Datum: 19.3.2015 Místo: Praha, Klubovna Účinkující: Dimitar, Timber Rattle Akreditaci poskytl: Silver Rocket

“Čau, Dimitar.” Těmito dvěma slovy začal večer v dejvické Klubovně ve čtvrtek 19. března léta Páně 2015. Jakkoliv to může být šokující, skutečně je pronesl člověk, který si říká Dimitar, což je však ve skutečnosti akustické alter ego kytaristy z Or. Dimitar se usadil na kraj pódia a s akustickou kytarou a s neučesaným vokálem začal v komorním prostředí sálu (poněkud honosné označení pro tak malý prostůrek) zavádět komorní atmosféru. Zahrál snad tuším sedm písniček, které sice byly poměrně jednoduché (asi žádné překvapení vzhledem k nástrojovému obsazení), rozhodně však ne hloupé – a to platí jak o hudbě, tak i o textech. Nepříliš početné publikum intimní náladu podporovalo jak svým počtem, tak i svým chováním, jelikož během vystoupení mezi lidmi panovalo takřka hrobové ticho a pouze mezi písničkami se vždy ozval potlesk.

Samozřejmě, nikdo netvrdí, že hudba Dimitar bude fungovat vždy a všude, třeba na mamutím open airu by to asi nebylo ono, ale zrovna tady (v malém prostoru Klubovny) a teď (v onen čtvrtek) to bylo velmi příjemné vystoupení, a i když fakt nešlo o nic jiného než jednoho týpka, který hrál na akustiku, bylo to zábavné – samozřejmě v tom smyslu, že se člověk nenudil, nikoliv že by to snad bylo vtipné. Snad jediné, co trochu narušovalo přinejmenším první polovinu vystoupení, byla dunící disco hudba od baru, která do sálu doléhala, a také stále sem a tam se trousící lidi (kteří skrz otvírané dveře pouštěli dovnitř srandu od baru ještě víc). Naštěstí to však nebylo až tak strašné, aby to vystoupení pohřbilo.

Ačkoliv Američané Timber Rattle byli tři, oproti svému předskokanovi měli třikrát tolik nástrojů a také měli trojnásobnou vokální převahu, byli to právě oni, kdo ten večer předvedl minimalističtější hudbu. Rituální “skoro ticho” s rozvážným vícehlasem je z desky vysoce zajímavou záležitostí – “Phantoms of Place” z roku 2013 mě opravdu upřímně baví, byť ani náznakem netvrdím, že se něco takového bude líbit každému (kdo vyžaduje v hudbě hitové refrény, ten se samozřejmě ani nemusí obtěžovat) – ale vážně jsem si nedokázal představit, jak tohle může vypadat v živém podání.

Zleva doprava to vypadalo asi následovně – klávesy+zpěv, bicí+zpěv, kytara+zpěv. Bicí v jednotném čísle – jeden buben, jeden činel, navíc oboje využívané velice, velice poskrovnu. Naopak kytarové vybrnkávání bylo možná o malinko výraznější než z alba, ale ne o tolik, aby to jakkoliv narušilo onu zvláštní atmosféru hudby, v níž se takřka vůbec nic neděje, ale přesto se od toho člověk nemůže za žádnou cenu odtrhnout. Stejně tak vlastně vypadalo a působilo i samotné vystoupení – trojice usazená na židlích se nijak neprojevovala a se zavřenýma očima postupně kouzlila svůj minimalismus, jehož asi nejvýraznějším prvkem byl stejně jako na desce tichý vícehlas.

A stejně jako na albech, i živě šlo především o poslechovou záležitost. Vůbec – ani tím nejmenším náznakem – to nebylo o nějaké show nebo o čemkoliv jiném, co si představíte pod pojmem “koncert” (záměrně jsem tohle slovo doposud nepoužil a nazýval jsem Timber Rattle i Dimitar vystoupením, protože to je mnohem přesnější pojmenování), bylo to především o tom, že člověk zavřel oči, poslouchal a zahloubal se do té zvláštní atmosféry, kterou v sobě Timber Rattle bezesporu mají a kterou bezesporu měli i v živém podání.

Asi nemůžu říct, že to byl koncert roku a že to bylo naprosto geniální, ale… sílu to rozhodně mělo, trans byl na dosah ruky a to, co se během vystoupení Timber Rattle (ne?)dělo si zcela jistě budu pamatovat hodně dlouho. A to určitě není málo, spíš naopak.