Země: Polsko / Irsko Žánr: folk metal Datum vydání: 25.5.2016 Label: Arachnophobia Records Tracklist: Disc 1: 01. Gorzkie żale 02. Wila 03. Marzanna 04. Halny 05. Post coitum 06. Wschody Disc 2: 01. Zioła 02. Słońce 03. Grzyby 04. Dziady 05. Żywot 06. Anielski orszak Hrací doba: 79:46 (39:18 / 40:28) Odkazy: web / facebook / twitter K recenzi poskytl: Arachnophobia Records

Návraty na scénu bývají ošemetné a těžké. Čistě koncertní – má to snad smysl? Studiový – velký risk, zdali příznivci dokážou přijmout navázání na ceněnou starou tvorbu. Nehledě na skutečnost, že se vždy nabízejí otázky, nakolik je reunion upřímný a nakolik se jedná jen o snahu se na stará kolena ještě na chvíli ohřát v dohasínajícím lesku zašlé slávy či si rovnou jen cynicky přilepšit na důchod. Ačkoliv je pravda, že to se týká spíše těch větších jmen, nikoliv menších formací, mezi něž patří i Thy Worshiper. Nicméně i u těch menších návraty do aktivní činnosti vzbuzují otázky a očekávaní – zvláště když z původní éry máte na kontě jedno album a tím albem je tak dobrá nahrávka jako „Popiół (Introibo ad altare dei)“.

Nicméně jsou jistě i reuniony, které se prostě povedou, kdy skupina ukáže, že její návrat měl smysl, a i ve své nové inkarnaci dokáže obhájit svou existenci. V případě Thy Worshiper už lze dnes vcelku s jistotou tvrdit, že jejich comeback v roce 2005 smysl měl. Obzvláště ve světle toho, že se Poláci (nyní však sídlící v Irsku) nesnaží oživovat staré dobré časy, kdy vyšlo „Popiół (Introibo ad altare dei)“, a prošli si vývojem, v jehož aktuálním stavu jsou dnes docela jinde, než kde byli na svém debutu. A ten stav je vážně super.

Aktuální skladatelskou potenci Thy Worshiper ostatně potvrzuje i fakt, že novinka „Klechdy“ – již třetí řadová od návratu – není jen albem, nýbrž rovnou dvojalbem, jehož stopáž se natahuje po 80 minutách. Dvojdesky jsou vůbec těžká disciplína, mnoho kapel to zkouší, ale ruku na srdce – jen nemnoho z nich má těch nápadů skutečně tolik, aby byly dva disky naplněny kvalitní hudbou a bez přítomnosti vaty. A dost často se stává, že posluchač svou pozornost věnuje první půli celého počinu, zatímco ta druhá je poněkud zanedbávána. Nemám problém se přiznat k tomu, že i já s tímhle povětšinou bojuju. To dvojalbum je jednoduše těžké na vstřebání a lenost je zkurvená kurva, která nezná slitování a často nenechává mnoho sil a vůle k prozkoumávání druhého disku.

To byl také důvod, proč se mi do poslechu „Klechdy“ prostě nechtělo. Mé dosavadní zkušenosti s Thy Worshiper byly velmi příjemné, jednoznačně kladné. Dlouho jsem tuto formaci zanedbával a tento stav zlomilo loňské EP „Ozimina“, jež mě i přes jisté nedokonalosti bavilo a docela na mě zapůsobilo. V mezičase jsem také pečlivě dostudoval debut a uznal, že jeho kultovní status je více než oprávněný. Jednoduše se mi nechtělo si dosavadní pozitivní dojmy z muziky Thy Worshiper zničit, protože vzhledem k tomu, že „Ozimina“ své mouchy měla, jsem tak úplně nevěřil tomu, že Poláci těch 80 minut vážně utáhnou. O to hezčí ovšem bylo překvapení, když jsem si „Klechdy“ konečně pustil – zcela s klidným srdcem mohu říct, že zde se jedná o jeden z těch případů, kdy mi dvojitá porce dává smysl a jsem za ni dokonce rád.

Jak jsem již řekl, „Ozimina“ obsahovala i pasáže, které mi úplně nelezly do ucha a cosi mi na nich nesedělo – shodou náhod se vždy jednalo o metalové momenty. Tento rušivý element však Thy Worshiper na své novince odbourali, tudíž tentokrát mohu bez obav vyhlásit spokojenost nejen co do folklórních momentů, platí to rovnou na celé „Klechdy“. Podobně jako na loňském EP platí, že Thy Worshiper se svým počátkům značně vzdálili a jen stěží je lze dnes považovat za blackmetalovou skupinu, snad jen v některých dílčích pasážích. Do popředí zájmu se jednoznačně dostal folk a ne vždy je to nutně folk metal…

Podstatnou – ne-li dokonce většinovou – část „Klechdy“ tvoří folklórní pasáže, v nichž hrají prim etnické nástroje (jejich výběr je poměrně široký), dost často také výtečný (!) zpěv Anny Malarz a také výrazná rytmika, díky jejímuž přispění se nejedná o vyloženě jemné či odpočinkové pasáže. Mnohdy až rituální bušení totiž nahrávce dodává výrazný nervní podtext, což je vlastně jednou z předností desky. Není výjimečné, že Thy Worshiper skladby postupně zahušťují a nechávají je vygradovat až k metalovým výjezdům, jindy se písně přelévají mezi oběma světy několikrát, v čemž dle očekávání nejvíc vynikají ty delší kompozice typu „Wschody“, „Dziady“ nebo „Anielski orszak“. Některé kusy jsou trochu kytarovější, jiné jsou naopak čistě folkové („Post coitum“, „Słońce“, „Żywot“). Jedna věc je ale jistá – stále je co poslouchat a nachází se zde množství bravurních skladatelských nápadů a skvělých písniček, ať jde o již jmenované nebo třeba o „Gorzkie żale“, „Marzanna“ nebo „Zioła“.

A ve výčtu pozitiv můžeme pokračovat i dále. Vedle povedeného materiálu a rozmanitosti je to zcela jistě už zmiňovaná skutečnost, že „Klechdy“ nijak netratí na tom, že se jedná o dvojalbum. I druhý disk je natolik dobrý, že není chudým příbuzným toho prvního, a vůbec není problém sjet celou desku klidně i dvakrát za sebou, aniž by došlo k nudě. Popravdě řečeno jsem dost brzy přestal rozlišovat mezi první a druhou půlí a bral „Klechdy“ jako jeden 80minutový celek. Což je pro dvojalbum vlastně ideální stav svědčící o kvalitě, protože už samotný jeho formát zákonitě svádí k oddělenému vnímání obou disků. Za mě tedy pomyslný palec směřuje bez zaváhání směrem nahoru. Jak jsem již řekl, byl jsem vůči „Klechdy“ spíše skeptický, ale hodně rychle jsem musel uznat, že obavy byly liché, protože se jedná o velmi povedenou desku s výbornou atmosférou.