The Unguided - Hell Frost

The Unguided – Hell Frost

The Unguided - Hell Frost
Země: Švédsko
Žánr: alternative / melodic death metal
Datum vydání: 30.11.2011
Label: Despotz Records

Tracklist:
01. Inherit the Earth
02. Phoenix Down
03. Betrayer of the Code
04. My Own Death
05. Serenade of Guilt
06. Collapse My Dream
07. Green Eyed Demon
08. Iceheart Fragment
09. Pathfinder
10. Where the Frost Rose Withers
11. The Miracle of Mind [Spark! cover]

Hodnocení: 6/10

Odkazy:
web / facebook / twitter

Hned na začátek se přiznám, že nejsem žádný skalní fanda moderních melodických death metalových kapel, kterých se po úspěších Soilwork a In Flames vyrojilo v každém větším městě desítky. The Unguided jsou personálně výrazně spjati se Sonic Syndicate (účinkují zde čtyři bývalí i současní členové Sonic Syndicate, proto se jim nelze v této recenzi vyhnout) První tři alba Sonic Syndicate, zejména pak to první “Eden Fire”, patří v rámci stylu k tomu povedenějšímu, přestože se jedná v podstatě o vykrádačku výše zmíněných Soilwork.

Na posledním albu se Sonic Syndicate rozhodli stylově uhnout od melodického death metalu a získat více fanoušků tím, že se jejich hudba přiblížila více k popu. Právě toto byla příčina odchodu zakladatele The Unguided, Richarda Sjunnessona, který má na starosti agresivní vokály. A právě z tohoto důvodu jsem se na debutové album The Unguided dost těšil. Byl jsem zvědavý, jestli se podaří Richardovi navázat na to lepší ze Sonic Syndicate, když navíc ve svých prohlášeních ohlašoval nejlepší album (jasně, tvrdí to každý), na kterém se kdy podílel; nečekal jsem jeho nejlepší album, ale věřil jsem, že se bude chtít před svými ex-kumpány vytáhnout, že jim ukáže, že “We Rule the Night” není ten správný model. Nakonec to dopadlo tak na půl, Sjunnesson se podle mého bohužel snaží až příliš kopírovat songy Sonic Syndicate.

První zklamání přišlo hned při pohledu na obal desky. Stejně jako u Sonic Syndicate je hlavním motivem a počítám, že i budoucím “maskotem”, něco okřídleného. Jen s tím rozdílem, že se nejedná o vážku, ale o nějakého borce s mečem. Kdyby se místo toho kapela radši snažila přijít s něčím originálním a pokusila se vymanit ze stínu Sonic Syndicate bylo by to šťastnějším krokem. Jak už to tak u takovýchto kapel bývá, album je opatřeno vynikajícím moderně znějícím zvukem, takže po téhle stránce žádné výtky nemám, ale hlavní je obsah, takže dál.

Hudebně jsem neočekával žádnou převratnou revoluci a taky se mi žádné nedostalo. Víceméně se pokračuje přesně tam, kde se na “Love and Other Disasters” se Sonic Syndicate skončilo. Rozepisovat se o jednotlivých písních nemá smysl, protože všechny jedou “překvapivě” podle následujícího mustru: tvrdší sloky střídají dostatečně melodické refrény, ke konci kraťoučké melodické sólo, vše je tak akorát podbarveno klávesami a samply, prostě nic co byste už jednou neslyšeli. Jenže na tomhle albu mi přijde, že jsem všechno slyšel už několikrát.

Pokud bych měl vypíchnout opravdu povedené písně, tak u mě jasně vyhrála “Phoenix Down”, která sice ničím nepřekvapí, ale za svůj povedený refrén, který jsem nemohl dlouho dostat z hlavy, ji řadím nejvýše. Hodně se podle mě povedla dvojice “Collapse My Dream” a “Pathfinder”. V poslední jmenované si dokonce zahostoval Peter Tägtgren (Hypocrisy, Pain), přestože jeho přínos není takový, jaký by si zasloužil. V této dvojici skladeb se povedlo dosáhnout toho, že skladby správně odsýpají, nenudí a přichází se zajímavými melodickými nápady. Tedy dosahují úrovně prvních dvou desek bývalého působiště dvojice zpěváků The Unguided. Na limitované edici “Hell Frost” se nachází taky předělávka jistých Spark!“Miracle of Mind”. Originál jsem bohužel nikdy neslyšel a nemůžu tak srovnávat, ani brát skladbu jako cover, ale jedná se o povedený kousek a doporučuji jej k poslechu.

Za nejslabší písně naopak považuji dvojici střednětempých skladeb “Serenade of Guilt” a “Iceheart Fragment”. Tyhle skladby bych z alba vypustil, čímž by se o něco zkrátila stopáž a album by alespoň působilo údernějším, přímočařejším dojmem, což by nemuselo být úplně na škodu. Ale jen na těchto dvou skladbách špatné stránky alba nestojí. Ostatní písně jsou takové nijaké, bez zajímavějšího nápadu. Přesně ty kousky, které kapela nahraje, aby se přehoupla přes vytyčenou stopáž, jenže tady ty skladby tvoří větší polovinu alba.

The Unguided můžu s klidným srdcem prohlásit za obyčejný klon Sonic Syndicate a nikoho tím neurazím. Fanoušci Sonic Syndicate, kteří byli již zmiňovaným albem “We Rule the Night” zklamaní, budou nejspíš nadšení, ovšem já hodnotím album celkově jako podprůměrné, v kontextu diskografie Sonic Syndicate bych ho umístil hluboce pod kvalitativní úroveň prvních tří alb. Album nenabízí žádný posluchačský zážitek, je schopné obstát maximálně jako kulisa do auta. Rozhodoval jsem se mezi 5/10 a 6/10, nakonec jsem se rozhodl pro vyšší skóre, přičemž ten 6. bod je za refrén “Phoenix Down” :-)


Napsat komentář

Vaše emailová adresa nebude zveřejněna.