Země: USA Žánr: atmospheric funeral doom metal Datum vydání: 29.1.2016 Label: Avantgarde Music Tracklist: 01. Lords of Barren Fields 02. The Looming Darkness 03. The Nine Worlds Wept 04. Fenrir 05. Where Once a River Flowed 06. Silence After the Storm Hrací doba: 38:12 Odkazy: facebook / bandcamp K recenzi poskytl: Against PR

Říkává se, že když přijdete na pracovní pohovor, tak se personalista rozhodne během prvních 30 vteřin, jestli vám práci dá, nebo ne. Jinými slovy: první dojem je prostě důležitý. A platí to i v hudbě. Když má kapela obecně kvalitní tvorbu a mezi ní jednu nepovedenou nahrávku a vy se jako první dostanete právě k téhle jedné, může vás to znechutit a od dalšího průzkumu odradit. Naopak když je první setkání s hudbou té které skupiny pozitivní, je mnohem větší pravděpodobnost, že nejenže budete její tvorbu sledovat i dále, ale že si k ní vytvoříte i nějaké sympatie.

Se zámořským projektem The Howling Void jsem se prvně seznámil prostřednictím EP „Runa“. Anebo ještě přesněji řečeno prostřednictvím jeho o rok mladší reedice, jež oproti původnímu vydání přinesla jednu skladbu navíc. Šlo tehdy také o první počin skupiny, s nímž Ryan Wilson, jediný člen The Howling Void, opustil křídla ruského labelu Solitude Productions, tedy jednoho z přeborníků na doom metal, a přešel pod kultovní italskou firmu Avantgarde Music.

Jak si můžete přečíst v dobové recenzi, „Runa“ se mi dost líbila a v tomto případě byl onen pověstný první dojem jednoznačně kladný. Když tedy došlo k ohlášení nové desky „The Triumph of Ruin“, nijak jsem se poslechu nebránil. Vlastně naopak, docela jsem se těšil, až zjistím, zdali mě i novinka bude bavit. Navnazen krásnou obálkou (jedná se o obraz „Elbrus Behind the Clouds“ z roku 1894 od ukrajinského malíře Nykolaje Jarošenka) jsem se tedy pustil do díla… a hned mohu prozradit, že i tentokrát jsem s výsledkem spokojen.

The Howling Void je v základě funeral doom metal, ale je velmi příjemné, že se nejedná o takovou tu echt typickou žánrovou podobu. Já mám tenhle styl v zásadě rád, jenže funeral doom a vlastně i doom obecně je tak brutálně neinvenční, až se mi to v posledních měsících a jednotkách let pomalu začíná znechucovat, jak to zní všechno úplně a dočista stejně. A přitom stačí jen malinké vybočení a hned to zní v tomhle zatuchlém žánru relativně svěže, což je právě případ The Howling Void. Stačí jen trochu variabilnější struktura skladeb a umně zakomponované symfonické a melodické prvky, které jsou využívány střídmě, leč funkčně a vysoce zábavně, a je vymalováno – povedená nahrávka je na světě.

K dobru The Howling Void slouží i to, že se Ryan Wilson drží v rozumných stopážích, tudíž se nejedná o takové ty 70minutové tryzny, které znějí, jako kdyby celou dobu hrál jeden a ten samý jednoduchý šnečí riff furt dokola. „The Triumph of Ruin“ hraje příjemných 38 minut rozdělených do šesti čitelných a nesplývajících kompozic. Může to znít, že si odporuju sám sobě, když tu povětšinou v recenzích žehrám na stravitelnost a naopak si cením náročnosti, nicméně tady to (relativní) zjednodušení charakteristické stylové formy dává smysl a je jenom ku prospěchu věci.

Můžete si říct, že mírná odchylka od stejně znějícího zástupu a rozumná stopáž nahrávky přece samy o sobě nestačí k nadšení – jistě máte pravdu. Je tu ovšem ještě jedna záležitost, jež už z „The Triumph of Ruin“ dobré album dělá. Mám na mysli úroveň samotných skladeb a skladatelskou jistotu, s níž byla nahrávka zjevně napsána. Písně jsou budovány chytře a funkčně, tklivé, nikoliv však kýčovité či ubrečené melodie jsou dávkovány s rozumem a některé z nich jsou navíc opravdu hezké, až má z toho člověk vyloženou radost. Nadto se zde vedle doomovějších kusů nachází i subtilnější „The Nine Worlds Wept“, která počin osvěžuje a také dokáže překvapit rockovou sólovou kytarou ve své druhé půli.

Za mě osobně tedy palec jednoznačně směrem nahoru. Hudba The Howling Void mě dokázala oslovit a „The Triumph of Ruin“ tento stav vlastně jenom potvrzuje… ačkoliv ono to svým způsobem také nemusí být úplně málo. Sice už jsem tentokrát věděl, co lze očekávat, ale šestice přítomných písniček je natolik kvalitní, že i přes nevelký posun oproti minulosti si mě dokázala získat. Ze svého pohledu tedy mohu „The Triumph of Ruin“ rozhodně doporučit. Možná to není extrémní funeral doom, který vás zdeptá a jehož poslech je mnohdy spíš dobrovolná sebetrýzeň, ale to přece nemusí vadit. Hledáte-li atmosféru, The Howling Void může být správnou volbou.