Uriah Heep - Outsider

Uriah Heep – Outsider

Uriah Heep - Outsider
Země: Velká Británie
Žánr: hard rock
Datum vydání: červen 2014
Label: Frontiers Records

Tracklist:
01. Speed of Sound
02. One Minute
03. The Law
04. The Outsider
05. Rock the Foundation
06. Is Anybody Gonna Help Me?
07. Looking at You
08. Can’t Take That Away
09. Jessie
10. Kiss the Rainbow
11. Say Goodbye

Hodnocení: 7/10

Odkazy:
web / facebook / twitter

Je skoro až neuvěřitelné, že legendární britští rockeři Uriah Heep fungují na scéně už předlouhých 46 let a vydávají svou 24. studiovou desku. Stejně tak neuvěřitelné je, že i po těch letech zatím nevypadají, že by měli v plánu končit, takže mají se svěží novinkou “Outsider” v zádech směle nakročeno k tomu, aby atakovali bájnou padesátku let fungování v záři reflektorů hard rockových pódií. Přitom by jim nikdo nezazlíval, kdyby se na to ve svých letech a s tím vším, co dokázali, vykašlali a užívali zaslouženého důchodu, protože místo v sortě kapel, které už navždy budou titulovány jako legendární, klasické a nesmrtelné, si tahle pětice vysloužila už zatraceně dávno. Ovšem vypadá to, že láska k hudbě je silnější a výsledkem jejich aktuálního rozpoložení je novinka “Outsider”.

Jako by Uriah Heep chtěli s titulem svého letošního zářezu dát najevo, že už se s nimi nemá počítat, ale opak je pravdou. Je třeba s nimi počítat a brát je na vědomí, protože novinka je až překvapivě silnou kolekcí, které se sice několik much nevyhnulo, ale obecně vzato a s přihlédnutím k žánrové konkurenci, jsou “Uriáši” stále v předních liniích mezi kapelami, které s nimi pomáhaly utvářet rockovou historii. Nebudu se teď tvářit jako někdo, kdo má poctivě naposloucháno všech 23 předchozích studiovek, ale jakési obecné povědomí o tom, jakým vývojem tahle parta prošla, mám. Ke starším deskám sahám (až na nejklasičtější výjimky) prakticky výhradně prostřednictvím nejrůznějších výběru nejlepších písních a největších hitů a alba pozdější (myslím ty z tohoto tisíciletí) si pouštím jen výjimečně. Ovšem to mi nebrání, abych si mohl “Outsidera” slušně užít a podivovat se, jak dobře to starým bardům hraje.

Jasně nejsilnější zbraní “Outsidera” je pohodová atmosféra, kterou písně na posluchače přenášejí. Je mi strašně sympatické, že Uriah Heep i přes zjevnou sázku na skladatelskou jistotu, jež žádné experimenty nepřipouští, vybavili album moderním zvukem, který podporuje až stadiónové vyznění některých refrénů. Kdybych si mohl úplně vybírat, tak bych zredukoval stopáž o několik méně výrazných kusů, díky nimž si nemůžu říct, že je album po celou hrací dobu vyloženě skvělé, ale to je jen kosmetická vada na kráse. Mě třeba nijak nebavila “Jessie” (a to i přes její příjemný refrén), nebo pomalejší “Is Anybody Gonna Help Me?”. Ta je zbytečně roztahaná a bohužel neobsahuje žádný stěžejní moment, takže po prvních pěti (mimochodem velmi dobrých) písních se jí nedočkává takového přijetí.

Pojďme ovšem k těm příjemnějším věcem, protože těch je na “Outsider” mnohem víc. Úvodní “Speed of Sound” je otvírák jak má být. Píseň je to strašně hitová, uvolněná a okamžitě vás vtáhne do nálady alba, jež po následujících 50 minut takřka ani na chvíli nepustí ze svých spárů. Líbí se mi množství použitých hammondů, které jsou ke slyšení ve všech skladbách a podtrhují staromilské vyznění alba. Bernie Shaw je i při svém věku věrným nositelem poctivého hard rockového vokálu, a přestože se nepouští do úplných exhibic a zpívá takříkajíc pro celek, tak některé z písní jsou vyloženě jeho. “Rock the Foundation” je nejlepším příkladem, protože sama o sobě je to kousek nevýrazný, ale Bernie táhne celou sloku kupředu. V refrénu už jsou to klasičtí “Uriáši”, takže ve studiu zpívali všichni, kdo to alespoň trochu umí a veškeré zpěvné linky neleží jen na hlavním pardálovi za mikrofonem. Na skvělou “Speed of Sound” navazuje neméně zábavná “One Minute”, která byla díky vlezlé struktuře opatřena klipem z koncertu, kam bude pasovat skvěle. Zpěvný slogan “You gotta give it one minute, one hour, one more day” se bude pamatovat zatraceně jednoduše.

Pokud si však při poslechu budete po druhé skladbě říkat, že staříci už neumí šlápnout na rychlostní pedál, tak jste na omylu. “The Law” to jen nakousne, ale “Looking at You” nebo téměř titulní “The Outsider” jsou všechno rychlé vypalovačky, ve kterých si všichni odžískovaní borci na koncertech řádně zahrozí. V půlce posledně jmenované, která je ze všech tří tím nejlepším válem, se trošku zbrzdí krátkým kytarovým sólíčkem, ale Mick Box (poslední člen kapely, který pamatuje úplné začátky) si na své přijde v závěru, kde se pořádně vyřádí a prožene svého Les Paula.

Ačkoli jsem ve svém povídání vypíchl jen několik písní a trochu tím nabourávám své tvrzení o vyrovnanosti, tak i za “Kiss the Rainbow”, “Say Goodbye” nebo “Can’t Take That Away” se skrývají poctivé a hlavně velmi dobré hard rockové jistoty, které nejsou jen tak do počtu, aby se stopáž přehoupla přes nutnou půlhodinu. “Outsider” je dostatečně jasným prohlášením od prošedivělých staříků, kteří křičí do světa, že ještě můžou a legendární jméno Uriah Heep není pouhým stínem své velké minulosti. Jako jo, další “Salisbury” nebo “Demons and Wizards” už nikdy nevznikne, ale jako pokračování povedených předchůdců dává “Outsider” smysl. Dvojice předešlých počinů mi sice přišla svého času o chlup lepší, ale oproti slabým 80. létům je to pořád o dost smysluplnější a zajímavější počin, proti kterému nelze v zásadě nic namítat. Kdo by si chtěl zpříjemnit odpoledne a pustit si moderně znějící rockové album plné klasických postupů, tak mu nelze než Uriah Heep a jejich novinku doporučit.


Další názory:

Navzdory jejich legendárnímu statutu jsem Uriah Heep nikdy pořádně neposlouchal, znám od nich leda pár provařených hitovek a do desky “Outsider” jsem se pustil vlastně jen tak z hecu, abych zjistil, jak (pokud vůbec) jim to funguje na řadovém formátu. A ejhle – ono jim to funguje, a ne ledajak! “Outsider” je sice naprosto klasická hard rocková deska, ale je provedená s takovou grácií, že se nechce věřit, že ji Uriah Heep nenatočili zamlada, ale v 21. století. V žádném případě se tu totiž nevaří z vody a nespoléhá jen na to, že zafunguje legendární jméno, ale namísto toho pánové servírují spoustu parádních riffů, melodií, super rytmiky i zpěvu a balí je do podoby řady výborných songů. “Speed of Sound”, “One Minute”, “The Outsider” a “Can’t Take That Away” jsou regulérní hity, spousta dalších skladeb v čele s “Jesse” je “jenom” velmi dobrá, a špatná ani průměrná tu není snad ani jedna. Nevím jak vám, ale mně z toho vychází super album, které potvrzuje, že po Deep Purple a Saxon je i na tyhle staré pardály pořád spoleh.
Ježura


Napsat komentář

Vaše emailová adresa nebude zveřejněna.