokáže vytvořit atmosféru, jež je dotažena k dokonalosti v písni „Painted Ram“ a následující „Wretches“. Obě nesou znaky, řekněme až epicky pojatého grindu, což je přesně jeden z momentů překvapení a důvodů, proč se k desce vracet. Prostor zde mají také zajímavě se prolínající kytarové harmonie, jež v tom zdrcujícím náporu vyznívají až očistným dojmem. Není překvapením, že právě tyto skladby jsou těmi nejdelšími a překračují tříminutovou stopáž. Nelze opomenout „Terror War Industry“, ideální sypačku předcházející zmíněným dvěma songů, díky níž ještě výrazněji vyniknou.

Právě od zmiňovaných momentů je album ihned příjemnější, tvárnější a začíná být zajímavé. Přestože nahrávka opět pokračuje v trendu prvních skladeb a v určitých momentech ztrácí dech, působí zde pospolitě a zdárně ubíhá k závěru. Tam se nachází předposlední „Consigned to Fate“ popoháněná kupředu zdařilým punkovým riffem, jímž se zarývá se pod kůži velice obstojně, až dojde na závěrečnou „Bone Chapel“. Na jejím začátku se dostane ke slovu zcela sólově také baskytara, poprvé a naposledy. Píseň opět patří k těm promyšlenějším a hraje si s náladami posluchače, podobně jako ve středu desky, jako závěr „The Haunting Fear of Inevitability“ funguje bezpečně.

Pravdou jest, že je třeba se k albu trochu propracovat a rozhodně se nejedná o záležitost na jeden či dva poslechy. Určitě svou hodnotu obsahuje, avšak při letmém poslechu může zůstat zakryta v neurvalém a chaotickém tempu, grindcoru vlastnímu. Desce bych mohl vytknout četnost breakdownů, nejsem jejich nadšeným příznivcem, ale vzhledem k celkové délce písní se jedná o věc, již lze bez problémů překonat. Ostatně v tom spočívá celé aranžmá The Drip, díky němuž mohou přilákat spoustu fanoušků z různých žánrů. Produkci jsem čekal posunutou do extrémnějších poloh, čímž by se dalo vyvarovat sterilnímu až vyumělkovanému zvuku, jakým na mě v určitých momentech debut dýchal.

Hlavním problémem ovšem zůstává nevyváženost skladeb a přítomnost hluchých míst. Některé skladby jsou bez nápadu, jiné jich zase mají přehršel. Oceňuji zejména snahu posunout se v žánru někam výš, nebát se zaexperimentovat a zároveň ponechat základ takový, jaký má v daném žánru být, což se zde myslím koneckonců povedlo a The Drip na tom mohou stavět do budoucna. „The Haunting Fear of Inevitability“ lze doporučit a přišpendlit mu nálepku lehce nadprůměrné desky, jejímž poslechem nic nezkazíte. Při tomto závěrečném hodnocení mi neustále vyskakuje na mysli říjnové album singapurských Wormrot, které je věru o třídu lepší. Takže jestli chcete opravdu top grindcore z poslední doby, sáhněte spíš po červech.