The Wounded Kings - Consolamentum

The Wounded Kings – Consolamentum

The Wounded Kings - Consolamentum
Země: Velká Británie
Žánr: doom metal
Datum vydání: 24.2.2014
Label: Candlelight Records

Tracklist:
01. Gnosis
02. Lost Bride
03. Elige Magistrum
04. Consolamentum
05. Space Conqueror
06. The Silence
07. Sacrifice

Hodnocení:
Atreides – 8,5/10
H. – 6/10

Průměrné hodnocení: 7,25/10

Odkazy:
facebook / twitter

The Wounded Kings jsou jednou z toho mála (doomových) kapel, při jejímž objevu jsem si připadal jako Alenka v říši H. P. Lovecrafta. Zatěžkané riffy, psychedelická atmosféra plná rozlitého absinthu a drog a nad tím vším hypnotický vokál – to vše jsou ingredience mojí krevní skupiny. K tvorbě kapely jsem se dostal až po masivní proměně jejích členů z roku 2011, z nichž zbyl jen zakládající Steve Mills, znám tedy jen poslední album “In the Chapel of the Black Hand” nahrané již v nové sestavě. To mě z výše vypsaných důvodů naprosto pohltilo a dlouho nepustilo. Nová deska “Consolamentum” tak byla z mého pohledu očekávanou novinkou.

A to vlastně i přesto, že jsem se o vydání “Consolamentum” dozvěděl docela pozdě. Člověku se i sebelepší deska časem oposlouchá (jakkoliv se k ní může později vracet) a začne kdesi za obzorem vyhlížet nový materiál. Nejinak to je i s The Wounded Kings. Teď už ale k samotnému albu: velekněz Mills a jeho akolyté postavili tentokráte rituál poněkud odlišně než na předchozí desce. Formou se přiblížili druhé řadovce “The Shadow Over Atlantis”. Ceremonie tak dostala podobu čtyř dlouhých skladeb a tří krátkých meziher. Nejkratší skladba nejde pod sedm minut, zbylé tři části však hravě překonávají deseti minutovou hranici. Tři krátké kytarové štěky po třech minutách pak posunují celkovou délku na pětapadesát minut. Jde tak o nejdelší dílo v diskografii – o dobrou čtvrthodinu delší než první tři počiny. Zranění králové (a královna) však ani přesto nenudí. Ačkoliv jde o doom metal v tom nejlepším slova smyslu, tj. řádně pomalý a zatěžkaný, dalo by se o něm tvrdit, že vlastně utíká jako voda. Než se nadějete, doznívají poslední tóny závěrečné “Sacrifice”, čímž album pálí v rituálním ohni veškeré obavy z toho, že by vás pro větší délku mohlo začít nudit. The Wounded Kings opravdu zvládají zaplnit větší plochu se stejnou lehkostí, s jakou skládají své čtvrthodinové opusy – ačkoliv překročit hodinovou délku by se jim už vyplatit nemuselo.

Hudebně “Consolamentum” navazuje tam, kde “In the Chapel of the Black Hand” skončilo. Všechny stavební prvky zůstávají takřka nepozměněny, celá koncepce je však poněkud střídmější, o něco málo jasnější. Mnohem více na posluchače dýchá éterem, než těžkým kouřem kadidla a pokud bych předchozí album popsal skutečně jako černou mši a rituální obětování, “Consolamentum” je pak hudebně bližší cestě do astrálních sfér a samotného záhrobí (přestože texty jsou trochu někde jinde). Klávesové motivy a chorály jsou sice stále přítomny, jsou ale poněkud měkčí, průhlednější a lehčí. Nepůsobí dojmem těžkých závěsů, jako závěry opusů “In the Chapel of the Black Hand” nebo “Gates of Oblivion”. Kytary mi pak přijdou subjektivně maličko hutnější, především jsou ale mnohem čistší, stejně jako celý zvuk alba. Co se týče kytar, stále najdete hutné sabbatovské riffy, které vás prostě přibijí k nejbližší zdi a nedovolí se vám nadechnout, zejména v kombinaci s uhrančivým zpěvem Shaerie Neyland.

Přesto mi oproti předchozím skladbám něco chybí. Písně nepostrádají hororovou atmosféru, pro kterou jsem si kapelu tolik oblíbil, stejně jako spoustu skvělých, místy až dechberoucích momentů. Pořád mám ale dojem, že přinejmenším první dva kusy maličko zaostávají a deska své trumfy naplno vyloží až s titulní “Consolamentum” začátkem druhé půle. Nechápejte to tak, že by deska byla vyloženě špatná, novinka je stále opravdu na výši a The Wounded Kings potvrzují, že jsou jednou z nejlepších doomových kapel, kterou znám. Jen se mi skladby na “In the Chapel of the Black Hand” líbily o ždibec více. Celkovým pojetím je mi ale zase sympatičtější novinka a preference jsou tak zhruba srovnatelné. O kvalitách jednotlivých muzikantů snad netřeba pochybovat a zmiňovat úchvatný výkon Shaerie Neyland snad ani nemá smysl. Na obou albech předvádí jednu a tu samou polohu, její barva a intonace však padne do hudby The Wounded Kings jako ulitá.

Zranění králové dali dohromady velmi, velmi podařeného nástupce předchozího alba. Je o něco delší, trochu jinak pojaté, a pokud bych album soudil podle míry progrese, pohořelo by na celé čáře. O tu tady ale zdaleka nejde, nehledě na to, že i změny se najdou, jen se toliko nedotkly jednotlivých skladeb, jako spíše celého vyznění alba. Tak nebo tak to nic nemění na tom, že mě “Consolamentum” zatraceně baví a věřím tomu, že mě ještě nějakou dobu bavit bude. A jsem si docela jist, že pokud budu chtít hororový doom metal, z nějž sympatické retro, absinth a tajemno táhne na sto honů, bude novinka stejně jasnou volbou jako album předchozí.


Další názory:

Ačkoliv The Wounded Kings mají veškeré předpoklady k tomu, aby mě hodně bavili, protože přesně tenhle typ doom metalu mi rozhodně není cizí, s jejich nejnovějším počinem “Consolamentum” jsem se bohužel nedokázal příliš skamarádit. Na jednu stranu v tom určitě je cítit ne úplně malá kvalita a několik pasáží je vysloveně skvělých, ale z hlediska celku mě to album zdaleka nesebralo takovým způsobem, jakým by papírově asi mělo. Díky obrovské monotónnosti a takřka neměnné stěně pomalých riffů mi těch necelých 50 minut přijde asi tak dvojnásobně dlouhých, což je prostě špatně, obzvláště hned čtrnáctiminutový otvírák “Gnosis” se mi zdá přespříliš utahaný a trochu o ničem. Nějakou hutnou uhrančivou atmosféru s psychedelickým odérem, kterou jsem očekával, tam cítím jen na pár místech a zdaleka se nejedná o nic extrémně intenzivního, takže nejde o nic, co by mě zrovna vytrhlo letargického poslechu. Ne, že by se to nedalo poslouchat, třeba titulní vál “Consolamentum”, valivější “Lost Bride” nebo krátká mezihra “Space Conqueror” se povedly, ale na druhou stranu, další více jak desetiminutový kus “The Silence” mě opět moc neoslovuje, protože tři parádní minuty z více jak dvanácti jsou prostě málo. Pořád je to pohodová nahrávka, ale upřímně jsem tedy čekal víc…
H.


Napsat komentář

Vaše emailová adresa nebude zveřejněna.