U2 - Songs of Innocence

U2 – Songs of Innocence

U2 - Songs of Innocence
Země: Irsko
Žánr: rock
Datum vydání: 9.9.2014
Label: Island Records / Interscope

Tracklist:
01. The Miracle (of Joey Ramone)
02. Every Breaking Wave
03. California (There Is No End to Love)
04. Song for Someone
05. Iris (Hold Me Close)
06. Volcano
07. Raised by Wolves
08. Cedarwood Road
09. Sleep Like a Baby Tonight
10. This Is Where You Can Reach Me Now
11. The Troubles

Odkazy:
web / facebook / twitter

Způsobů, jakým lze v mainstreamových hudebních kruzích (bez ohledu na žánr) vydat nové album, je mnoho, nicméně pokud se budeme bavit pouze o takových těch extrémech, tak nám vychází dva až tři základní. Najdou se tací, kteří na album pravidelně upozorňují ještě před tím, než vůbec ví, jak se bude jmenovat, kdy mě vždycky napadnou Nightwish se svými bombastickými kampaněmi. Někdo to zase pojme originálně a na album připravuje fanoušky prostřednictvím “nechtěně” zapomenutých flash disků s novou hudbou v šatnách po koncertech, jako to dělali Nine Inch Nails“Year Zero”. No, a takovým extrémem na druhou stranu je vydání alba bez jakéhokoli proma a reklamní kampaně takřka ze dne na den, aniž by o tom široká veřejnost vůbec něco tušila. V minulosti už něco podobného udělali Radiohead, v nedávné době pak Beyoncé a nyní rockoví velikáni U2 se svou novou řadovkou “Songs of Innocence”.

Když 13. října Tim Cook z pozice ředitele Applu uváděl na trh nový iPhone, bylo celkem šokem, že v souvislosti s novými produkty nabídl zdarma taky nové album U2, o jehož přípravách se sice vědělo, nicméně datum vydání ani singly k dispozici nebyly. Jen pro pořádek dodám, že se nejedná o první spolupráci těchto dvou “institucí”, když už před lety se “Vertigo”“How to Dismantle an Atomic Bomb” stala reklamní znělkou iPodu a U2 se dočkali speciální verze tohoto hudebního přehrávače s nahranou diskografií uvnitř. Svým způsobem nelze U2 zazlívat, že se dali opět dohromady s tímto technologickým gigantem, protože ať už si o Applu jako takovém myslíte, co chcete, tak takřka přes noc se “Songs of Innocence” dostalo zdarma k dispozici pěti stům miliónům uživatelů iTunes (jasně, včetně těch, kteří o U2 nemají zájem) a během prvního týdne si k němu cestu našlo údajně 33 milionů uživatelů, což je velmi slušné číslo. O tom, že za tuto kampaň museli irští rockeři zinkasovat tučnou částku, ani nemluvím. Jako by chtěli Bono a The Edge říct, že než aby si jejich fanoušci album stáhli zadarmo na torrentech, tak ať tak učiní přes iTunes, kde za to alespoň dostali zaplaceno. Ale oukej, o způsob vydání nejde, to je jen takový pokus o zajímavý úvod. Hlavní je, jací U2 na svém novém albu jsou.

Nechoďme kolem horké kaše… nástupce rozporuplně přijatého “No Line on the Horizon” je překvapivě nepřekvapivý. Experimentálněji laděný předchůdce se nesetkal s patřičným nadšením a úspěchem, takže se U2 vrací k tomu, co umí nejlépe. Stadiónově písně s velkými refrény, troškou teskné atmosféry a hlavně spousta melodií, takže není pochyb, že v živém provedení na nadcházejícím turné, které naváže na mega-úspěšné U2 360°, se budou vyjímat mezi léty prověřenými hity a budou se roznášet široko daleko. Ono, co si budeme nalhávat, nic jiného už dnes od U2 ani čekat nelze. Doba, kdy posunovali hranice, je dávno pryč, a protože je Bono a jeho parta už několik let skladatelsky za zenitem, tak je lepší se držet svého kopyta, na němž to lze poznat míň, než se pouštět do neprobádaných území a narazit si držku, jako se to “povedlo” před pěti lety.

Hodilo by se říct, že album je tak opatrné, až působí doslova zpátečnicky. Klasický zvuk, jemuž vládne Edgeova zvonivá kytara ve slokách i refrénech, se jen občas odváže k lehčí kytarové bouři, což mi na posledních albech schází a další vypalovačka ve stylu “Vertigo” chybí, ale jen díky absenci podobného válu se nedá “Songs of Innocence” označit za desku vyloženě nudnou. Bono je Bono a jeho charakteristický vokál v kombinaci s Edgeovými doprovodnými vokály je stále největší ozdobou hudby U2, zatímco nenápadná dvojice v pozadí ve složení Adam Clayton a Larry Mullen odvádí standardně dobrou práci, ačkoli stojí ve stínu svých dvou kolegů. Snad jediným songem, kde získávají trošku navrch (pokud se to tak dá říct), je rytmicky výrazná “Volcano” s post-rockovým nádechem a drnčivou basou ve slokách. Jinak je album U2 přesně takové, jaké si skalní fanoušci musí přát. Obsahuje několik hitů, několik balad a v každé vteřině jasné, jakého interpreta posloucháte.

U2

Mně osobně se více zalíbila první polovina nahrávky, která možná není tak hudebně rozmanitá jako ta druhá, kde se toho z uměleckého hlediska děje asi o trochu víc, ale dá se to vysvětlit přístupem a očekáváními. Já měl na U2 vždy nejradši jejich klasické a líbivé songy, kdežto experimenty šly tak nějak mimo mě, takže zejména proto vždycky uslyším víc na “Every Breaking Wave” než na “This Is Where You Can Reach Me Now”, v níž se spojuje klasický zvuk U2 s elektronickým rytmem. Neříkám, že ta skladba je špatná, protože spojení je to jistě zajímavé, ale hitovka “Every Breaking Wave” s krásně zvonivou kytarou je jiná káva a má všechny předpoklady k tomu, aby se stala takovou tou poznávací písní, při jejímž poslechu si řeknete, že to jsou U2 z roku 2014. Nicméně, ani ten zbytek úplně marný, takže si pojďme dát krátkou okružní jízdu po třináctém albu této čtveřice.

Úvod “Songs of Innocence” obstarává stadiónová “The Miracle (of Joey Ramone)”, v níž se Bono textově vypovídá o momentu, kdy poprvé slyšel The Ramones. Kdo ví, jak by se Joey Ramone na takovouhle poctu tvářil, ale skladba je to zatraceně silná. Už od úvodního sborového halekání je jasné, že tahle píseň si svou cestu na koncertní setlist určitě najde. The Edge tahá z rukávu drsnější (v porovnání s nevinným zbytkem “Písní nevinnosti”) kytarový riff, jenž neustoupí ani Bonově zvučnému hlasu v refrénu. “Califonia (There Is No End to Love)” je dalším přímočarým hitem, který oproti lehce posmutnělé “Every Breaking Wave” přináší o poznání pozitivnější atmosféru. Sice si u ní najdu podobnost s nějakými skladbami z alb minulých, ale upřímně říkám, že mi to není na obtíž. Takhle zpěvná píseň je asi nejzářivější ukázkou toho, že i když už dnes U2 na své klasické počiny ani zdaleka nestačí, tak stále dokáží napsat šikovně vystavěný kousek, který může zaujmout davy. Posledními opravdu povedenými skladbami jsou pak slušně vygradovaná “Raised by Wolves”, “Iris (Hold Me Close)”, v níž The Edge rozpoutá emoční kytarovou hru na 80. léta ve stylu “The Joshua Tree”, a již zmíněná “Volcano” s pevnou rytmikou.

Písně, které jsem doposud nezmínil, mě z nějakého důvodu nebaví. “Song for Someone”, “The Troubles” a “Sleep Like a Baby Tonight” jsou ve své podstatě “obyčejné” U2 balady, které tahle kapela umí, ale v tomto případě mi přijdou poměrně nezáživné, což platí zejména pro posledně jmenovanou. Přestože těmto skladbám nelze vytýkat nedostatek procítěnosti (Bono má na ty teskné melodie talent od Boha) a v případě závěrečné “The Troubles” i nápaditosti, o čemž svědčí použití ženských doprovodných vokálů, tak díky nim mi závěr “Songs of Innocence” přišel slabší než povedený úvod. Jasně, je to o preferencích toho, co se komu na hudbě U2 líbí, takže proto výčet oblíbených a naopak neoblíbených skladeb berte s rezervou jako povídání posluchače, který dává přednost rádiově vlezlým hitům s prvoplánovými refrény.

Přestože jsem slabší polovinu stopáže “Songs of Innocence” označil za slabší, tak nevidím důvod, proč bych si album nemohl pustit i někdy v budoucnu. Ačkoli v druhé polovině ta míra zábavnosti nového materiálu klesá, tak je novinka U2 o poznání lepší vizitkou než poslední “No Line on the Horizon”. Bavit se tady o porovnání s klasickými počiny je zbytečné, protože i když chovám k Bonovi a jeho třem parťákům obrovskou úctu za to, co ve své kariéře dokázali a kam se dostali, tak je vidět, že už nemají na to, aby dokázali utáhnout celou desku do vítězného konce. Tentokrát si té výplně nachystali menší množství, ale budeme-li se bavit o tomto tisíciletí, tak si pořád radši pustím “All That You Can’t Leave Behind” a “How to Dismantle an Atomic Bomb”, čímž nechci kvalitu novinku jakožto osobní výpovědi legendární kapely nějak snižovat, jen si myslím, že U2 i nedávno ukázali, že mají na víc. Na poměry kapely mi z novinky vychází jen lehký nadprůměr.


Napsat komentář

Vaše emailová adresa nebude zveřejněna.