Ulver - ATGCLVLSSCAP

Ulver – ATGCLVLSSCAP

Ulver - ATGCLVLSSCAP
Země: Norsko
Žánr: experimental
Datum vydání: 22.1.2016
Label: House of Mythology

Tracklist:
01. England’s Hidden
02. Glammer Hammer
03. Moody Stix
04. Cromagnosis
05. The Spirits That Lend Strength Are Invisible
06. Om Hanumate Namah
07. Desert/Dawn
08. D-Day Drone
09. Gold Beach
10. Nowhere (Sweet Sixteen)
11. Ecclesiastes (A Vernal Catnap)
12. Solaris

Hrací doba: 80:01

Odkazy:
web / facebook / twitter / bandcamp

K recenzi poskytl:
Rarely Unable

Na nejvyhlíženější nahrávku roku jsem nemusel čekat vpravdě dlouho. 22 dní z přestupných 366 není nejvíc a přesroční trpělivosti tak tentokrát nebude třeba. Vyšel nový Ulver. Takový, jenž s sebou přitáhne pokaždé řadu otazníků. Co bylo, co je a kam to bude směřovat dál. Nikdy se neptám na to, co ještě nebylo, neb Ulver mají na kontě neskutečně pestrou minulost, a stále se nevěřícně táži, jak jen dokázali poznat tolik odstínů, aniž by opustili svou domovskou barvu. Čekání na další zabarvení je pak mnohem zajímavější než každoroční vyhlížení změnami nepoznamenaných kontur. Když jsem k tvorbě Ulver před pár lety přičichl a počal objevovat odstíny minulosti, stačilo pár desek, abych kapelu dosadil mezi vybranou společnost těch nejoblíbenějších, dost možná na absolutní vrchol.

Kdo Ulver zná, ví. Kdo ne, tak z několika řádků a na papír hozených názvů desek příliš nepochopí. Výlet do minulosti proto odhaluji jen v té největší možné strohosti… Devadesátkové počátky patřily black metalu. Špinavému, obhroublému, ale částečně už budoucnost naznačujícímu. Ulver poté sáhli ještě hlouběji do dědictví nordických tradic a posečkali v neofolkových brázdách. Záhy se už začal lámat chleba, kapela opustila archaismy, avšak nepozapomněla na svou minulost a nadále hmatatelný severský původ. Přišla elektronika, filmová hudba, ambient. Někdy chladnější nota – syrový sever, jindy hřejivější tóny při zachování křehké melancholie. Poslední dlouhohrající léta znamenala úbytek elektroniky, ozvy retra a pak také jeden minimalistický návrat plný intimity v doprovodu komorního orchestru z Tromsø. V tu chvíli je nějaký 20letý exkurz do minulosti u konce. Závěrečným počinem je totiž až do letošního roku dronové kolaborování se zastřeným svitem Sunn O))).

Až do rockového „Wars of the Roses“ a psychedelickému retrování „Childhood’s End“, jsem od Ulver sežral úplně všechno. Zmíněné zpropadenosti z posledních let mě však bohužel příliš nezaujaly a vždy jsem dal raději přednost křehkým elektronickým tahům předcházejících dní. Norové ztratili podstatnou část své svojskosti a stali se tradičnějšími a čitelnějšími. Bylo by ovšem hloupé kapelu obviňovat z nějakého ústupkaření. Takhle zněla jen touha zkusit něco jiného a jsem bytostně přesvědčen, že i tyto dvě desky našly nejednu spřízněnou duši. A třeba nakonec najdou i tu moji, stále jsem je neodepsal. Nato přišel, jak již padlo, tichý, křehoučký kontrast „Messe I.X–VI.X“, a jestliže se zdálo, že Ulver sklouznou k přístupnější formě, vyřčené odhady se začaly opět rozplývat. Do toho všeho mělo po třech letech dlouhohrajícího mlčení vstoupit dopředu hudebně nečitelné „ATGCLVLSSCAP“. Album ve znamení čísla dvanáct. Dvanácté studiové, o dvanácti skladbách, nahrávané ve dvanácti městech, s názvem opatřeným dvanácti písmeny – „slovními počátky“ jednotlivých znamení zvěrokruhu.

„ATGCLVLSSCAP“ je oproti poslední tvorbě (vyjma podobně vyznívající „Messe I.X–VI.X“) kapely jiné. „Válka růží“ nebo „Konec dětství“ jsou desky diametrálně odlišné v přístupu a celé své podstatě. Začněme žánrovou změnou, v případě Ulver jak jinak než organicky provedenou. Kapela nezapomněla na podobné nástrojové prostředky i Ryggův charakteristicky zabarvený zpěv, avšak celkově učinila návrat k experimentálnějšímu pojetí. Prostor dostal psychedelií šlehnutý rock doprovázený temnou elektronikou, ambientními náznaky a dronovými vibracemi. Přesně takhle jsem si to přál. Směrem od přístupnosti zpět k zapeklitostem, jemným variacím. Při úspěšném boji následně i k překvapivým objevům.

Spousta kompozic se zhostila role výrazně vybočujících. Slyšet jsou občasné rezignace na rock a podmanění se teskné monolitičnosti („D-Day Drone“), jindy až překvapivý rock’n’roll servírovaný v hávu temného přepychu („Cromagnosis“). Gradaci a smysl pro dramatičnost ale Ulver nikdy neopouští. Hrají si s maličkostmi, po dlouhé minuty neopouštějí ústřední motiv, avšak k sebemenšímu náznaku nudy nikdy nesklouznou. Po celých 80 minut.

Je pak jen stěží uvěřitelné, že něco takového bylo nahráváno živě během koncertů pod dotekem kapelou proklamované improvizace. Ulver se v ní neutopili a přibližně sedmiminutové kompozice sázejí naprosto přesvědčivě a dynamicky. Přestože má „ATGCLVLSSCAP“ tendenci tvářit se ambiciózně – 80 minut stopáže není úplně málo – já slyším upřímnost a ohromnou touhu kapelu díky nahrávací výzvě posunout dál, ale zároveň zůstat Ulver. Hrozně tomu fandím, poslech od poslechu čím dál víc.

Ulver

Albem nerezonují jen nové myšlenky a souzvuky, Norové se nezalekli zapracování starších momentů, jež se tu a tam objevují a novotu „ATGCLVLSSCAP“ dostávají do harmonie s hrdě prezentovanou minulostí. Například „Glammer Hammer“ je hlasitější parafrází „Glamour Box (Ostinati)“„Messe I.X-VI.X“. Desku protkávají ozvěny i mnohem starší, oživeny jsou momenty z „Perdition City“, v současné podobě méně syrové, ale minimálně rovnocenně temné. Termín temnota sluší popisu „ATGCLVLSSCAP“ vůbec nejvíc. Místy působí ono temné zadumaně a smutně („Ecclesiastes (A Vernal Catnap)“), jindy hravě („Moody Stix“) a někdy vycházím až s úsměvem na rtech („Om Hanumate Namah“). Temnota špinavá i čistá, temnota všeho druhu. Obměňovaná v jemných konturách, takže jednotlivé emoce vedle sebe nezní nepatřičně.

Nečekané jsou šachy s Ryggovým vokálem. Zpívá se málo, a když už ano, tak na ploše desky nerovnoměrně. I zpěv totiž Ulver užili jako gradační prostředek. Nevyhánějí jím však k výšinám jen jednotlivé skladby, ale především celé album. Vokální gradaci započínají k časům „Perdition City“ odkazující „Nowhere (Sweet Sixteen)“ a „Ecclesiastes (A Vernal Catnap)“. První v mezích slušnosti jímavá, druhá plná nostalgie a severské melancholie. Dvanáctou skladbou, uzavřením kruhu, ukončením putování po evropských městech, je „Solaris“. Sluneční stát, jehož obyvatelům vládne operní hlas, který je záhodno poslouchat. Už jen on by byl důvod pro dokončení celé cesty.

Co naplat, „ATGCLVLSSCAP“ se musí slyšet. Já jsem na to přišel na rozdíl od kolegy docela pozdě, až po výrazné poslechové dotaci. Z druhé strany ještě stále brzy – před recenzí. Tou, kterou vás lákám k poslechu jedné z nejlepších nahrávek posledních let, tou, která vás vyzývá k HVNGMAZT. Hlasitému výletu nepostrádajícímu gradace, myšlenky, ani zhudebněné ticho.


Druhý pohled (Atreides):

Každá nová deska Ulver je sama o sobě událost. Ne, že by kapela vydávala desky jednou za uherský rok, to vůbec ne, spíš člověk vždy čeká, co ze severských „Vlků“ vlastně vypadne tentokrát. A pokud jejich jméno platí za jeden z experimentálních kultů, pak letošní deska „ATGCLVLSSCAP“ dvojnásob. Počin skrývající se pod dvanácti iniciálami (anglických názvů) zvěrokruhu seřazených pěkně podle kalendářního pořadí vznikal záznamem dvanácti živých vystoupení z nichž jedno proběhlo i v pražské Akropoli, přičemž každé z nich bylo unikátní svojí improvizační stránkou a uvolněnou kostrou.

Dalo by se říct, že napříč „ATGCLVLSSCAP“ se vine nit z motivů vlčí diskografie, neb v některých skladbách jsou užity samply ze starších nahrávek, nicméně konečnou fazónu ve studiu albu dodal až Daniel O’Sullivan. Pominu-li netradiční přístup, kdy část alba je improvizací či variací na již existující, nahrávka sama o sobě má co říct. Na úvod našeho seznamování jsem si říkal, že 80 minut stopáže bude možná až příliš, opak se však ukázal býti pravdou. Základ, na němž Ulver staví, je vzhledem k výše zmíněným skutečnostem poměrně pestrý. Ve všech rovinách sice dominuje minimalismus, z nějž jakoby odnikud rostou těžko uchopitelné hudební monumenty, avšak se stejnou grácií jej zpracovávají post-rockové skladby stejně jako ambientní či ambientně hlukové plochy. To dává albu, na poměry Ulver snad až trochu nezvykle, poměrně pestrou škálu výrazových prostředků.

Ulver - ATGCLVLSSCAP

Oproti předchozí „Messe I.X-VI.X“, která mě navzdory všem svým kvalitám prostě pohltit nedokázala, se v moři zvaném „ATGCLVLSSCAP“ utápím celkem s radostí, neboť v něm pořád nacházím nové, doposud nepoznané. I přesto, nebo spíš právě proto, že samo o sobě se zdá být zdánlivě nekonečné, stále je v něm co objevovat a zkoumat – doposud přehlížené momenty, které vás překvapí vlastní jednoduchou dokonalostí či novým kontextem, jímž lze onen moment či skladbu chápat. Nebo se jen docela bezcílně nechávám unášet, aby takové okamžiky vyplavaly samy. Za takových podmínek oněch 80 minut utíká vstříc svému konci docela samo, Ulver zkrátka mají i na tak rozsáhlém prostoru co říct. A to ani nemluvím o varhanech v „Desert/Dawn“, jejichž nástup vyzvedává celou kompozici do závratných výšin, nebo pobrukování jedinečné „Nowhere (Sweet Sixteen)“ spolu s Kristofferem, která od své, již tehdy skvělé verze z „Perdition City“ dozrála v naprostou shoegazovou lahůdku kořeněnou gothrockovým feelingem.

„ATGCLVLSSCAP“ je zkrátka krásná deska. Nechá vás hodinu bloumat svým vesmírem, rozjímat mezi hvězdami a naslouchat vzdáleným ozvěnám černé hlubiny, aby se v poslední čtvrthodince rozmluvia, uchopila za ruku a dovedla až do samého konce. Protože vůbec není těžké se ztratit kdesi v mlhovinách a hvězdných mračnech, zato najít cestu zpátky na pevnou zem (či Zemi, jak kdo chcete), je chtě nechtě problém. Tak už to ale s krásnými věcmi chodí. Nebo ne?

Ulver - ATGCLVLSSCAP


Třetí pohled (Onotius):

Když o tom tak přemýšlím, novinku norských Ulver bych se navzdory solidní osmdesátiminutové stopáži troufl označit za jejich asi nejpřístupnější nahrávku za poslední dobu (nepočítáme-li tedy desku coverů „Childhood’s End“). Jisté náznaky byly sice slyšet na předchůdci „Messe I.X-VI.X“, který předváděl relativně povedené balancování na hranici mezi ambientem, moderní vážnou hudbou, soundtrackem a elektronikou, ovšem i tahle deska se držela relativně komorního a homogenního vyznění. V porovnání s tím novinka hned na první poslech zaujme větší různorodostí a dynamičností, s níž zpočátku nenápadné nápady vygradují do impozantních celků. Nyní ve více elektronickém hávu s prvky psychedelického rocku, ambientu, místy i až trip-hopu s občasným kytarovým zaříznutím nenápadně připomínajícím, že kořeny tohohle uskupení sahají do černého kovu.

Zpočátku se rozeznívá ambientní „England’s Hidden“, jež zatím vyvolává víc otázek než odpovědí. Odhaluje zvukový potenciál desky, avšak největší trumfy nás teprve čekají. Již zde je však slyšet větší schopnost střídat rejstříky, postupně vrstvit, variovat a gradovat. Prvním významným milníkem desky je rozhodně „Glammer Hammer“, která v sobě skrývá dramatické pnutí a brilantně si hraje s dynamikou skladby. Zní takřka rituálně (ty bubny), zpočátku evokuje post-rock smíchaný s trip-hopem a z druhé poloviny díky údernosti rytmiky a zkresleným kytarám zní pro změnu celkem metalově. Za zmínku dále rozhodně stojí „Cromagnosis“ disponujcí precizní rytmikou a neustálým vývojem. V porovnání s „Glammer Hammer“ je zde ještě větší prostor pro vrstvení a stupňování. Dále „Om Hanumate Namah“ působí meditativně, takřka étericky – trochu mi připomíná něco z desky „Terria“ od Devina Townsenda. „Nowhere (Sweet Sixteen)“ fascinující „pinkfloydovina“, jež disponuje perfektními vokály. Ty vzhledem k tomu, že je deska jinak založena na instrumentálních pasážích, působí v kontextu velmi svěže a skladbu významně posouvají.

Ulver

Výhodou nové desky je oproti předchůdcům větší dynamika a barvitost zvuku, což na jednu stranu může vadit těm, kteří očekávají komornější sound, nicméně celkově to pomáhá orientaci v materiálu. Pocitově zde cítím trochu více psychedelie na úkor melancholie. Jako celek mě novinka navzdory obtížné stopáži (přeci jen poslechnout album na jeden zátah není úplně snadné) velmi chytla. Troufl bych si říct, že jsou Ulver na dalším vzestupu. A to vzhledem k jejich diskografii, jež se pyšní nejedním skvostem, rozhodně není málo. Jsem ohromen a nezbývá než počkat, jak „ATGCLVLSSCAP“ obstojí v delším časovém horizontu.


3 komentáře u „Ulver – ATGCLVLSSCAP“

  1. Já jsem vlkům žral bezmezně všechno od počátku, až po Shadows of the Sun. Od té doby jdou u mě ale strmě dolů..
    Válka růží ještě relativně ušla(což není pro mistry moc pochvala), ale Messe IX-VIX mám už dodnes zafixovanou jako “vážnou hudbu od metalistů pro metalisty” (což fakt ne,dík). Terrestrials mě dost nepříjemně překvapila svoji prázdnotou (vzdor podílejícím se jménům) a novinka mi přijde taky dosti prapodivná..Bez konceptu, plytká, ambienty přímo nudné, vzhledem k obsahu i dost dlouhá..
    No nějak se zkrátka nemůžu v novém desetiletí s Ulver posluchačsky srovnat :-(

    1. V něčem se shodujeme, v něčem ne. Do “Shadows of the Sun” u mě taky supr, ohledně dalších dvou desek s tebou taky souhlasím. Naopak “Messe IX-VIX” mě vždycky bavila a nepřijde mi, že by si tu Ulver na něco hráli, případně cílili na komunitu, k níž už po těch letech pravděpodobně (snad mimo Garma) ani nic moc necítí. Kolabku se Sunn O))) jsem slyšel málokrát, takže u ní bych se hodnocení zdržel.

      Co se týče nový věci, tak po prvních posleších jsem měl vlastně podobný pocity jako ty a nakonec mě ta deska pohltila. Sjíždím ji už dost dlouho a investovanej čas se na ní neskutečně projevil – hodně vyrostla, no a jestli už neporoste, tak minimálně bude držet momentální laťku. Nech ji odležet, dát soustředěnej poslech a odpoutat se od strašáku posledních alb, stojí to za to :-)

      1. Čas ATG.. určitě ještě dám, ten desky Ulver potřebují vždycky. Možná jsem po prvních posleších taky čekal moc, nějaký převratnější skok do jiné hudební dimenze.

Napsat komentář

Vaše emailová adresa nebude zveřejněna.