Unisonic - Unisonic

Unisonic – Unisonic

Unisonic - Unisonic
Země: Německo
Žánr: power metal / hard rock
Datum vydání: 30.3.2012
Label: earMUSIC

Tracklist:
01. Unisonic
02. Souls Alive
03. Never Too Late
04. I’ve Tried
05. Star Rider
06. Never Change Me
07. Over the Rainbow
08. Renegade
09. My Sanctuary
10. King for a Day
11. We Rise
12. No One Ever Sees Me

Hodnocení:
Ježura – 7,5/10
H. – 7/10
Kaša – 8/10

Průměrné hodnocení: 7,5/10

Odkazy:
web / facebook / twitter

Jména Michael Kiske a Kai Hansen asi není třeba nikterak představovat. A právě tito dva bývalí spoluhráči z legendárních Helloween se spolu s dalšími zkušenými muzikanty sešli pod hlavičkou kapely, která má potenciál významně zahýbat stojatými vodami melodického metalu. V neposlední řadě jde však o regulérní návrat Michaela Kiskeho zpět k metalu, což se po některých jeho výrocích jevilo jako velmi nepravděpodobné. Eponymní album “Unisonic” s sebou tedy neslo spoustu otáze, a teď přišel čas alespoň některé zodpovědět.

Co si budeme povídat, ani v dobách, kdy jsem s metalem začínal, mě kapely typu Helloween nebo Gamma Ray vůbec nebraly a je tedy zřejmé, že mi celé toto odvětví lezlo krkem přímo úměrně mému přibližování extrémnějším subžánrům. Na recenzi “Unisonic” jsem tak kývl snad jen ze dvou důvodů – zaprvé mě nemuselo trápit, kdybych měl album totálně zprasit, a zadruhé jsem celou tuhle epizodu pojal jako osobní výzvu – vynést spravedlivý rozsudek nad muzikou, která jde takřka úplně mimo mě. První překvapení ale přišlo v okamžiku, kdy Unisonic vypustili klip ke stejnojmenné skladbě, která celou desku otevírá. Ono to totiž bylo dobré, hodně dobré. Žádný milionkrát převařený heavy/power/melodic/speed eintopf [podobnost pojmenování s jednou naší rubrikou čistě náhodná – pozn. MF], ale neotřelá, našlápnutá a svěží pecka, ze které energie odkapávala po litrech, tedy něco, co jsem opravdu nečekal. V tu chvíli jsem se začal o celé album skutečně zajímat, neboť jsem v něm vycítil potenciál nahrávky, která by mohla po letech přijít s něčím neokoukaným, a možná dokonce znova nastavit žánrovou laťku. S prvním protočením alba však přišlo poměrně slušné vystřízlivění. Oné očekávané tvůrčí lehkosti jsem našel jen pomálu a většinu prostoru zaujal nespočet sice solidně odvedených, ale pořád variací na dvacet let staré recepty. Jenže jak čas plynul, začalo na mě pomrkávat překvapení číslo dvě a tehdy mi začalo docházet, že to přeci jen asi taková bída nebude…

A nejenže to není úplná bída, ono je to vlastně dost dobré. To jsou názorové veletoče, co? Inu, jsou. Ale co nadělám. Větší část alba (poslouchal jsem evropskou verzi s bonusem “Over the Rainbow”) totiž zabírají dobré až velmi dobré skladby, které nabízejí přesně to, co jsem od “Unisonic” prve očekával – svěžest, nápady a dobré melodie. Vedle již zmíněného otvíráku mám na mysli především čtvrtou “I’ve Tried” a desítku “King for a Day”, na kterých neshledávám vážně nic zavrženíhodného a opravdu se mi líbí, i když vlastně nejde o nic objevného. Naproti tu jsou i skladby, jako “Star Rider” nebo “Never Change Me”, které v jádru působí velice prázdně a postrádají většinu toho, co dělá předchozí skupinku posluchačsky atraktivní – prostě klišé jak cyp. Ale dokonce i tehdy, kdy skladba stojí za houby, se na ní dá najít nějaká dobrá pasáž, která zaujme – důkazem budiž refrén “Souls Alive”, který mi v hlavě hraje od prvního poslechu, a přitom mi zbytek skladby snad s výjimkou samotného úvodu nikterak po chuti není. Když bych to ale měl vzít nějak globálně, drtivá většina skladeb je přinejmenším slušně odvedeným řemeslem, které neurazí. Je na nich jasně slyšet, že je nesložili žádní amatéři, ale lidé, kteří před lety pomáhali definovat žánr.

Mám-li ale pohovořit o nějakých charakteristikách, které dělají z “Unisonic” něco víc než sbírku písniček, které se vešly na album, bude to o něco horší. Je pravda, že skladba číslo jedna album otevírá velmi vkusně a na svůj post dokonale sedí. Stejně tak je pravda, že vedle dominujícího středního tempa tu máme nějakou tu povinnou baladu, takže je naplněn pomyslný vzorec rozložení skladeb po desce, ale ani jedna z těchto skutečností neznamená, že by spolu jednotlivé skladby fungovaly lépe než každá zvlášť, takže to vlastně je sbírka písniček, které se vešly do datového limitu CD. Na druhou stranu je to vlastně docela oldschool záležitost, protože dnes z podobně prostých počinů vzniká pomálu. A když už jsme u toho oldschoolu, tak nějak si říkám, že tahle muzika zní, jako by vznikla na konci osmdesátých let. Kdyby album vzniklo před pětadvaceti lety s tehdejším zvukem a aranžemi, možná by se na něj dnes nahlíželo jako na solidní legendu. Leč nestalo se, píše se rok 2012, a ačkoli je “Unisonic” napsáno velmi osmdesátkově, jedná se “pouze” o kvalitně provedenou sondou do minulosti.

Pak tu jsou ale další faktory, které pojí drtivou většinu hudebních alb. A první je zvuk. Ten se v případě “Unisonic” vydařil vskutku náramně. Ona zmiňovaná osmdesátková nátura samotné muziky je zabalena do ryze moderního obalu a zní to vážně perfektně, čistě a svěže a člověka to přímo vybízí k nějakému pohybu. Nedělám si srandu, vážně. Vedle zvuku je tu ale věc, bez které by bylo celé album sotva poloviční. Tou věcí je hlas, který vydobyl Michaelovi Kiskemu slávu a který se nyní vrací s plnou parádou. Michaelovi to totiž zpívá naprosto fantasticky a je to právě jeho sametový vokál, který činí i ty nejhorší skladby alba poslouchatelnými. V době, kdy to vypadá, jako by měla melodic metalová scéna maximálně dva tři zpěváky, opět dokazuje, jak výjimečného hlasu je majitelem, a veškerou žánrovou konkurenci dost krutým způsobem zesměšňuje. Čert vem všechny jeho rozporuplné výroky na adresu metalové obce, dokud mu to bude zpívat takhle, tak ať si plácá co chce…

Jaké tedy to album vlastně je? Je velmi tradiční, ale zní veskrze současně. Nepřináší nic nového, ale to staré umí podat přinejmenším stravitelně. Neobsahuje geniální ani vyloženě špatné skladby, ale větší část je velmi solidní a ten zbytek se holt nějak přetrpí, i když je to docela opruz. A hlavně – nazpíval to Michael Kiske, kurva, a jak skvěle to nazpíval! Mohlo to dopadnout solidní blamáží, ale nedopadlo, a i když se určitě nejedná o dílo, které se zapíše do dějin, přinejmenším fanoušci raných Helloween by “Unisonic” neměli přejít bez povšimnutí. Patříte-li mezi takové, můžete si bez obav k hodnocení připočíst celý bod, protože nepochybuji, že se vám “Unisonic” strefí do vkusu.

Unisonic


Další názory:

Na poli melodického metalu je “Unisonic” rozhodně jedním z nejočekávanějších počinů letošního roku, protože se na něm opět scházejí dvě hudební persóny, kteří podle mnohých měly ten hlavní podíl na výsledné podobě obou dílů “Keeper of the Seven Keys” od Helloween, které jsou dodnes považovány za jedny z nejzásadnějších desek power metalu. Žádná revoluce se ovšem nekoná. Jak velice trefně podotkl kolega v samotné recenzi, určitě by se na album nahlíželo zcela jinou optikou, kdyby vznikla před nějakými dvaceti lety, v dnešní době se však jedná “pouze” o velmi dobře odvedenou melodickou rock/metalovou nahrávku, která se poslouchá sama od sebe. Nic víc, nic míň. I to je však nutné ocenit, pokud si člověk vzpomene, jaké klystýry mnohdy v žánru vznikají – na rozdíl od nich mají Unisonic jednu nespornou výhodu, a sice že nezní jako prachsprostá kopírka věcí minulých (ačkoliv v tomto případě by se částečně jednalo o vykrádání sama sebe), naopak je v jejich muzice cítit docela svěží závan vzduchu, elán, energie i ona pověstná chemie. Pro příznivce stylu naprostá povinnost!
H.

Při hodnocení debutu “Unisonic” stejnojmenného all-star bandu se nedá než začít poděkováním, že Michael Kiske dostal rozum a vrátil se po dlouhém čekání zpět na rockovou scénu. Jeho působení u Place Vendome dávalo tušit, že se časem od melodického AOR přesune blíže k heavy metalu. Částečným důkazem budiž Unisonic. Proč částečným? Spojení se starým “dýňovým” známým Kaiem Hansenem naštěstí nedopadlo jako Gamma Ray 2 (tím rozuměj čím dál víc průměrný a nudný hevík), ale kapela přichází s porcí kvalitního melodického rock/metalu, kde všemu vévodí podmanivý Kiske. Majitel fenomenálního hlasu, který netřeba dál rozmazávat. A jak album dopadlo po hudební stránce? Velmi dobře. Mandy MeyerKai Hansen sází jedno povedené sólo za druhým a vše zezadu jistí dvojice Ward/Zafiriou. Otvírák “Unisonic” je pecka, jak má být, a její refrén si budete prozpěvovat nebezpečně často. Totéž by se dalo říci i o následujících “Souls Alive” a “Never Too Late”, které se již pohybují v rockovějších vodách. O hitovosti jednotlivých skladeb netřeba polemizovat, postupně bych takto mohl vypsat takřka celý tracklist. Album má bohužel i své stinné stránky. Nečekal bych, že to budou zrovna balady, které zúčastnění ve svých domovských kapelách vždy uměli, ale “Star Rider” a “No One Ever Sees Me” (můžeme počítat i bonusovou “Over the Rainbow”) považuji za nejslabší články alba. Přidal bych možná ještě tuctovou “Renegade”, ta mi vážně nesedla. Jinak je vše v naprostém pořádku a věřím, že fanoušci budou slintat blahem. Přičtěte si parádní zvuk, který má na starosti Dennis Ward, a nutně z toho musí vyjít povedené album.
Kaša


Napsat komentář

Vaše emailová adresa nebude zveřejněna.