Země: USA Žánr: hard rock / stoner rock Datum vydání: 21.8.2015 Label: Razor & Tie Hrací doba: 50:19 Odkazy: web / facebook / twitter

Americká parta The Sword se vcelku rychle vypracovala v jednu z mladých nadějí slibující budoucnost zámořské kytarové muziky. Přesně takhle na ně bylo v dobových článcích nahlíženo někdy v období jejich třetího alba „Warp Riders“, pro nějž se nebáli vytvořit si vlastní sci-fi lyrický koncept, který jednotlivé skladby splétal dohromady. Kousek jistě ambiciózní, ovšem zároveň si na sebe The Sword upletli bič, protože nejen v mých očích bude už navždy každé jejich album podrobeno křížovému srovnání právě s třetí plackou, která naplnila pověry a ukázala se jako opravdu přelomová pro tuto čtveřici.

S přibývajícími alby se The Sword vzdalují svým metalovým počátkům, což je fakt, který i přes nepříliš klesající kredit od minulého „Apocryphon“ neslyším úplně rád, protože to byla právě kombinace heavy metalové drsnosti se vzletností starého hard rocku a špetkou stoneru, která na prvních třech albech odzbrojovala posluchače s velkou grácií. Na minulém „Apocryphon“ se The Sword zaměřili spíše na houpavé stoner metalové riffy a retro atmosféru, kdežto novinka je ještě o krok dál heavy metalu a naopak blíže k náruči hard rocku, jenž se je kombinovanán se stoner rockem po vzoru Kyuss.

Původně jsem se zdráhal odsuzovat The Sword za to, že se vyvíjí, protože to je přesně to, co člověk od kapely očekává a v mnoha případech po tom touží, ale já vám nevím, mně prostě přijde ostřejší a techničtější stránka hudby The Sword přitažlivější než jasně definované hard rockové postupy, které jsou na „High Country“ ke slyšení. Dalším krokem vedle je přetažená stopáž. Patnáct skladeb, 50 minut, to není nic, co by stoner rockové písně s retro nádechem dokázaly utáhnout jen tak na hezký úsměv. Zvlášť když si vezmu v potaz fakt, že s přibývajícími minutami působí „High Country“ čím dál víc repetitivně.

V tomto ohledu jsou tedy The Sword od své dřívější podoby vzdálení i kvalitativně, protože jako celek už to není taková palba, za jakou se daly označit dřívější placky. Přesto si však The Sword uchovali cit pro propracované vokální linky, v nichž tentokrát ubylo vícehlasů, které byly ke slyšení hojně na „Apocryphon“. S tím, jak ubývá technických a tvrdých momentů, mi přijdou The Sword nejsilnější v kouscích typu „Tears Like Diamons“, jenž je sám o sobě hudebně dosti minimalistický, ale po zapojení vokálu představuje efektní celek.

Za zmínku stojí třeba ještě „Empty Temples“ a „Suffers No Foods“ se zajímavými klávesami na pozadí. To jsou songy, které mi přijdou zajímavější než snaha o oživení v podobě akusticky teskné instrumentálky „Silver Petals“ či experimentální psychedelické „Turned to Dust“. Ty mi do konceptu „High Country“, které je plné střízlivě smýšlejících písní stojících na jasném motivu, příliš nezapadají. S mírným odstupem se novinka v diskografii The Sword neztratí a ostudu neudělá, ale že bych z ní spadl na zadek, to se tentokrát nestalo.