The Oath - Consequences

The Oath – Consequences

The Oath - Consequences
Země: Francie
Žánr: death metal
Datum vydání: 20.4.2015
Label: Sliptrick Records

Tracklist:
01. Never to Be Seen Again
02. Crimson Flesh
03. Consequences
04. Silent Dreams
05. Deconstruction
06. Today I Die
07. Create the Infinite
08. Unchanged
09. The Final Sleep
10. Endless Fallacies

Hrací doba: 47:34

Odkazy:
web / facebook / twitter

K recenzi poskytl:
Sliptrick Records

The Oath patří do početné množiny takových těch kapel, které už mají něco za sebou, hrají relativně dlouho, vydali třeba i pěkných pár desek, ale nikdy se jim nepodařilo se výrazněji prosadit a prorazit do širšího povědomí scény. Konkrétně tahle francouzská parta to táhne již od konce 90. let a vydala už čtyři dlouhohrající desky – počítáno včetně té aktuální, jež vyšla v letošním roce pod názvem „Consequences“.

Já osobně jsem ovšem o existenci kapely až doposud neměl tušení. Nedokážu tak úplně přesně odhadnout, zdali je to dáno mým ignorantstvím, anebo The Oath skutečně spadají do takové té sorty skupin, jak jsem naznačil v první větě článku, ale kdybych si měl vsadit, asi bych si vybral tu druhou možnost. Nicméně, proslulost či neproslulost na žánrové scéně ještě nic neříká o skutečných hudebních kvalitách (či nekvalitách) té které skupiny, takže nějakými předsudky jsem rozhodně netrpěl, když jsem si šel „Consequences“ poprvé pustit. Když už, tak možná spíš naopak, protože mi na poměry žánru přišlo, že má album relativně zajímavý obal, takže jsem doufal, že z toho vyleze něco solidního.

Solidní „Consequences“ vlastně je – svým způsobem. Čistě co do formální a co do technické stránky totiž kapele nelze vytknout takřka nic. The Oath na své nástroje hrát evidentně umějí, ale to je (nebo by přinejmenším měl být) zcela automatický základ, na němž se má stavět, ne něco, za co by bylo nutné komukoliv mazat med kolem huby. To hlavní, co rozhoduje o kvalitní hudbě, jsou skladatelské nápady a ty jsou v tomto případě už bohužel trochu horší. Napomoct může sice i zvuk, ale ten je na „Consequences“ takový… no, prostě taková ta nudná moderní neosobní produkce, jakou má každá druhá kapela, takže to také není nic, co by nahrávku nějak zachraňovalo.

The Oath sami sebe nazývají jako melodic blackened progressive death metal, což je vlastně takový (nejspíš nezamýšlený) eufemismus pro to, že hudba Francouzů je tak trochu patlanina. Předně si škrtněte ono blackened, protože to je kravina – black metalu na „Consequences“ nenajdete ani zbla. Pokud to tedy pánové nemysleli jako pojmenování nánosů kláves, jimiž je celá deska prošpikovaná. Dále si nezapomeňte škrtnout i slovo progressive, jelikož „Consequences“ při vší úctě s nějakou progresí nemá vůbec nic co dělat. To, že do death metalu narvete tunu kláves, z vás progresivní kapelu fakticky nedělá…

Skutečnost – alespoň tedy dle mého sluchu – vypadá asi tak, že se jedná o takovou směsici melodického death metalu, symfonického death metalu, nějakého dejme tomu moderního death metalu a trochy klasičtějšího death metalu. Že vám to zní poněkud splácaně? Inu, já se vlastně nedivím, neboť přesně takhle mně zní ta muzika. Jakási nesourodost – jako kdyby se The Oath místy skoro nedokázali rozhodnout, jakýže druh death metalu to vlastně chtějí hrát – mě praštila přes uši již při prvním poslechu „Consequences“ a ani během těch pozdějších mě neopustila. Samozřejmě nemám nic proti rozmanitosti, pokud je provedena s citem a dává smysl, ale jaksi mi nepřijde, že by to byl zrovna tenhle případ.

Ruku v ruce s tím se nese i to, že The Oath jaksi… no, prostě se nedá tvrdit, že by kapela měla kulervoucích nápadů na rozdávání. Metalová složka jejich hudby je dost obyčejná – poslouchat se to sice dá a nějak vás to neurazí, ale za celých 47 minut (to je poměrně dost na to, že je to album vesměs prázdné) jsem prostě nenarazil na jediný riff, který by mě nakopal do prdele; nenašel jsem jedinou pasáž na bicí, která by mě chytila za flígr a zametla se mnou podlahu, žádné zajímavé přechody, žádné brutální sypačky, při nichž by vám spadla brada. Dokonce i ten growling je těžký standard a Pierre Leone, jenž kromě mikrofonu ovládá i jednu z kytar, prostě nijak nevybočuje z obrovského homogenního davu naprosto zaměnitelných chrličů. Snad jediná věc, jež mě v tomto ohledu aspoň trochu vytrhla z letargie, je začátek osmé „Unchanged“, který tak trochu zní, jako kdyby si The Oath ty úvodní vteřiny půjčili od Rhapsody of Fire… ale nemyslím to zrovna jako pochvalu…

Jestli si tedy něco z „Consequences“ odnesete, tak jsou to především dvě věci, přičemž obě dvě má na svědomí Romain Devaux. Ten hraje na klávesy, jimiž se The Oath (asi?) snaží suplovat bezzubou death metalovou složku. Tenhle nástroj je tím pádem dost vytažený nad ostatní, takže právě proto si jej všimnete – je prostě první na ráně. Že by se ale v těch klávesových linkách nacházely nějaké parádní nápady, to se taky říct nedá, furt je to nuda. Tou druhou věcí, o niž se Devaux stará, je čistý zpěv, jenž se objevuje spíše výjimečně, ale při vší úctě, je to jenom dobře, protože když už se objeví (např. v „Never to Be Seen Again“, „Unchanged“ nebo „Endless Fallacies“), tak to zní trochu dementně. To už radši ten tuctový growling.

Asi je jasné, že mě osobně The Oath se svou novinkou vážně nepřesvědčili. „Consequences“ se sice snaží tvářit ambiciózně, ale ve skutečnosti je to jen nafouknutá bublina nudy. Zcela obyčejné, ledva průměrné album, s nímž prostě nemá cenu ztrácet čas.


Napsat komentář

Vaše emailová adresa nebude zveřejněna.