Transatlantic - Kaleidoscope

Transatlantic – Kaleidoscope

Transatlantic - Kaleidoscope
Země: USA
Žánr: progressive rock
Datum vydání: 27.1.2014
Label: Metal Blade Records

Tracklist:
01. Into the Blue
02. Shine
03. Black as the Sky
04. Beyond the Sun
05. Kaleidoscope

Hodnocení:
Zajus – 7/10
Kaša – 9/10

Průměrné hodnocení: 8/10

Odkazy:
web / facebook

Tak vám nevím. Jsem velký fanda progresivního rocku a rozhodně dovedu ocenit dlouhé skladby. Tvorba Transatlantic spadá do obou těchto kategorií a i vzhledem k jejich oblíbenosti v prog rockové komunitě by se dalo mluvit o hudbě pro mě přímo stvořené. Skutečnost je však taková, že z počinů této superskupiny jsem dokázal jakž takž přijmout pouze debut “SMTPe”, a ani zde nemůžeme mluvit o jakékoliv oblibě. “Kaleidoscope” je čtvrtým počinem Transatlantic a od posledního alba “The Whirlwind” uběhlo pět let. Jak se tato doba podepsala na hudbě slavné čtveřice? Dokázali jedni z nejúspěšnějších hudebníků moderního rocku překročit obvyklou zahleděnost do vlastních útrob a vytvořit dílo svěží na povrchu a inteligentní pod ním?

Než se pokusím zodpovědět výše nadhozené otázky, sluší se jistě v krátkosti objasnit, proč používám termín superskupina a kteréžto slavné postavy za Transatlantic stojí. V první řadě zde máme Neala Morse, zakladatele Spock’s Beard, který na sebe přinejmenším v posledním desetiletí strhl výraznou pozornost díky řadě povedených sólových desek. Morse doplňuje jeho dlouholetý parťák Mike Portnoy, který proslul jako jeden z nejuznávanějších bubeníků ještě v řadách Dream Theater a i po jejich opuštění tak nemá o práci nouzi. Dvojici pak doplňuje kytarista Roine Stolt (The Flower Kings) a basák Pete Trewavas (Marillion). Jak již bylo řečeno, sestava je tak vskutku velkolepá a to samé se dá očekávat i od hudby samotné.

Zůstaňme však ještě chvíli na povrchu. Co mě na “Kaleidoscope” zaujalo již před vydáním, je mimořádně ošklivý artwork. Ne, že by alba Transatlantic někdy oplývala mimořádně hezkým obalem, ovšem i tak je “Kaleidoscope” novým extrémem a já docela divím, jak se kapele, která jistě nemá hluboko do kapsy a může si tak najmout ty nejlepší z nejlepších umělců, podaří stvořit takový odporný paskvil. Pojďme ovšem od malicherností k tomu důležitému, a totiž jak novinka Transtlantic vlastně zní.

“Kaleidoscope” zapadá přesně do rámce, který tvoří starší tvorba kapely a sólové počiny Neala Morse. Symfonický rock na dlouhých plochách střídající emotivní “dojáky” a velkolepé klávesové aranže s pomocí technicky náročných meziher. Albu dominují dvě velice dlouhé písně na obou koncích, mezi nimiž se krčí několik kratších a nevýraznějších kousků, toto schéma je ostatně pro zúčastněné muzikanty typické. Desku otevírá “Into the Blue”, pětadvaceti minutová óda o pěti dějstvích. Její začátek ničím nepřekvapí – pomalý rozjezd podpořený violoncellem přejde v klasickou technickou hru, kde víc než na kvalitě melodií záleží na přesnosti hudebníků. Na tom tak není nic špatného, řemeslně je to práce odvedená na jedničku, ovšem opravdu dobrých momentů je jen pár – pokaždé jde navíc o práci kytary. Přibližně od sedmé minuty přejde skladba v typickou “Morseovku” (čímž ani v nejmenším nemyslím abecedu) – zvolnění, klávesy, masivní baskytara a Morseův zpěv gradující až k chytlavému refrénu. To nejzajímavější se však děje až okolo poloviny písně, kdy se do středu pozornosti probojuje takřka jazzové intermezzo postavené na opakující se basové lince, hlubokém vokálu a splašených bicích. Když se vše následně zcela oprostí od vokálů a několik minut pokračuje jen jako čistě instrumentální skladba, zcela nepokrytě si chrochtám blahem. Ani následných několik minut dojemné balady s výrazným vokálním přispěním Daniela Gildenlöwa (Pain of Salvation) není špatná, a tak skladba k průměru opět klesne až v úplném závěru.

Trojice skladeb v prostředku nepřináší nic, co bychom nenašli v obou nejdelších kouscích. “Shine” potěší krásným kytarovým sólem, “Black as the Sky” neurazí zejména nabitou instrumentální složkou (Trewavasova basa je na “Kaleidoscope” opravdu bezchybná) a snad jen k plytké “Beyond the Sun”, jediné skladbě, která vzešla z pera Neala Morse (zbytek desky je společným dílem kapely), nemohu říct nic vyloženě pozitivního. Mnohem důležitější pro úspěch alba je však skladba závěrečná a titulní. “Kaleidoscope” totiž svou více než půlhodinoovu délkou patří mezi opravdové mamuty. Na rozdíl od úvodní písně nemá “Kaleidoscope” žádný pomalý rozjezd, naopak sklouzne rovnou do technické extáze, která se rozhodně dobře poslouchá. Těžko vybrat několik málo momentů, protože “Kaleidoscope” je kousek hodně vyrovnaný. Pokud bych jich však měl přeci jen pár vybrat, jedním z nich by bylo futuristické zklidnění v deváté minutě a následný Morseův netypicky silný zpěv. Celá následující pětiminutovka věnovaná symfonické gradaci prakticky nemá chybu a ani následnému prudkému zvolnění nelze mnohé vyčítat. Tím se však ocitáme teprve v polovině písně, a i když, jak již bylo řečeno, “Kaleidoscope” nemá vyloženě slabších míst, ty opravdu skvělé momenty jsou již za námi.

“Kaleidoscope” je přesně takové, jaké jsem ho čekal. Nalezneme na něm několik špičkových sekcí, které jsou ovšem utopeny v hodině a čtvrt poměrně běžné prog rockové hudby. Nijak tím nevybočuje z řady předchozích počinů kapely a při srovnání s několika posledními alby Neala Morse (jehož rukopis je z Transatlantic cítit na míle daleko) těžce neobstojí. Pokud bychom měli hodnotit práci jednotlivých hudebníků samostatně, snadno bychom mohli dospět k jasné desítce: Portnoyova bicí sestava je nezastavitelná a i po letech stále žasnu nad jeho hrou, Trewavasova basa albu místy opravdu razantně dominuje, a to i když se často monotónně točí v kruhu, Stolt předvádí bezvadnou kytarovou práci s několika opravdu bezchybnými momenty a snad jen Morseovy klávesy nejsou tak technicky dokonalé. Jenže chyba je v hudbě samotné, ne v jejím provedení. Chtělo by to více dobrých nápadů na menší ploše a možná za notový sešit pustit někoho neokoukaného. Někoho, kdo by “staré” rockové partě vnesl nový život.


Další názory:

Sákra, že bych si konečně našel cestu k hvězdným Transatlantic, kteří mě z nějakého důvodu nikdy dvakrát nebavili, přestože jsem věděl, že by se mi to líbit mělo, protože tuhle hudbu normálně hltám? Vypadá to tak, protože “Kaleidoscope” mě chytlo hned na první poslech a od té doby se do něj nořím pořád a pořád dokola a nemám pocit, že bych se začínal nudit. Naopak, tam, kde jsem zprvu nechápal (“Into the Blue”), se začínají vytvářet souvilosti a můj vztah ke “Kaleidoscope” se prohlubuje. Rozepisovat se o jednotlivých skladbách na ploše malého hodnocení nemá cenu, protože i rádiové produkci otevřená “Shine”, jež je nejpřístupnějším zástupcem tohoto opusu, svou prog rockovou stavbu nezapře a já smekám před krásně teskným sólem Roineho Stolta. Vrcholy jsou naprosto jasné a jsou jimi dvojice “Into the Blue” a skladba titulní, kdy zejména ta první je dokonalou ukázkou toho, proč má prog rock stále takový zástup příznivců. Pětadvacet minut a ani na vteřinu nemám dojem zbytečnosti a nastavovanosti, což by se při troše dobré vůle dalo říct i desce, jakožto o celku, ovšem přiznávám, že “Beyond the Sun” je mi úplně proti srsti, a tam, kde podobná “Shine” vyznívala jako příjemný kontrast oproti rozmáchlým suitám, je tato píseň ukázkou občasné Morseovy skladatelské bezmoci, protože ji nechápu ani jako pomyslný klid před závěrečnou bouří “Kaleidoscope”. Ale to jsou čtyři minuty z necelých sedmdesáti, takže zbytečné to řešit. Z celkového pohledu je to album skvěle kompozičně i instrumentálně vybavené, nechybí spousta vynikajících momentů, takže bych řekl, že mám před sebou ještě kopu poctivých poslechů.
Kaša


Napsat komentář

Vaše emailová adresa nebude zveřejněna.