Země: USA Žánr: hard rock Datum vydání: 2.10.2015 Label: Loud & Proud Records Hrací doba: 65:56 Odkazy: web / facebook / twitter

Když Mike Portnoy opouštěl řady Dream Theater, bylo jasné, že nebude jen tak zahálet, ovšem to, že se jeho hlavním působištěm stanou The Winery Dogs, by řekl jen málokdo. Přeci jen se čekalo, že dá dohromady novou prog metalovou formaci, v níž se obklopí neméně váženými jmény, případně že se konečně vrhne na svůj milovaný thrash, jako tomu udělal až letos v řadách projektu Metal Allegiance. The Winery Dogs jsou totiž čistokrevně hard rockovou formací, která ctí klasické postupy, a Portnoy se musel spokojit s velmi úspornou hrou ve prospěch celku, kde na nějaké složité výplně není čas. A že jim to dohromady sluší, o tom se The Winery Dogs snaží přesvědčit na svém druhém albu „Hot Streak“.

Přestože jsem začal povídání o Portnoyovi, tak vězte, že tou hlavní persónou je zde Richie Kotzen, jehož sólová alba s bluesovým citem mě dlouhá léta míjela a jehož kvality jsem dokázal ocenit až s příchodem debutu „The Winery Dogs“ z roku 2012. Tento šikovný kytarista a velmi zdatný zpěvák se správně nakřáplým hard rockovým vokálem ze staré školy je tím hlavním tahounem na „Hot Streak“. A aby to bylo komplet, tak dodám, že třetím do party budiž basák Billy Sheenan z Mr. Big.

Dohromady tvoří tato trojice velmi semknuté hudební těleso, které na svém druhém albu vyznává lásku hard rocku s lehkým blues rockovým nádechem. Úvodní svižná „Oblivion“ tomu ještě příliš neodpovídá, protože její energický přetlak má k bluesovému cítění ve stylu „Empire“ a „War Machine“ daleko. Těžko však říct, která poloha sluší The Winery Dogs více, a jako by to nevěděli ani sami, tak prokládají písně s hymnickými ambicemi („Campain Love“, „How Long“) rychlejšími kusy typu „Hot Streak“ či „Ghost Town“. Hodně se povedla v samém závěru se nacházející „Devil You Know“, která zvedá už méně záživný konec nahrávky, a druhá „Captain Love“ s AC/DC feelingem. Je ovšem fakt, že takto bych s vybíráním povedených motivů mohl pokračovat ještě chvíli, protože formálně jsou ty skladby zatraceně vyrovnané.

Spolu s výše uvedeným nemám výhrady ani k individuálnímu nasazení a konečnému vyznění nahrávky, která je velmi autentická a stylově příslušná bez nějaký zbytečných experimentů, ale problém u mě nastává ve chvíli, kdy si mám „Hot Streak“ poslechnout jen tak na jeden zátah. V tu chvíli je na můj vkus 65 minut strašně dlouhá doba a ani silné charisma Richieho Kotzena nedokáže zvrátit nastupující upadání pozornosti, které se kolem zvláštně roztančené „Spiral“ začne stupňovat. Kdybych měl dvojku The Winery Dogs postavit do řady hned vedle „The Winery Dogs“, tak debut v případě lámání chleba malinko upřednostním, protože mě svého času bavil víc. Tak jako tak je The Winery Dogs povinnost pro milovníky starého dobrého hard rocku s velmi chytrými nápady a silnými výkony všech zúčastněných.