The Sword - Apocryphon

The Sword – Apocryphon

The Sword - Apocryphon
Země: USA
Žánr: stoner metal / rock
Datum vydání: 22.10.2012
Label: Razor & Tie

Tracklist:
01. The Veil of Isis
02. Cloak of Feathers
03. Arcane Montane
04. The Hidden Masters
05. Dying Earth
06. Execrator
07. Seven Sisters
08. Hawks & Serpents
09. Eyes of the Stormwitch
10. Apocryphon

Hodnocení: 7,5/10

Odkazy:
web / facebook / twitter

U nás jsou The Sword stále ještě relativně neznámá kapela, a proto nepředpokládám, že by titulek článku mohl ve většině z vás vyvolat dojem, že se konečně dočkal recenze svých oblíbenců. Nutno říct, že je to škoda, protože za oceánem se tihle rockeři těší obrovské přízni a zvláště minulé album “Warp Riders”, na kterém si The Sword lyricky zpracovali vlastní vesmírný sci-fi příběh, se nezřídkakdy setkávalo s absolutním hodnocením. Zahraniční magazíny měly okamžitě jasno o titulech překvapení roku, naděje budoucnosti a podobně. The Sword před dvěma lety překvapili opravdu každého. Jejich vidina technického stoner metalu byla na jedné straně nevídaným kouskem, na straně druhé se na “Warp Riders” mísilo tolik klasických postupů a vlivů, že to ani nikomu nepřišlo a mnohdy album proplulo jako další z řady retro výletů do minulosti.

Mohlo by se totiž zdát, že The Sword jsou prostě jen další rocková kapela, která se chce trošku přiživit na aktuální módní vlně, ale opak je pravdou, protože tahle čtveřice z Austinu v Texasu si ten svůj rock/metal drhnou už někdy od roku 2004. Je pravda, že první dvě alba za moc nestála a chyběl jim pořádný náboj (osobně jsem se k nim dostal až na základě třetí řadovky), ale tohle vynahradili na svém přelomovém albbu “Warp Riders”. To bylo trošku metalovější, než je novinka a než byly první dvě desky, a jak jsem zmínil, obsahovalo víc technických fines a riffování. “Apocryphon” se v tomhle vrací trošku více zpět do minulosti. Kapela sází na klasické a osvědčené rockové postupy, takže se připravte na spoustu přímočarých riffů, dynamickou rytmiku a vokální melodie z let minulých. Zvláště na zpěvech se od minula dost zapracovala, John D. Cronise zní mnohem jistěji a přesto (nebo možná právě proto), že se ustálil v jedné poloze a neexperimentuje se svým projevem tak jako v minulosti, je nutno říct, že mu tato poloha vyloženě sedí. Vůbec poprvé se na albu The Sword představil jiný než původní bubeník Trivett Wingo, a sice Jimmy Vela, který po něm paličky převzal s důstojností a nijak za předchůdcem nezaostává.

Když už mluvíme o The Sword, tak nelze nezmínit grafickou podobu alba, které se opět povedla na jedničku. Miluju tyhle retro artworky a při pohledu na “Apocryphon” jsem ještě o fous spokojenější než v případě minulé sci-fi laděné koláže vesmírné lodě a meteorů. Z textového hlediska Cronise tentokrát nevypráví spolu se svými kumpány žádný příběh, takže má mnohem víc volnosti a více se věnuje metaforicky zpracovaným zážitkům z běžného života.

Hned při prvním poslechu úvodní skladby “The Veil of Isis” se mne zmocnil nostalgický pocit a okamžitě se mi na mysl začaly drát myšlenky na Black Sabbath, ZZ Top či Thin Lizzy. Ani bych nemusel poslouchat dál a bylo mi jasné, že tady budou hrát hlavní roli hutné riffy a vzletné vokální melodie, a tak tomu vskutku je. V souvislosti s “The Veil of Isis” jsem si vzpomněl na letošní album “Yellow & Green” od Baroness, kterým se tak úplně nezadařilo. The Sword jako by se snad poučili a napěchovali album samými dobrými nápady, takže na hluchá místa zas až tak moc času nezbývá. Měl jsem v určitých místech pocit určité jednotvárnosti, díky které se pro mě album stalo menším oříškem, ale s přibývajícími poslechy se mi dařilo celkem hravě od sebe jednotlivé písně rozeznat, takže s tímhle už problém nemám. “Cloak of Feathers” mi spolu se závěrečnou titulkou asi nejvíc ze všech nových skladeb svým ústředním riffem připomíná předešlou řadovku. Hodně se povedla odlehčená sloka, která této skladbě mocně vládne. Když už jsem tady zmínil Black Sabbath, tak nemůžu opomenout čtvrtou píseň v pořadí; “The Hidden Masters” jako by vypadla z klasických alb velikánů a dokonce i Cronise svým projevem připomene samotného Ozzyho. I když jsem si tenhle kousek zrovna nezamiloval, tak by se dalo říct, že působí jako mírné oživení první poloviny desky.

Duch sedmdesátých let se vznáší nad celou hrací dobou “Apocryphon”, ale úplného vrcholu v tomto ohledu borci dosáhli v “Seven Sisters”. Začíná se klasicky heavy doomově, ale přesně po minutě se vše zklidní, kytary Kylea Shutta a Johna Cronise vybrnkávají tklivou melodii a druhý zmíněný přejde na ještě melodičtější strunu svého vokálu. Po chvíli se zase vyjede do starých kolejí, ale je to moment, který mě doslova zvedal ze židle. Následující “Hawks & Serpents” staví na skvělé šlapavé rytmice a sólové kytaře (musím pochválit vkusné kytarové sólíčko v druhé polovině). Bonbónek na závěr? Titulní “Apocryphon”, kterou odstartují kosmické klávesy, jež by se mi hodily spíš na “Warp Riders”, ale budiž. V této skladbě se v jako jediné dostanou ke slovu skoro-thrashové kytarové momenty, jež můžou oproti zbytku desky působit mírně rušivě, neboť nepředstavují natolik ústřední motiv jako na minulé desce, ale jako oživení na závěr? Proč ne.

Když to tak po sobě čtu, tak až nebezpečně často zmiňuji minulou desku “Warp Riders”, s jejímž srovnáním jsem se prostě nemohl vyhnout. Přece jen, laťka byla tímto opusem nastavena tak vysoko, že se přímo nabízela otázka, zda The Sword zvládli pomyslnou zkoušku dospělosti a potvrdili skvělou formu, kterou na sebe minule upozornili. Za sebe nemůžu odpovědět kladně, nicméně “Apocryphon” je i tak hodně povedená deska, která zabrnká na vaši nostalgickou duši (pokud nějakou máte) a při které si s chutí zavzpomínáte na své legendární oblíbence. Ti ostatní by se mohli spokojit s přiměřenou porcí kvalitního stoner rock/metalu s parádními vokály. Celkově vzato jsem spokojený a The Sword si zapíšu jako jednu z kapel, která mocně dřímá pochodeň staromilského rocku a která ještě v budoucnu může překvapit.


Napsat komentář

Vaše emailová adresa nebude zveřejněna.