Země: Švédsko Žánr: alternative / melodic death metal Datum vydání: 31.1.2014 Label: Napalm Records Tracklist: 01. Inception 02. Defector DCXVI 03. Granted 04. Eye of the Thylacine 05. Unguided Entity 06. Carnal Genesis 07. Enforce 08. Blodbad 09. Only Human 10. Singularity 11. Oblivion Hodnocení: Kaša – 2,5/10 H. – 4/10 Průměrné hodnocení: 3,25/10 Odkazy: web / facebook / twitter

To jsem si zas jednou naběhl na vidle, když sem se ujal vzít si na recenzi druhé album party, která si říká The Unguided. Ačkoli, abych nekecal, můžu si za to sám, protože jsem byl upřímně zvědavý na můj vlastní názor na toto album, jehož předchůdce s titulem “Hell Frost” jsem zde jako jedno z prvních mnou recenzovaných alb odměnil dnes až přehnanými šesti body, ale znáte to, každý nějak začíná… Je zajímavé, že to, co se před dvěma lety člověku zdálo jako tuctová kýčovitá deska, která i přesto dokázala slušně zabavit, se najednou jeví jako nechutná sračka, která nejenže nestojí za koupi, ale dovolím si tvrdit, že ani za tu krádež z internetových warezů, protože “Fragile Immortality”, jak zní název druhého alba této pětice, je skrz naskrz prostoupené hudební impotencí a jediný způsob, jak může fungovat, je jako názorná ukázka skladatelské stupidity v hodinách hudební výchovy…

No, trošku sem se hned takhle z kraje rozvášnil, takže zklidním emoce a pojďme si pro neznalé říct, o co že tady jde. Znáte Soilwork či pozdější In Flames? Jistěže ano, ale jen pro sichr by se dala vlastní hudební náplň shrnout jako kombinace agresivních kytarových spodků podpořených ostrým vokálem ve slokách a velkých melodických refrénů. Není to sice vždy takhle, ale jako taková obecná poučka melodického severského metalu to sedí jako prdel na hrnec. Tak, a teď si představte tentýž hudební postup jakožto sáček čaje, jen v mnohem podbízivější, lacinější podobě, doplněný o trendy samply a několikrát přelitý horkou vodou, aby se i ten náznak umění ztratil pod nánosem prázdné vyumělkovanosti, a dostáváte se k The Unguided, respektive žánrově i personálně blízce spřízněným Sonic Syndicate, o nichž ještě padne řeč, protože hned tři členové současné sestavy The Unguided nějakou dobu patřili do řad Sonic Syndicate, ale to už je taková provařená historka, že nemá smysl se tím nějak blíže zabývat.

Ono, když se to vezme kolem a kolem, tak The Unguided jsou v jádru potenciálem nabitá kapela, která prostě ví, co mají současní “moderní” posluchači rádi a přesně to jim předkládá v míře vrchovaté. Problém nastává ve chvíli, kdy se běžný posluchač (řadím sem v tuto chvíli i sám sebe) u dané desky chce pobavit a něco si z jejího poslechu odnést, protože tohle já u “Fragile Immortality” postrádám. S tím pobavením by to ještě nemuselo být tak úplně marné, protože některé skladby jsou skočné, chytlavé (v rámci slušných mravů) a mají náboj, nicméně pokud se drtivá většina desky nese na vlně umělé, prvoplánové hudební produkce, která s uměním nemá takřka nic společného, je někde chyba.

Z jednotlivých skladeb není úplně jednoduché vybrat vyloženě světlé momenty, protože posluchač dostane na stříbrném podnose jedenáctku téměř totožných kousků, jež se od sebe liší jen miminálně, a když už se The Unguided pokusí trošku pozměnit onu výše popsanou formulku jako v “Granted” nebo “Enforce”, které jsou oproti zbytku o malinko melodičtější, tak to stejně není žádný zázrak a skončíme v patetickými melodiemi rozbředlé sračce. Z těch “klasičtějších” skladeb mě vyloženě zaujala snad jen úvodní “Inception”, jejíž melodické nápady nejsou vůbec marné a jako celek působí skvělý refrén – jakožto protiklad k tvrdému ataku – semknutě, případně ještě “Singularity”, o níž by se dalo říct totéž. Ten zbytek je z mého pohledu prostě nudný kolovrátek, v kterém jsou The Unguided uvěznění a ani dvojice Richard Sjunnesson a Roland Johansson, kteří si mezi sebou přehazují vokální party (a občas to dělají vážně dobře – “Unguided Entity”) to nezachrání, takže většina písní mnou při poslechu tak nějak proplula, aniž by zanechala stopu něčeho výjímečného, kvůli čemu bych měl nutkání si “Fragile Immortality” pouštět opakovaně. Upřímně řečeno, až budu chtít slyšet podobnou hudbu, tak se přeci jen obrátím po originálech, z nichž si toho kapela bere tolik, že by se hodilo mluvit spíš o kopírování, ale dokážu pochopit, že to někoho baví stejně tak, jako to mně nic neříká.

Ačkoli to není úplně fér, protože The Unguided jsou samostatně stojící hudební formace, jež hraje přesně to, co jí evidentně baví, nemůžu se (vzhledem k minulosti zúčastněných) ubránit srovnání s prvními dvěma alby Sonic Syndicate, “Eden Fire” a “Only Inhuman”, které přinesly totéž v mnohem kvalitnějším provedení. Vedle nich stojí “Fragile Immortality” jako chudý příbuzný, který doplácí na neuvěřitelnou předvídatelnost a prázdnotu jednotlivých skladeb, díky čemuž se dá album se zájmem vyslechnout maximálně jednou, protože delší trvanlivost v žádném případě nehrozí. Možná by se tato recenze dala napsat objektivněji bez tolika kritiky, protože takové ty obligátní standardy jako technické zpracování a s ním spojený prvotřídní zvuk, případně hráčské, potažmo pěvecké výkony, jsou samozřejmě na velmi vysoké úrovni, ale to je mi šuplík, když vlastní náplň stojí za velké hovno.

Další názory:

Debutové album “Hell Frost” jsem neslyšel… tedy, svého času jsem to zkoušel, ale jednoduše mi to přišlo tak neskutečně debilní, že jsem to musel po dvou nebo třech písničkách vypnout. Pokud pominu možnost, že už pomalu začínám senilnět (což při svém věku doufám, že ještě ne), pak tedy můžu předpokládat, že je novinka “Fragile Immortality” o něco lepším počinem než její předchůdce, protože tu jsem doposlouchat dokázal. Nemohu sice tvrdit, že by mi to činilo nějaké vyložené potěšení a že bych si ten poslech užíval, ale až tak tragicky jako kolega nade mnou bych to zase neviděl, protože pár písniček je docela zkousnutelných, například “Eye of the Thylacine” nebo “Unguided Entity”. Na druhou stranu je ale fakt, že The Unguided vážně nepředvádějí nic jiného než stokrát omleté klišé v nepříliš záživném podání, jeden song jako druhý, čím déle to hraje, tím více to otravuje… a ve výsledku je to prostě dost nuda. Sice ještě relativně poslouchatelná, ale pořád nuda. Určeno jen opravdu skalním příznivcům podobných žánrů…
H.