Země: Velká Británie Žánr: progressive metal Datum vydání: 31.8.2012 Label: Nuclear Blast Records Tracklist: 01. Ashes 02. Return of the Thought Police 03. Staring at the Sun 04. Liberty Complacency Dependency 05. Colophon 06. The Hours 07. That’s Why We Came 08. Don’t Look Down 09. Coda 10. Rubicon Hodnocení: Onotius – 8/10 Kaša – 8/10 Průměrné hodnocení: 8/10 Odkazy: web / facebook / twitter

První pohled (Onotius):

S britskou skupinou Threshold, jež se řadí ke stylu progresivního power metalu, jsem se poprvé setkal prostřednictvím desky “Critical Mass” z roku 2002, která mě byla spolehlivě schopna zaujmout příjemným melodicky progresivním materiálem. Vzhledem k tehdejší náladové těkavosti a vůli objevovat i jiné věci, která mě tou dobou hodně motivovala k neustálému nacházení nových a nových umělců (tou dobou jsem mimochodem narazil i na stylově spřízněné Vanden Plas), ovšem u mě časem kapela nevědomky upadla v zapomnění a vynořila se až v době, kdy jsem při pročítání vycházejících desek nalezl dílo zvané “March of Progress”, jehož vydání bylo datováno na 8. srpen letošního roku. Až v tuto chvíli jsem začal o skupině zjišťovat další informace a shánět další desky, mezi nimiž se objevila i čerstvá novinka, kterou jsem se rozhodl slovně ohodnotit v recenzi, již nyní držíte v rukou.

Od posledního alba “Dead Reckoning” se novinka po zvukové stránce liší zejména zpěvem, který na místo bohužel již zesnulého Andrewa McDermotta (R.I.P. 2011) na desce obstarává jistý Damian Wilson, člověk, jenž již v kapele na postu vokalisty působil v letech 1992-1993 a 1996-1997. Mimoto je zapojen projektu holandského fenoménu Arjena Lucassena, Star One, takže se o žádného nováčka vskutku nejedná a zpěv na desce obstarává s precizností svého předchůdce (ač jeho styl je drobně odlišný). Na rozdíl od alb předchozích, na novince se občas objevují i i jemně popové (dobrá, zvolil jsem trochu subjektivně zabarvené označení) klávesové rejstříky, které, ač upřímně mému uchu moc nelahodí, v kontextu ostatní instrumentace jsou přežitelné i pro v tomto ohledu celkem netolerantní jedince. Příkladem těchto prvků budiž party hned v úvodní “Ashes”, jež se mimochodem může chlubit ohromně chytlavou melodií, která nahrávku celkem sympaticky otvírá.

Skladby jsou na albu obecně vybaveny výraznými melodickými refrény, což ovšem nic nemění na tom, že se jedná zároveň o kompozice propracované a progresivní. Dalo by se bez nadsázky říci, že se jedná o hitové album, které je ovšem i velice vyrovnané, skladby si drží vysoký standard po celou dobu hraní a metají jednu mocně chytlavou melodii za druhou. Zejména úvod desky se do mysli zahryzne pomocí refrénů vskutku spolehlivě fungujících (ovšem ani druhá polovina nikterak nezaostává – důkazem budiž například perfektní “The Hours”). Nemá ovšem větší smysl rozebírat jednotlivé kompozice, časem bych se pravděpodobně začal opakovat, protože podstatné specifické rysy skladeb jsou celkem jednotné. Pokud jde o vyhrávky, nedochází zde k žádnému samoúčelnému nástrojovému onanismu, jenž je často vytýkán progresivně metalovým spolkům (zejména Dream Theater).

Druhý pohled (Kaša):

Threshold stojí na novém začátku. Po odchodu bývalého zpěváka Andrewa “Maca” McDermotta, jenž loni zemřel, se na jeho místo vrátil původní pěvec Damian Wilson, který sice není špatný, ale charismatický projev Maca mi byl o něco bližší. “March of Progress” je i přesto skvělá progresivně metalová deska, která plynule navazuje na předchozí “Dead Reckoning”, již jsem si hodně oblíbil. Přístup Threshold je přímočařejší, než jakým si svět podmanili učitelé z Dream Theater. Britská šestice míchá hodně chytlavé refrény – pro někoho místy až vyloženě podbízivé – s tvrdším hudebním podkladem, což sice není postup nikterak novátorský, ale pokud se podaří tyto ingredience umně vybalancovat, nemám s tím žádný problém, což je případ tvorby Threshold.

Na “March of Progress” se nalézá několik velice silných písní, zejména pak v jejím úvodu. “Ashes”, “Return of the Thought Police” a “Liberty Complacency Dependency” jsou zřejmě ty nejsilnější. Zbytek alba sice zaostává, ale jen o trošku, takže bych ho nenazval souborem několika dobrých kompozic v obklopení průměrné vycpávky. Ve své podstatě působí velice vyrovnaným dojmem a i přes téměř 70 minutovou stopáž není žádný problém se jím prokousat, čímž nechci říct, že jde o desku na jeden poslech, která po čase přestane překvapovat. O prvotřídní zvuk se postarala osvědčená dvojice Karl Groom a Richard West, kteří už Threshold musí znát líp než své boty, takže ví, jaká poloha je pro ně ta nejpřirozenější. Když to tak nějak shrnu, tak jsem vlastně spokojený, očekávání byla vzhledem k návratu staronového zpěváka všelijaká, protože jsem se obával, že se kapela vrátí a zasekne v minulosti, což se nekoná, a protože Threshold svůj nový začátek zvládli, jsem zvědavý na věci příští.
Kaša