Země: Itálie Žánr: gothic metal Datum vydání: 14.10.2016 Label: Scarlet Records Tracklist: 01. Morgana Effect 02. Resurrection Mary 03. Delusional Denial 04. Parasomnia 05. Candyland 06. Your Ragdoll 07. Pierrot Lunaire 08. Photographic 09. Opium Shades 10. Seventh Room [feat. Fernando Ribeiro] 11. Autumn Leaves Hrací doba: 39:58 Odkazy: facebook K recenzi poskytl: Scarlet Records

Theatres des vampires jsou nádherným příkladem toho, jak kdysi přinejmenším slušná a vcelku sympatická kapela může upadnout. Nemyslím tím prachobyčejnou ztrátu formy, jejímž důsledkem by byla šňůra slabších desek, ale regulérní úpadek minimálně o jednu celou třídu, ne-li rovnou o dvě. Situaci, kdy se skupina změní, stočí svou tvorbu trochu jiným směrem, ale ten posun je velmi rozpačitý.

Abychom se chápali dobře – Theatres des vampires nikdy nebyli nějakou skutečně excelentní kapelou, nemají v diskografii žádné klenoty ani kultovní nahrávky; celá kariéra této italské party není žádným velkým zázrakem. Nicméně i přesto měly doby, kdy Theatres des vampires drhnuli melodický black metal, jisté kouzlo a něco do sebe. Pořád platí – ne vše z téhle éry stojí zpětně za pozornost, ale nedá se Italům upřít, že minimálně „Bloody Lunatic Asylum“ je povedený klávesový black metal v takovém tom v dobrém slova smyslu naivním stylu 90. let a příjemně syrový debut „Vampyrìsme, nècrophilie, nècrosadisme, nècrophagie“ taky není úplně k zahození. Klidně si tomu říkejte nostalgie, ale jednou za uherský rok si to pořád pustím, protože prostě proč ne.

Nicméně od té doby se Theatres des vampires hodně změnili. S nahrávkou „Nightbreed of Macabria“ opustili své dřívější ostřejší vyznění a vydali se vstříc stravitelnějšímu gothic metálku, což tehdy samozřejmě doplnili i ultimátně kýčovitou a trapnou obálkou. Jediným hratelným albem z toho období stále zůstává „Pleasure and Pain“ z roku 2005. A povšimněte si prosím formulace předchozí věty, protože jsem do ní nepřímo obsáhl i sdělení, že ani nejnovější přírůstek do diskografie s názvem „Candyland“ prokletí zlomit nedokázal. Jinými slovy, Theatres des vampires i v roce 2016 zůstávají nudní a nezajímaví.

Novince předcházela nejdelší přestávka mezi dvojicí řadových počinů v historii Theatres des vampires. Nevím přesně, čím byla tato mezera způsobena, ale pokud by to mělo být nabírání inspirace a kutání toho nejlepšího možného materiálu, pak můžu říct jedině to, že se jednalo o zbytečné čekání a zabitý čas. „Candyland“ totiž úspěšně rozšiřuje sbírku nevýrazných a nezábavných nahrávek Theatres des vampires o další kousek.

Dobrá, dobrá, pokud se vám alba jako „Anima noir“ či „Moonlight Waltz“ líbila, pak se vám jistě bude líbit i „Candyland“. Nicméně k mé osobní teorii, komu se takováhle muzika může líbit, se ještě dostaneme. Prozatím můžu říct, že Theatres des vampires dle mého skromného názoru nabízejí standardní gothic metal pro děcka navlečený na upírskou tématiku. Oč vyzývavější je zpěvačka Sonya Scarlet na koncertech (a věřte, že to jí jde – v úsporných kostýmech se docela vyžívá), tím víc je vlastní hudební stránka hodná a nekonfliktní.

Hned u úvodní písničky „Morgana Effect“ člověka praští do uší, jak slabý čajíček bez chuti to je. Nicméně se zdaleka nejedná o to nejhorší, co „Candyland“ nabízí, protože ta největší zívačka přichází s odrhovačkami jako „Resurrection Mary“ nebo „Photographic“ a s kravinou „Opium Shades“, jež mě začala pekelně srát hned při prvním poslechu. Sem tam tolerovatelná zpěvná linka jako třeba v „Delusional Denial“, titulní „Candyland“ či „Seventh Room“ (zde jen tak mimochodem hostuje Fernando Ribeiro z Moonspell) posluchače nevytrhne ani omylem, natožpak rádoby elektronika jako třeba v „Your Ragdoll“ – jedná se jen o letmé a nesmělé záblesky alespoň minimální naděje v jinak neprostupném moři nudy. Jako celek je deska prostě bezzubá nevýrazná, všechny songy na jedno brdo a kytary jsou tak hodné, že je na místě se ptát, jestli je tohle vážně ještě metal.

Nechci se nikoho dotknout, ale nemůžu si pomoct – jednoduše mi přijde, že současní Theatres des vampires jsou určeni leda tak obtloustlým wannabe gotičkám v korzetech, které ujíždějí na „Twilight“. Nedokážu si dost dobře představit, že by takovouhle neškodnou hudbičku zbaštil kdokoliv, kdo na muziku, jakou poslouchá, klade alespoň minimální nároky. Může to znít příliš tvrdě nebo hnusně, ale mně osobně přijde existence současných Theatres des vampires naprosto zbytečná. Jsou případy, kdy by byl rozpad důstojnější, a tohle je jeden z nich, protože tahle kapela je prostě kaput.