The Sisters of Mercy poster 2014

The Sisters of Mercy, Losers

The Sisters of Mercy
Datum: 17.5.2014
Místo: Praha, Divadlo Archa
Účinkující: The Sisters of Mercy, Losers

Fotka byla vypůjčena z:
Xichty.cz
Autor: Kamzik

První pohled (Atreides):

Na málokterý koncert jsem se těšil tak, jako na vystoupení britské goth rockové legendy The Sisters of Mercy. Ačkoli z původní sestavy zbyl už víceméně jen charismatický mág Andrew Eldritch (což není kdovíjak těžké, neboť původní sestava se rozpadla s vydáním prvního alba) a už drahně let nevydala žádnou desku, chovám její hudbu ve velké oblibě. Poctivý osmdesátkový gothic rock i po všech těch letech válí víc než leckterá formace, která se snaží vecpat do gothic škatule, a fláky jako “Lucretia, My Reflection”, “Vision Thing” nebo “Temple of Love” si v subkultuře vysloužily takřka nesmrtelný status. Předskakovat pak mělo mně neznámé uskupení Losers, rovněž z Velké Británie.

Do divadla Archa jsem díky koncertu zavítal v Praze vůbec poprvé a bylo vcelku jasné, z jakého důvodu bylo místo vybráno – snadno dostupné místo v centru, v němž nevadí, když se hraje přes půlnoc a i tak se do něj s přehledem nasouká pár set lidí. Umístění jsem ocenil i já, vzhledem k tomu, že od něj bydlím cirka pět minut cesty MHD. Vyjma toho to není poprvé, kdy The Sisters of Mercy v těchto prostorách koncertují. Přišel jsem víceméně na čas, takže se začínalo hrát přesně v momentě, kdy jsem odkládal bundu do šatny. Ostatně, přesná organizace večera nebylo nic neočekávaného.

Od Losers jsem neočekával víceméně vůbec nic, snad jsem jen doufal, že by mohli být alespoň obstojnou předkapelou. Když se člověk dozvídá, co s sebou vozí i takové ikony, jako jsou Iron Maiden, bývá mu většinou trochu smutno. Informací se o nich nedá sehnat příliš mnoho (ani na oficiálních stránkách, natož jinde), podle všeho však jde v jádru o tříčlennou londýnskou kapelu, se kterou jezdí po světě pár živých hudebníků. V Praze se představili v pětičlenné sestavě obohacené o bubeníka a klávesistku. Neslyšel jsem od nich před koncertem ani notu, proto se nelze příliš divit, že prohlášení o jedné z nejlepších londýnských koncertních kapel jsem nebral vážně. O to větší mi pak uštědřili překvapení. Losers začali pěkně ve velkém stylu a po celých pětatřicet minut sázeli do lidí, co to šlo. Melodická a dosti živá směsice gothic rocku, alt rocku, trochy metalu a kvalitního industrialu byla jednak dosti úderná, především ale hodně rozmanitá. Upoutat pozornost posluchačů tak nebyl příliš problém a upřímně mě zpětně docela mrzí, že jsem si na jejich set stoupl do zadních řad a nikoliv dopředu.

Hudba Losers hodně staví na atmosféře, především na kombinaci riffů a elektroniky. Ta s velmi čistým, přitom ale hutným zvukem nakopávala zhruba silou elektrického proudu a dělala s člověkem divy, takže úplně nechápu, proč bylo publikum i v přední části dost mrtvé. Jasně, jde o předkapelu a přišlo se na trochu jinou hudbu, ale tohle vážně nebylo špatné a nebyl důvod proč nepařit. Když připočítám, že vlivy industrialu znamenají opravdu vlivy industrialu, mnohdy až EBM a sem tam i noisu, které umí kapela používat s citem a ve vhodných chvílích, tak osobně nemám co řešit. Vzhledem k tomu, že kapela přijela do Prahy představit svojí letošní desku “…and So We Shall Never Part”, mám dojem, že se jim podívám na jejich tvorbu trochu víc a třeba se dočkáte názoru v nějaké pěkné minirecenzi. Jediným kazem na celém vystoupením tak byla jen krátká hrací doba – Losers se klidili s podia po slabých pětatřiceti minutách. Škoda, protože jinak nemám jejich show co vytknout.

Setlist The Sisters of Mercy:
01. More
02. Ribbons
03. When You Don’t See Me
04. Blood Money
05. Alice
06. Crash and Burn
07. Gift That Shines
08. Still
09. Amphetamine Logic
10. Top Nite Out
11. Arms
12. Valentine
13. Flood II
14. This Corrosion
– – – – –
15. Kiss the Carpet
16. Lucretia, My Reflection
17. Vision Thing
– – – – –
18. First and Last and Always
19. Misirlou
20. Temple of Love

Následovala krátká pauza, občerstvení u baru, pokec s přáteli a podobné obligátní věci, jaké člověk obvykle dělá, když na koncert nejde výjimečně sám. Očekával jsem, že v devět by se mohlo pokračovat, nicméně to trvalo ještě dobrých deset minut, než se na pódiu objevila kapela a chvíli po ní i samotný Eldritch. Plešatý elegán s nadhledem přivlál vyfiknutý v obleku a černých brýlích, a ač bylo vidět, že již zdaleka není nejmladší, podmanivé charisma z něj sálalo na všechny strany. Rozhodně ví, jak s ním nakládat a jak vystupovat, protože jemu samotnému by nebylo těžké zobat z ruky. Nebylo, nebýt několika opravdu výrazných negativ. Zaprvé zvuk. Po Losers jsem se rozhodl namáčknout se do předních řad a užít si “Sestřičky” pěkně zblízka, ale tam byl zvuk přímo tragický, obzvlášť pokud stál člověk spíše ke straně a ne uprostřed publika. Kytary sice slyšet byly a stejně tak Dr. Avalanche coby programované bicí, horší to ale bylo se samplovanou basou a klávesami. A o Eldritchovi škoda mluvit. Snažit se mohl sebevíc, nicméně pokud do mikrofonu spíše temně mumlal (což je mimochodem jedna z častých poloh), případně hulákal přes echo, nebyl téměř slyšet a zanikal ve zvukové stěně, která byla buď příliš zastřená a upozaděná, nebo naopak příliš ostrá a rvala uši ne zcela příjemným způsobem. Po přesunu do zadní části publika byl zvuk lepší, ale stále to nebylo ono.

Zklamáním číslo dvě byl setlist. Nevím, jestli Eldritch tohle turné koncipoval spíše jako oprášení ne tak často hraných skladeb, ale hlavní set byl pro mě přinejmenším z poloviny velkou neznámou. Sisters jej otevřeli hitovkou “More”, zahráli docela často hrané “Ribbons”, neunikla mi “Alice” nebo “Amphtemine Logic”, ani závěrečné duo “Flood II” a skvělá vyřvávačka “This Corrosion”. Mezi nimi se ale nacházelo hodně kusů, které jsem si stěží pamatoval a The Sisters of Mercy zařadili i tři skladby, které hrají jen naživo a nikdy je nevydali (“Crash and Burn”, “Still”, “Arms”) – což jsem pochopitelně zjistil až zpětně. Jako obvykle mě nenapadlo prostudovat si setlist předchozích vystoupení. Po zhruba hodinovém hlavním setu uzavřeném právě “This Corrosion” se skupina poprvé odebrala do zákulisí, aby si publikum mohlo vytleskat první ze dvou přídavků.

Ty už na tom byly o poznání lépe – jak skladbami, tak i trochu čitelnějším zvukem, který se v průběhu večera mírně zlepšil, pořád to ale nebylo nic moc. Došlo na “Kiss the Carpet” a mé milované skladby “Lucretia, My Reflection” a “Vision Thing”. V druhém přídavku pak zazněla titulní skladba vůbec první desky, “First and Last and Always”, krátká vložka v podobě “Misirlou”, skladby dobře známé především z legendárního “Pulp Fiction”, během níž si Eldritch mohl odpočinout (takových momentů bylo během koncertů povícero) – a konečně povinný kult v podobě “Temple of Love”. Po druhém přídavku se kapela odebrala do backstage definitivně. Celkem hodina a půl, z níž jsem byl ve výsledku ale docela rozpačitý, sic z velké části vinou zvukaře, ale rovněž výběrem skladeb, který mi ne úplně sednul. Čekal jsem víc klasik v podobě “Mother Russia”, “Dominion”, “Marian” nebo třeba “Detonation Boulevard” a pokud se někdy v budoucnu rozhodnu jít na The Sisters of Mercy znovu, s největší pravděpodobností se budu rozhodovat podle předchozích setlistů. Navzdory jménu tak byli jasnými favority večera Losers, kteří mě nejen zaujali, ale navrch podali velmi solidní výkon.


Druhý pohled (Ježura):

The Sisters of Mercy

Vzhledem k tomu, že kolega ve svém textu poměrně věrně vystihl pocity, které jsem si z Archy odnesl, můj dodatek bude spíše opravdovým doplňujícím postřehem než druhým pohledem na totéž… a začnu prostředím. Ačkoli plný název Divadlo Archa navozuje představu kulturního stánku zasvěceného klasickému divadlu, interiér sálu se svým industriálním pojetím k prezentované hudbě opravdu hodil, což platí zejména o Losers. Jejich muzika se ukázala být ve všech možných ohledech naprosto jednoznačně britskou, z čistě hudebního hlediska kompozičně zajímavou a výrazově pestrou. Byli v tom slyšet Placebo, byli v tom slyšet Archive, byla v tom slyšet Anathema, ale i přes takové výrazové rozpětí (došlo dokonce i na jeden zničující noisový výlet) to dohromady dávalo smysl a znělo to i celkem originálně. Je sice pravda, že mě to bavilo tak nějak střídavě a některé pasáže mi moc nesedly (nebo jsem je nepochopil), ale jiné byly naopak vyloženě skvostné a závěr setu se navíc vydařil opravdu náramně, takže důvodů ke spokojenosti je zde řada. Na tuhle kapelu asi začnu dávat pozor, a pokud se u nás pánové a dáma zase někdy objeví, dost možná si jejich vystoupení zopakuji, protože nasazení, jaké Losers předvedli, bylo opravdu příkladné.

Slovutní The Sisters of Mercy respektive Andrew Eldritch a jeho trojčlenná suita odehráli vystoupení, které bylo uspokojivé, v samotném závěru pak dokonce výborné, ale i přesto nakonec zůstali za očekáváním, které jsem do nich vkládal. Již vzpomínaný zvuk na tom měl také svou zásluhu, ale mně osobně spíš vadil vlezlý dojem, že na pódiu vystupuje revival sebe sama a ne živoucí kapela. A ono se vlastně není čemu divit – poslední řadovka The Sisters of Mercy vyšla v roce 1990, takže to bylo takové pětadvacet let staré best of, basák s kytaristou sice zpívali hezky, ale na původní ženské zpěvy třeba v kultovce “This Corrosion” se prostě nechytali… on to vlastně opravdu byl revival sebe sama, byť precizně odehraný a vedený stále šviháckým Eldritchem.

Neříkám, že jsem se nebavil. Koncert to byl zdařilý a svých peněz rozhodně nelituji. Po Fields of the Nephilim si tak mohu odškrtnout další kultovní gothic rockovou kapelu a až to pan Eldritch pověsí na hřebík, budu si moct spokojeně říct, že jsem viděl The Sisters of Mercy. Až (pokud?) se tu ale kapela objeví příště, asi si ji už nechám ujít, neboť morální povinnosti fanouška bylo učiněno zadost a zas taková pecka, abych si musel dávat repete, to zkrátka a jednoduše nebyla.

P. S. Dlouho jsem nebyl svědkem toho, že by děvčata od šatny svými půvaby tolik převálcovala snad všechny dámy z publika. Pokud to čte jejich šéf, doufám, že jim zvýší plat!


Napsat komentář

Vaše emailová adresa nebude zveřejněna.