Tiamat - The Scarred People

Tiamat – The Scarred People

Tiamat - The Scarred People
Země: Švédsko
Žánr: gothic metal / rock
Datum vydání: 26.10.2012
Label: Napalm Records

Tracklist:
01. The Scarred People
02. Winter Dawn
03. 384 – Kteis
04. Radiant Star
05. The Sun Also Rises
06. Before Another Wilbury Dies
07. Love Terrorists
08. Messinian Letter
09. Thunder & Lightning
10. Tiznit
11. The Red of the Morning Sun

Hodnocení:
Ježura – 7,5/10
Stick – 6,5/10

Průměrné hodnocení: 7/10

Odkazy:
facebook / twitter

Tiamat jsou zpět s další deskou. Od posledního zářezu jménem “Amanethes” uplynuly dlouhé čtyři roky a fanoušci kapely, která si dlouhé roky své existence prošla hned několika škatulkami – death metalem počínaje a potemnělým rock-metalem konče – ani tentokrát neměli sebemenší jistotu, s čím se charismatický Johan Edlund a jeho kumpáni vytasí. Tedy, jedna jistota by se přeci jen našla – od desky “The Scarred People” se čekalo hodně, takže je na místě podat alespoň přibližně odpovídající obrázek o tom, jak to nakonec dopadlo.

První ochutnávkou, která měla potenciální kupující přemluvit k činu, se stala titulní skladba “The Scarred People”, a s odstupem o ní mohu říct jediné – pokud chtěli Tiamat zamaskovat celkový charakter alba, nemohli vybrat lépe. Spolu s hitovkou “Thunder & Lightning” jsou to totiž jediné šlapavě energické skladby, které deska nabízí. Určujícím materiálem jsou naproti tomu skladby ostatní, které přinášejí nenápadný, umírněný, svým způsobem minimalistický, ale v jádru velmi emotivní zážitek, který svým charakterem spadá spíše do vod alternativního nebo progresivního rocku, ovšem s rukopisem typickým pro Tiamat. Náladu desky lze přirovnat k uvolněnému rozpoložení, které občas nastává těsně před spaním, nebo k posmutnělé atmosféře takřka prázdného baru okolo třetí ranní, a dá se říct, že mě až fascinuje, jakými způsoby je tohoto efektu napříč albem dosahováno. Jednou je to díky instrumentálnímu bohatství, se kterým nějakým zvláštním způsobem funguje i zdánlivě primitivní a klišovitá linka vokálu, jindy je to právě propracovaný vokál, který posluchače ke skladbě přitáhne, a ta po nějaké době odhalí své krásy… Stejného výsledku jako lehce trudnomyslné většině se k mému úžasu daří dosáhnout i na první pohled sluníčkové a americkou country značně inspirované ojedinělosti “Messinian Letters”, a to je jen další důkaz, že Tiamat rozhodně neposkládali tuhle desku jen tak halabala.

Když jsem se o pár řádků výše zmiňoval o instrumentálním bohatství, měl jsem tím na mysli dva hlavní proudy, ve kterých se dotyčná ctnost projevuje. První je vesměs předvídatelný – instrumentální linky napsané tak dobře, že si na tento titul mohou dělat nárok. Sólování v “384 – Kteis”, minutu a tři čtvrtě dlouhá kytarová exhibice “Before Another Wilbury Dies” nebo víceméně všechny pasáže, kde se kytary (kterých se to týká především) dostanou ke slovu v trochu širším měřítku, než je pouhý rytmický podklad, to vše na tom nese zásluhu. Sice to chvíli trvá, než tuhle stránku věci člověk docení, ale stojí to za to, opravdu. Druhá tvář onoho instrumentálního bohatství se projevuje skrze řadu dalších nástrojů a zvuků, které Tiamat do hudby zapracovali. Je toho nespočet – jemná mandolína v “The Sun Also Rises”, mluvené slovo na pozadí “The Winter Dawn” nebo “Before Another Wilbury Dies” (schválně kdo si všimne, co je na druhém případě pozoruhodné) a opravdu ohromná spousta dalších zvuků nejrůznějšího původu, které se objevují v naprosté většině skladeb a dělají poslech o mnoho zajímavějším.

Zmiňoval jsem se rovněž o vokálu, a i když to v tomto případě není tak úplně kapitola sama pro sebe, trochu tohle téma rozvést Johanovi Edlundovi dlužím. Když jsem o něco výše psal o “zdánlivě primitivní a klišovité lince vokálu”, nejdůležitější je v tom to slůvko “zdánlivě”, protože i když se některé melodie mohou zdát zpočátku trochu plytké (a ruku na srdce, ono se ani po delší době nejedná o žádnou přehlídku progresivních melodických postupů), přesto dříve nebo později začnou fungovat, a ve většině případů je to jen další potvrzení principu, podle kterého se dá z mála vytřískat hodně. Vlastní kvalitu zpěvu vůbec není třeba jakkoli rozpitvávat, protože není nejmenšího sporu, že Edlund je stále ve velké formě a jeho hlas je radost poslouchat, neboť zde představuje nejen klasické hloubky, ale několikrát se vydá i do na jeho poměry neobvykle vysokých poloh a jednou dokonce připomene, že krom skvělého čistého zpěvu vládne i kvalitním ostrým vokálem, a i tenhle jeden případ dělá ze závěru skladby “Love Terrorists” jeden z nejpůsobivějších a nejzapamatovatelnějších momentů alba. A ještě na okraj – byl bych schopen přísahat, že jsem z desky zaslechl takřka neznatelný ženský vokál, který byl přítomen i na starších albech, a pokud je tomu skutečně tak, i tahle drobnost pak přispívá k celkově mimořádné vokální úrovni, na jakou album “The Scarred People” dosáhlo. A teď si tohle všechno dejte dohromady, a vyplyne z toho jediné – “The Scarred People” je deska vokálně brilantní, náladou kompaktní, projevem velmi pestrá a nápaditá, a když jí člověk přijde na chuť, tak také atraktivní na poslech.

Je mi zatěžko soudit, nakolik se “The Scarred People” zalíbí dlouholetým fanouškům kapely, ale ono je to nakonec bezpředmětné, neboť ti již desku určitě nejednou slyšeli a udělali si vlastní názor. Z pozice posluchače, který má o tvorbě Tiamat sice jakýs takýs přehled, ale nemá ji nastudovanou zdaleka tak, jak by si přál, však s trochou optimismu mohu tvrdit, že jde o velmi solidní materiál, který skrývá mnohé příjemné okamžiky. Jistě, není to kdovíjak výjimečný počin, ale pevně věřím, že si svoje publikum jistě najde. Jen je otázkou, jestli se tací budou rekrutovat z fanoušků Tiamat, nebo spíše jinačích uskupení. A vsadil bych spíše na druhou jmenovanou kategorii, protože po jistých nesplněných očekáváních na mě album zapůsobilo spíše atributy, které bych čekal spíše od svých milovaným R.E.M.. Hlavní je ovšem fakt, že je “The Scarred People” povedené album, které má svůj vlastní výraz a umí s ním zabodovat.


Další názory:

Na novou desku se čekalo dlouhé čtyři roky. Následovník předchozího výborného počinu “Amanethes” splňuje všechny formální požadavky na dobrou desku, rychlejší chytlavé rockové skladby střídají citlivé balady s floydovským étosem, jak tomu bylo i na desce minulé. Jenže tady tomu nějak chybí charisma. Skoro to vypadá, jako by po čtyřech letech Johan akorát tak hrábnul do šuplíku a vytáhnul skladby, které se nedostaly na předchozí desku, dal jim konečnou podobu a s velkou pompou to vydává za zbrusu nové album Tiamat. Abyste mě nechápali zle, ta deska je dobrá, ale čekal jsem víc. Za pozornost stoprocentně stojí titulní “The Scarred People”, “Winter Dawn” a “Radiant Star”. Jako bonus deska obsahuje výtečnou předělávku skladby “Born to Die” od Lany Del Rey, která mi z celé desky přijde úplně nejgeniálnější. To už o něčem svědčí, ne?
Stick


Napsat komentář

Vaše emailová adresa nebude zveřejněna.


Hradby Samoty VII.