Unexpect poster 2011

Unexpect

Unexpect
Datum: 16.8.2011
Místo: Praha, Modrá Vopice
Účinkující: Unexpect

První pohled (Ježura):

Představte si takovou situaci – na festivalu se nachomýtnete k vystoupení kapely, o které jste slyšeli zajímavé zvěsti, ale sami jste její hudbě moc nedali, a do blízkosti pódia se tak připloužíte jen v lehkém očekávání potenciálního zážitku. Střih. Uplynulo třicet minut, a vy drahnou chvíli před koncem vystoupení odcházíte celí naštvaní na autogramiádu jiné grupy a v duchu si slibujete, že jestli ta výjimečná kapela, která vás za tu krátkou dobu vpravdě uchvátila, vůbec někdy ještě poctí svou návštěvou české luhy a háje, vy u toho budete, kdyby jste za to měli nechat výplatu. Střih. Uplynuly dva dny a vy celí u vytržení koukáte na velkoplošnou festivalovou obrazovku a nevěříte vlastním očím – Unexpect hrají za tři dny v místě vašeho bydliště, a to za cenu, za kterou je problém v centru Prahy sehnat něco slušného k snědku. Osud? Dost možná. Pokud v tom ale má prsty, právě jeho zásluhou v řádech sekund padá rozhodnutí, které se má naplnit úterního večera šestnáctého dne měsíce srpna…

Střih. Moje osoba rychlým krokem zkracující vzdálenost od nejbližší autobusové zastávky u vysočanského klubu Modrá Vopice, kde se má celá událost odehrát. Vzápětí s potěšením kvituji, že těžko uvěřitelné informace o vstupu nelhaly. Pln vzrůstajícího očekávání tak odkládám svých 120 korun a směřuji své kroky přes štěrkovaný dvůr do středu areálu klubu, abych zjistil, že se tu od mé poslední návštěvy moc nezměnilo. Jen venkovní prkenná stage v průběhu několika let postoupila své místo jakési dráze, sloužící mně neznámým účelům. Vše ostatní je ale tak, jak si to pamatuji. Venkovní kryté posezení, kulinářský koutek, zásobující hladové žaludky různými pečenými a grilovanými pokrmy, a především samotná budova klubu – stavení neuvěřitelně zanedbatelných rozměrů se stagí, u které mám vážné pochyby, jestli se na ni celý sextet vůbec vejde…

Následující hodina se utápí ve zrádných vodách mé zamlžené paměti. V té mi utkvěly jen lehké a rozmazané vzpomínky na popíjení cenově kapku nadsazeného piva chuti lehce nad hranicí konzumovatelnosti, etapovité nakupování veškerých originálních nosičů, které kapele zbyly po nájezdu nákupuchtivých účastníků šestnáctého ročníku Brutal Assaultu, a utrpení pod palbou nemístných vtípků od známých. Tomu všemu nastává konec s úderem deváté večerní a já víc než kdy předtím rostu nedočkavostí, jak zahraje kapela, která se doposud cpala rozličnými pochutinami z místní nabídky; jak budou reagovat fanoušci, kterých přišlo tak třikrát víc, než jsem si vůbec dovedl představit; jestli dokonale členitou a různorodou hudbu kapely nepohřbí nazvučení, o jehož úroveň jsem s přihlédnutím k místu konání choval nemalé obavy; a tak bych mohl pokračovat dále, však to většinou znáte z vlastní zkušenosti… Ovšem záhy poté, co Unexpect spustili svoji show, ze mě všechny drobné i větší obavy začaly postupně odpadávat, až mě opustily nadobro. Od prvních taktů téhle nepříčetně krásné jízdy totiž bylo všechno tak, jak by to být mělo, a dost možná ještě lépe…

Dění na pódiu se nepopisuje vůbec jednoduše. Věřím však, že nepochybím, když prohlásím, že mě těkání pohledem po jednotlivých členech Unexpect utvrdilo v jediné věci – každý jeden z nich má v těle trochu ďábla. Ať už hovořím o nepříčetně se tvářícím i hrajícím kytaristovi Syriakovi, půvabné a temperamentní zpěvačce Leïlindel, která musela své pohybové choutky oproti uhrančivému výkonu na Brutal Assaultu chtě nechtě krotit, nebo snad o baskytaristovi ChaotHovi, který své devítistrunné monstrum dovede využívat v plné šíři a ještě při tom stíhá vyvádět jak stižený tancem svatého Vladimíra. Ti všichni a neméně ani ostatní hudebníci dávali tím nejlepším způsobem najevo jak vášeň pro hudbu z vlastního pera, tak oddanost nadšenému publiku, které mě svoji odezvou překvapilo obdobně jako kapelu samotnou.

Setlist Unexpect:
01. In Velvet Coffins We Slept
02. Orange Vigilantes
03. Novaë
04. When the Joyful Dead Are Dancing
05. Summoning Scenes
06. Unfed Pendulum
07. The Quantum Symphony
08. Desert Urbania
09. Unsolved Ideas of a Distorted Guest
10. Chromatic Chimera

Malý prostor Modré Vopice, kterého jsem se zpočátku obával, totiž celé věci paradoxně prospěl. Na poměry ostatních koncertů pouhých padesát lidí, natěsnaných ve stísněném prostoru mezi pódiem a barem, totiž dovedlo vytvořit takovou atmosféru, o jaké se mně a dost určitě ani kapele nesnilo. Masivní skandování, hromový aplaus po každé skladbě a obecně vzato neuvěřitelné živelná energie subtilního davu tak v kombinaci s geniálně napsanou, perfektně nazvučenou a precizně a s vášní předvedenou hudbou stvořily naprosto unikátní symbiózu, která celý koncert pozvedla do nebeských výšin a mně osobně navodila značně extatické stavy, což se mi stává jen velmi zřídka. Důkazem entusiasmu obou stran budiž výlet nabuzeného basového virtuosa ChaotHa mezi první řady diváků, kde naplno popustil uzdu svému temperamentu a rozjel něco, co by se dalo přirovnat k jednomužnému pogu v kruhu nadšených fanoušků, to všechno pochopitelně za plného hráčského nasazení. Neuvěřitelné…

Necelá hodina a půl, povšechná euforie, jeden mohutně vyžádaný přídavek a pot, odkapávající z nadšených fanoušků i kapely, která nechala na pódiu všechno. Takové je finální skóre hlavní části večera, který však neskončil odchodem muzikantů za zaslouženým oddechem do útrob zázemí klubu. Bez výjimky všichni se totiž po nějaké době, vyhrazené bezprostřední regeneraci po náročném vystoupení, vrátili mezi lidi a ochotně diskutovali, podepisovali, pózovali a tiskli pravice. Už tak výjimečný večer tak pomohli proměnit v afterparty, kterou prostupovala přátelská atmosféra a až nečekaná vzájemnost většiny zúčastněných. Já osobně jsem se oddal užívání dozvuků celé události, jíž podobnou jsem ještě nezažil a v blízké budoucnosti dost určitě nezažiji, tedy alespoň do té doby, než se k nám Unexpect vrátí…

Unexpect

Střih.

Středa sedmnáctého srpna, dvacet nula nula, den poté. Sedím v práci, tupě zírám do monitoru a zmítají mnou živelné vzpomínky a zároveň těžké abstinenční příznaky po předchozím večeru. Co na tom, že se mi do uší linou tóny “Fables of the Sleepless Empire”, posledního klenotu kanadských mistrů, co si říkají Unexpect. Tenhle rok bude dlouhý…


Druhý pohled (Ježura):

Já si myslím, že kolega to všechno popsal a vystihnul takřka dokonale, že se pod jeho text můžu jenom s kudrlinkou podepsat a nedodávat v podstatě nic. Průběhem svojí cesty vás zdržovat nebudu – i když věřím, že nad historkami o mém tradičním bezradném bloudění po Praze by se pobavila většina z vás – jen k Ježurově popisu vystoupení Kanaďanů přidám další dávku superlativů, neboť jejich výkon v Modré Vopici si nic jiného než superlativy nezaslouží.

Souhlasím s kolegou, že lidí se nakonec přece jenom ukázalo víc, než se dalo očekávat vzhledem k faktu, že koncert byl v podstatě potvrzen pouhé čtyři dny (z toho minimálně dva o něm mohli vědět pouze návštěvníci Brutal Assaultu) a prost jakékoliv reklamy (pomineme-li pár několikavteřinových upoutávek na obrazovce zmiňovaného festivalu). Minimálně polovinu platících dle mého názoru tvořili lidé, kteří byli na Brutal Assaultu výkonem Unexpect natolik ohromeni, že neváhali vysypat na dnešní poměry takřka symbolické vstupné za kapelu takového formátu; zbytek byli návštěvníci tvorby Unexpect znalí, kteří věděli na co a proč jdou. Všichni bez rozdílu však vytvořili tak bouřlivou odezvu, že to pětici pánů a jednu slečnu na pódiu vybičovalo až k hraní na pomezí extáze a transu, což i přítomným divákům poskytovalo ty stejné pocity.

Unexpect

Jestli se k popsání koncertu Unexpect hodí jedno jediné slovo, pak by to bylo jistě “intenzivní”. Po všech stránkách a pro všechny. A to natolik, že jsem si naprosto jist, že i samotní hudebníci si vzpomínku na tento večer uchovají v hlavách ještě hodně dlouho. Popisovat, co všechno se tam dělo, je naprosto zbytečné a hlavně nemožné, protože stejně jako se v samotné hudební produkci Unexpect střídá nepředstavitelné množství různých motivů na nepředstavitelně malé časové ploše, i na jejich vystoupení se toho v jedné jediné vteřině dělo tolik, že nebylo v lidských silách všechno okem zachytit, natožpak to následně popsat.

Vím však absolutně jistě, že to byl zážitek tak unikátní, že nejenže se nebude jen tak opakovat, ale že se nebude opakovat snad už nikdy. Víte, opravdu málokdy se stane, že by se vystupující skupina spojila se svým publikem v jeden naprosto organický živelný celek a společně stvořily výjimečnou a neopakovatelnou událost. 16. srpna 2011 se to v Modré Vopici povedlo. Kdo tam byl přítomen, tak ví, o čem mluvím, a myslím, že může jen pokývat hlavou na souhlas nezapomenutelného večera. Kdo nebyl, ať přistoupí k nejbližší zdi a mlátí do ní hlavou. To, co se tam tehdy odehrálo, snad ani nejde popsat slovy…

A jen tak mimochodem, tohle bylo už podruhé v životě, co jsem viděl headbanging při hraní na housle!


Napsat komentář

Vaše emailová adresa nebude zveřejněna.