Ulver - The Assassination of Julius Caesar

Ulver – The Assassination of Julius Caesar

Ulver - The Assassination of Julius Caesar

Země: Norsko
Žánr: synthpop
Datum vydání: 7.4.2017
Label: House of Mythology

Tracklist:
01. Nemoralia
02. Rolling Stone
03. So Falls the World
04. Southern Gothic
05. Angelus Novus
06. Transverberation
07. 1969
08. Coming Home

Hrací doba: 43:44

Odkazy:
web / facebook / twitter / bandcamp

K recenzi poskytl:
Rarely Unable

První pohled (Skvrn):

Některé věci lze na tom světě jen stěží pochopit. Tvorbu Ulver, to například. Desky samy o sobě často nikterak náročné nejsou, jenže… někdy ambient, tuhle rockové experimenty, jindy zas hravá elektronika a plakání s popem jako reakce na živelnost. Nuže ano, pestré to je. Pro letošek zde máme pod názvem „The Assassination of Julius Caesar“ vraždu Gaia Julia. Deska přichází po elektronicky-rockovém experimentu se štítkem „live“, po filmové hudbě a po dronech se Sunn O))). Schválně. Jak byste řekli, že bude tenhle příběh pokračovat? Vezměte to logickou řadou značky Ulver. Tou zdánlivě nelogickou. Na jejím konci naleznete synthpop.

Odkazy na minulost tu nemáme v podání Norů poprvé. Zcela jistě můžeme mluvit o jednom z hlavních zdrojů inspirace, a to již od devadesátých let. V té době nešlo o hrátky s minulostí hudební, ale co do atmosféry a záměrné zvukové archaičnosti. V novodobé éře Ulver již nejde o evokaci prehistorických časů, ale o vzpomínky na různé hudební etapy – nejvýraznějším příkladem je album „Childhood’s End“ situované do dob, kdy bylo psychedelii vůbec nejlíp. Do hudební minulosti se vrací i deska nová, která stejně jako ve své době „Childhood’s End“ představuje Ulver v doposud nepoznané poloze.

Rozdíly mezi novinkou a posledním řadovým počinem, experimentálním „ATGCLVLSSCAP“, můžeme registrovat prakticky na všech frontách. Jak synthpopové zvyklosti radí, na novinkové desce se hodně zpívá – oproti předchůdci je, dá se říct, neskutečně upovídaná, respektive uzpívaná. Kdyby někdo pochyboval, jestli Ulver letos budou znít skutečně jako Ulver, nechť se zaposlouchá právě do vokálů. Když Rygg na začátku „Angelus Novus“ spustí své „an army charges upon the land“, není co řešit. Právě takhle zní Ulver, v roce 2017 popoví, ještě více popoví než toho času na „Shadows of the Sun“. Osvěžujícím, avšak nikoli rušícím dojmem působí i angažování hostující zpěvačky. Sisi Sumbundu nejprve zazpívá v košaté „Rolling Stone“, načež si s Ryggem střihne i přímočarý duet v „1969“. V obou případech to bezvadně funguje.

Vrátíme-li se ke srovnání s poslední řadovkou, zásadních změn doznala i kompozice. Ubyla rozvolněnost, objevila se chytrá chytlavost, čitelnější schémata. I přesto jsou Norové velmi pestří, a to jak v kontextu celé desky, tak jednotlivých skladeb. Ve všech písních se možná drží synthpopového základu, ten ale pokaždé rozvíjejí za pomoci nejrůznějších ruchů a nekonvenčních elektronických výletů, pro Ulver natolik typických. Krásně je to vidět již na zmíněné „Rolling Stone“, kde se na vokálech závislé melodie ocitnou v zajetí zběsilé improvizace, ani nevědí jak. Nesmírnou skladatelskou vyspělost odhaluje i dvojice „So Falls the World“ a „Coming Home“, kde kapela bez zaškobrtnutí a přítomnosti ostrých schodů dokáže přejít z počáteční melancholie a zadumanosti v taneční extázi.

Ulver

Hůře již dopadá sázka na přímočarost. Jednou je z toho největší hit a potěšení, že ne všechny duety patří do stoupy („1989“), dvakrát tu však máme písně, které působí trochu bezradně. Úvodní „Nemoralia“ působí zvláštně zadrženým dojmem. Jako by neustále naznačovala, že ukáže víc, ale vždycky se nakonec schová pod vrcholem. „Southern Gothic“ zase jen tak proběhne a nestihne nic sdělit, emocím a Ryggově pěveckému umu navzdory. Každopádně stále jde o stravitelné songy, jež pouze nenabízejí nadstavbu, na niž jsme si v souvislosti s Ulver rádi zvykli. Stravitelnosti napomáhá i zvolená stopáž, která je jen dalším důkazem vyspělého přemýšlení o vlastní hudbě. 44 minut popového přídělu? Ideál.

Z některých desek Norů jsem byl možná potěšen víc, někdy dokonce výrazně, ale přijde mi hloupé „The Assassination of Julius Caesar“ někam zařazovat a vynášet soudy, jestli mi bylo líp tehdy a tehdy, o kolik strávených minut a mlčenlivých procent. Nejpodstatnější je, že novince se podařilo to, co drtivé většině nahrávek Ulver. Máme co do činění s nezaměnitelným kouskem v diskografii. S kouskem kvalitním. Soudržným. S kouskem, který drží charakteristickou kapelní esenci naživu. A co že může následovat dál? Ambient, jazz, klasika a taky fůra dalších věcí, ostatně bookmakeři vypsali kurzy proklatě vysoko. Těšme se na naše prohry víc než na kterékoli jiné.


Druhý pohled (Onotius):

Člověk ještě ani nestihl osvěžit výtečnou loňskou fúzi psychedelického rocku a trip-hopu a norští chameleoni předvádí svou další reinkaranci. A po hlavě se vrhají do vod, kolem nichž dlouho jenom tak opatrně kroužili. Už je to tak – Ulver hrají regulérní synthpop. A co víc, neztrácejí nic ze své výjimečnosti. Ba naopak, popová přímočarost jako by jejich podstatu byla schopna koncentrovat. Na novince se nachází atmosféra, z níž mrazí, a zároveň melodie, které prořezávají vzduch s až hymnickou zapamatovatelností. Přitom se ale vyhýbá prvoplánové banalitě a každý další poslech odhalí nový detail. Bije v nich srdce experimentátorů, kteří nenechají žádný žánr bez kreativní demontáže. Pusťte si euforicky vygradovaný electro-noisový konec „Rolling Stone“, a bude vám jasné o čem mluvím.

Ulver

Základem jsou úderné beaty a mysteriózní atmosféra definována melancholicky zabarveným hlasem Kristoffera Rygga, dále je pak vše dobarvováno vrstvící se elektronickou orchestrací. Zní to možná neobvykle homogenně, ale pod povrchem se dějí věci. Podmanivost zde neznamená podlézavost, hitovost zde neznamená vykřičenost. Vše působí elegantně, plynule, přirozeně. Od úvodní přehledné „Nemoralia“, přes výtečné jednohubky „Southern Gothic“ a „1969“ až po závěrečnou experimentální meditaci „Coming Home“ není čas pochybovat. Co zprvu působilo nenápadně, na další poslech vykvete.

Klikatá cesta žánry dovedla Ulver až k „The Assassination of Julius Caesar“. Profilují do ní všechny zkušenosti, zpovídají se ze všech bolístek minulostí a glosují frázemi půjčenými z osmdesátek. A sluší jim to. Žádný tón nazmar. Semknuté kompaktní dílo, které ale nerezignuje na nápaditost. K tomuhle se budu vracet často a rád. „Vlci“ opět uchvátili.


2 komentáře u „Ulver – The Assassination of Julius Caesar“

  1. To co naznačil první poslech je s každým dalším stále jasnější. Ulver se povedlo natočit nadčasový skvost a ač to zní nepravděpodobně, bez jejich minulosti by se to nikdy nemohlo podařit. Syntéza popu a elektroniky v neskutečné kvalitě.

  2. V obou komentářích bylo řečeno všechno podstatné včetně toho “k tomuto albu se budu vracet rád a často” tuto část si drze přiřknu za svou :) No teď jenom aby byla i možnost spatřit vlky i na našem území…

Napsat komentář

Vaše emailová adresa nebude zveřejněna.