Vampillia - The Divine Move

Vampillia – The Divine Move / My Beautiful Twisted Nightmares in Aurora Rainbow Darkness

Vampillia - The Divine Move
Země: Japonsko
Žánr: avantgarde metal
Datum vydání: 9.4.2014
Label: Virgin Babylon Records

Tracklist:
01. Lilac
02. Mirror Mirror
03. Endless Summer 2014
04. Tasogare
05. Good Religion
06. Dizziness of the Sun
07. Oops We Did It Again
08. Endless (Massaka) Summer 2013
09. Lilac (Perfect Ending Ver.)

Hodnocení:
Zajus – 9/10
H. – 5,5/10
Skvrn – 7,5/10

Průměrné hodnocení: 7,3/10

Odkazy:
web / facebook / twitter / bandcamp

Dnes přinášíme netradiční dvojrecenzi počinů v Evropě málo známé japonské kapely Vampillia. Proč však dvě samostatné recenze? “The Divine Move” a “My Beautiful Twisted Nightmares in Aurora Rainbow Darkness” jsou oficiálně nezávislé počiny, které však vyšly ve velice krátkém časovém rozmezí a navíc jsou, jak už to u dobrých kapel bývá, v mnohém podobné a v mnohém odlišné. Proto se každému z nich budeme věnovat v separátní plnohodnotné recenzi. Přejeme příjemné čtení.

Vampillia – The Divine Move

Japonská kultura je z pohledu Evropana jedna velká ujetost. Není to dlouho co na stránkách Sicmaggotu prolétla dětská metalová kapela Babymetal, a to je jen hodně slabý odvárek toho, co Japonci dovedou. Kulturní bariéra je však v mnoha ohledech příliš velká a japonské skupiny tak málokdy v Evropě a Americe opravdu ve velkém uspějí. Ty, které se o to přesto chtějí pokusit, tak musí buď potlačit kulturu rodné země a v zásadě zapadnout do řady euroatlantického metalu, nebo svou odlišnost podpořit vysokou kvalitou a použít ve svůj prospěch. Z druhé škatulky mě bohužel napadají pouze Sigh, a tak jsem rád, že se dneškem alespoň o jedno jméno rozroste. Oba letošní počiny kapely Vampillia si totiž pozornost rozhodně zaslouží.

“The Divine Move” je album kombinující esoterické melodie a barbarskou brutalitu s hodinářskou precizností. Téměř každá z devíti položek na tracklistu je rozmanitá, každá obsahuje alespoň jeden moment, kdy vám překvapením spadne čelist, a hlavně každá má své místo a účel jasně daný.

Vše začíná v podstatě nevinně. “Lilac” otevírá album hravou melodií, která připomene tradiční japonské motivy, jaké si už jen díky stereotypům Evropan snadno vybaví. První překážka nastává v momentě, kdy zpěvačka spustí svůj (typicky japonský) zpěv. Vysoký hlásek, zvláštní frázování a pochopitelně i naprosto nesrozumitelná japonština mohou být při prvních posleších docela oříšek, který se však vyplatí rozlousknout. Vokálně je totiž hudba Vampillia hodně rozmanitá, a tak i kdybyste se přes zpěv nepřenesli, nebude vás trápit příliš často. Motiv úvodní skladby se mění jen mírně, ovšem hravost zůstává, což působí jako kontrast k následné “Mirror Mirror”. Právě zde poprvé dochází ke zlomu mezi tradičním Japonskem a ujetostí, kterou se vyznačuje Japonsko současnosti. Začátek je jak vystřižený z dětské zpívánky, ovšem smyčce a mužský hlas promlouvající zcela nerytmicky v pozadí dají tušit přicházejícímu zlomu, který dorazí asi v polovině. Zpěv se změní v řev, z ničeho nic se spustí bicí salva a Vampillia předvádí typický metalový chaos – asi na deset sekund. Poté se skladba restartuje a k hlučícímu závěru dojde mnohem přirozenější gradací. A právě překvapení, s jakou se metalová vřava objeví poprvé, vystihuje “The Divine Move” nejlépe.

Vampillia do svých skladeb dokáže vmísit mnoho rozmanitých prvků, přesto jsou však povětšinou písně velice krátké; s výjimkou dvou není žádná delší než pět minut. “Endless Summer 2014” je v porovnání s “Mirror Mirror” mnohem méně šílená, o to větší roli zde hrají emoce. Její začátek i konec jsou křehké a dojemné, uprostřed se však odehrává jedna z nejtvrdších sekcí alba. I v ní však stále zůstávají jako připomínka pravého charakteru písně přítomny housle, piano a nádherný zpěvaččin hlas. “Endless Summer 2014” je díky této skvělé souhře jednou z nejlepších písní desky, což je i vzhledem ke kvalitě alba vysoké ocenění. Podobně tvrdá je pak ještě “Good Religion”, jež v opozici k tradiční gradující struktuře naopak začne v duchu splašeného death metalu a s postupným přidáváním piana a houslí se rychle rozplyne.

“The Divine Move” však nepřináší jen sled málo souvislých, ovšem výborně poslepovaných částí. Vampillia několikrát zabrousí do úplně jiných vod, kdy na delších plochách jen pomalu rozvíjí v jádru neměnné motivy, a jedna z takových situací nastane v první polovině “Tasogare”. Jen za doprovodu piana vypráví mužský cosi smutného, přičemž se nesnaží o žádnou melodičnost či rytmus. “Tasogare” je právě jedna z delších skladeb a její první polovina tak funguje jako naprostý kontrast k polovině druhé, která v jedné chvíli zní, jako by vypadla z pera českých Duobetic Homunkulus, kteří si na souhře piana, technických kytar a brutálního řevu potrpí. Vstup houslí a operní zpěv v závěru však dá zřetelně najevo, koho zde posloucháme. I nejdelší píseň alba “Dizziness of the Sun” se dlouho nikam nehýbe a začíná pouze pianem, oproti “Tasogare” však uslyšíme mnohem příjemnější a melodičtější ženský zpěv. “Dizziness of the Sun” navíc nemá žádný zlom a celých devět minut plynule graduje do nádherného vrcholu.

“The Divine Move” jsem dosud popisoval poněkud obsáhle, protože nedokážu najít účinná přirovnání, slyšel jsem jen málo obdobně unikátních alb. Ačkoli jsem spíše vyprávěl než hodnotil, vše, o čem jsem dosud mluvil, považuji za špičkové – výborně napsané i zahrané. Možná zvuk by mohl být místy lepší, ovšem vzhledem k tomu, kolik nástrojů a hlasů museli producenti na desku dostat, je vlastně obdivuhodné, že je vše slyšet zřetelně a příjemně. “Šílenství” jsem tak dosud prezentoval jako kladnou stránku alba a ve většině skladeb to tak opravdu je, ovšem ne ve všech. “Oops We Did It Again” v podivné kombinaci mísí ambientní podklad smyčců a piana s mnoha různými hlasy a zvuky – šeptání střídá dětský pláč, popotahování či vzdechy a do všeho se z nějakého důvodu přidává prdění. Zde poprvé netuším, čeho vlastně chtěla kapela dosáhnout, ovšem výsledek jde zcela mimo mě, a i když má jen málo přes tři minuty, docela mi kazí jinak krásně plynulý tok alba. Podobně i závěrečná “Lilac (Perfect Ending Ver.)” je pro mě záhadná. Jak název napovídá, jde o pokračování skladby úvodní, je to vlastně taková “Lilac” na steroidech doplněná o elektroniku, jež veškerou nevinnost úvodní skladby rychle rozpráší. Problémem je zpěv, který je (bezpochyb záměrně) naprosto falešný. Chápu že se zde Vampillia pokouší narušit posluchačovy nervy naposledy v samotném závěru alba, ale z mnoha poslechů vím, že je mnohem příjemnější album vypnout ještě před poslední písní, než ho nechat plynout do konce a zkazit si jinak velice příjemný zážitek z poslechu.

A tak nastává čas na závěrečné zhodnocení, které bude i přes dvě posledně zmíněné skladby velice pozitivní. Vampillia přinesla něco nového, hudbu, jakou jsem dosud neslyšel. Nejde doslova o nový žánr, spíše pokračování tendencí míchání žánrů zcela protichůdných, kdy nedochází ke stírání hranic, nýbrž k jejich zřetelnému prolínání. Ruku v ruce s experimentováním tak musí jít i možnost neúspěchu, a když řeknu zcela jednoduše, že Vampilla uspěla (a výrazně) v sedmi z devíti skladeb, jistě uznáte, že jde o počin obdivuhodný. “The Divine Move” si vysoké hodnocení zaslouží.


Další názory:

Musím říct, že jen málokteré nahrávce jsem věnoval tak velké množství času jen kvůli hodnocení na pár řádků, jako tomu bylo nyní v případě japonské úchylnosti Vampillia. Obzvláště tohle první album “The Divine Move” jsem poslouchal vážně intenzivně, ale i přes velký počet poslechů jsem si k té muzice prostě nedokázal najít cestu – a nejsem si jistý, jestli to je jen tím, že jsem nezvládnul pochopit to avantgardní umění, nebo je to fakt tak o ničem, jak se mi zdá. Nicméně si myslím, že jsem – co se hudby týká – hodně otevřený člověk a dokázal jsem si užít i mnohem větší šílenosti než Vampillia, takže bych neřekl, že prostě nemám takové koule, abych “The Divine Move” strávil. On totiž není problém v tom, že by se mi vyloženě nelíbila ta hudba, některé momenty jsou naopak dost povedené, ale jiné jsou zase vyloženě debilní. A co je hlavní, celé mi to tak nějak nedrží pohromadě, dost často mi to všechno přijde lámané přes koleno, křečovité a trochu samoúčelné… jako kdyby to bylo tak avantgardní jen proto, aby to bylo jednoduše co nejméně normální, ne aby to něco sdělovalo. Výsledkem je tak… no, nuda. Kolegovu devítku mi hlava nebere…
H.

Jestliže jeden kolega skáče nadšením a druhý se utápí v nudě, já jsem ohledně hodnocení “The Divine Move” na vážkách. Při poslechu Vampillia se rozhodně nenudím, ovšem je tu několik věcí, které by šlo udělat jinak, pokud možno lépe. Do “The Divine Move” jsem se dostal i přes její experimentálnost docela rychle a ony výtky přicházely až samovolně s postupem času. První polovina desky je úplně v pohodě a kolegova devítka u mě má své opodstatnění. Jenže zdánlivě citlivá deska s ostrými metalovými výjezdy (tahle kombinace mě na albu hodně baví) se vydá na svém konci trochu jinou cestou, která mi v případě “The Divine Move” moc nedává smysl a docela mě irituje (za vše mluví “uprděná” “Oops We Did It Again”) Celkově vzato – určitě hodně zajímavá nahrávka, která ukazuje, že Vampillia rozhodně netrpí nedostatkem nápadů. Jen by je chtělo ještě trochu lépe poskládat a pro příště se nebát i něco vynechat.
Skvrn


Vampillia - My Beautiful Twisted Nightmares in Aurora Rainbow Darkness
Země: Japonsko
Žánr: avantgarde metal
Datum vydání: 23.4.2014
Label: Virgin Babylon Records

Tracklist:
01. My Beautiful Twisted Nightmares in Aurora Rainbow Darkness
02. Ice Fist
03. Hiuta
04. Seijaku
05. Storm of the Snow
06. Anata Ni Kakaru Niji
07. Draumur
08. Von
09. Tui

Hodnocení:
Zajus – 8/10
H. – 5,5/10

Průměrné hodnocení: 6,75/10

Vampillia – My Beautiful Twisted Nightmares in Aurora Rainbow Darkness

Při recenzování druhého z letošních počinů japonské Vampillie budu vycházet z předpokladu, že o málo starší “The Divine Move” buď znáte, nebo jste četli recenzi na předchozích odstavcích. Nebudu tak popisovat, o čem přesně hudba kapely je, nýbrž se zaměřím na zdůraznění odlišností. Mantinely vytyčené albem “The Divine Move” v podstatě platí, ovšem je třeba mít na zřeteli několik zásadních změn: “My Beautiful Twisted Nightmares in Aurora Rainbow Darkness” (kterému pro zjednodušení budu v této recenzi říkat jen “Album”) je ve všech ohledech extrémnější, důslednější a v jisté hladině i “méně japonské”.

Nyní se pojďme podívat detailněji, co jsem těmito adjektivy měl na mysli. Desku otevírá skladba titulní a zároveň nejdelší, se sedmi minutami však nejde o kdovíjaký kolos. Zatímco “The Divine Move” začalo s hodně pozitivním nádechem, který si i přes výlety do extrémních směrů udrželo po celou hrací dobu, “Album” je charakterizováno mnohem vážnějším naladěním. Titulní skladba tak začne velice jemně a posmutněle, nádherný zpěvaččin hlas (který je na míle vzdálený vysokému hlásku z “The Divine Move”) doprovázen pouze smyčci a pianem vykresluje překrásné iluzorní obrazy, které postupně začne cosi narušovat. Z hlubin nicoty se začne vynořovat temné hučení, které několik desítek sekund pomalu nabírá na intenzitě, dokud nad písní zcela nepřevezme kontrolu. Smyčce později hluk porazí, ovšem ztratí přitom svou mírnost, vše je najednou mnohem temnější. Takto excelentně pracovat s náladou umí jen opravdoví mistři.

“Ice Fist” navazuje, kde titulní píseň skončila, ovšem přidává špetku hravosti a hlavně ohromnou porci death metalu. V tom největším možném nasazení se prolínají kytary se skučícími smyčci a do všeho se zapojuje ten nejhlubší growling. Druhá píseň je tedy příkladem zmiňované extrémnosti i důslednosti, v místech největší intenzity je síla kapely kulervoucí, zatímco v momentech mezi tím náznaky veškeré agrese zmizí. První dvě skladby tak prostřou prostor pro píseň třetí, která se od nich liší stejně, jako se první dvě písně lišily od sebe navzájem. Právě zde musím ale vztyčit obrovský vykřičník: “Hiuta” je pro mě tím nejlepším z obou alb a v podstatě tak sahá k hranici dokonalosti. Začne pianem, pochodovým rytmem bicích a ženským sborem a z úvodní líbivosti vygraduje do ohromného nášupu. V průběhu gradace se přidají mužské vokály, kytara v pozadí hraje velice jemná sóla, smyčce nabírají na intenzitě a to vše za stále šlapajícího pochodového rytmu. Kytary postupně přeberou vůdčí roli a rozvrství se do několika stop, objeví se i pulzující elektronický rytmus, který skladbu dovede až k vrcholu v podobě zběsilého sóla. V mezidobí se pak na pozadí několika z řetězu utržených vokálů (představte si prolínání opery, grindcoru a záznamu z psychiatrické léčebny) odehrávají hned dvě bicí sóla zároveň. Nevím, jak jinak bych vyjádřil své nadšení z “Hiuta”, pokud si však z obou alb Vampillie poslechnete jedinou píseň, měla by to být pravě tato.

A teď háček: po třetí písni se “Album” zásadně promění. Na prostoru zbylých šesti skladeb uslyšíme postupné umírňování až na úroveň lehké nevýraznosti. Kvalita samotná nespadne nijak výrazně, naopak i zbytek desky je (pokud se pokusím o objektivní soud) na vysoké úrovni. Jenže z alba květnatého, které se rozrůstá do všech koutů hudebního spektra a odevšad si bere to nejlepší, se stane počin trošku sterilní. “Seijaku” je jako demoverze “Hiuta”, hrana mezi žánry je zde ostřejší a kapela ji častěji překračuje, ovšem po samotné “Hiuta” jde o poměrně zapomenutelný kus. “Storm of the Snow” staví na identické struktuře rychlých zvratů, smyčce opět nesou něco z napětí, které vyústí v krátkou metalovou vřavu. Minutovka “Anata Ni Kakaru Niji” nese poslední zbytky metalu a její veselé rytmy smyčců připomínají evropskou folk metalovou školu.

Zbylé tři písně naštěstí míří přeci jen výš. “Dramur” začne jako téměř ambientní kus, ovšem v druhé polovině díky povedené souhře piana a několika kytar získá vcelku unikátní osobnost. “Von” spojuje post-rockové vlny s všudypřítomnými smyčci a stejně jako její předchůdkyně funguje poměrně dobře. I závěrečná “Tui”, kterou svým charakteristickým hlasem opatřila Jarboe, je velice příjemná pianová balada, ačkoli víc než skladba samotná mě baví její tiché a tesklivé klávesové outro. Jestli problém prostředních tří kusů tkvěl v opakování již dříve použitých nápadů, pak poslední trojice trpí, jak již bylo řečeno, mírnou nevýrazností.

V poslední době jsem začal obdivovat dva druhy kapel: ty, které pracují s málem různorodých prvků, ovšem výsledek je chytrý a rozmanitý (příkladem budiž Swans), a ty, které umí poslepovat ohromné množství zdánlivě nesouvislých prvků do neméně chytrého a soudržného celku. Mistry druhé kategorie jsou pro mě australští Ne Obliviscaris, a když řeknu, že Vampillia jim místy silně konkuruje, jde o opravdové ocenění. Na “The Divine Move” této schopnosti využívali pravidelně a v prvních třech písních “Alba” ji vybrousili k dokonalosti. Ovšem po zbytek desky ji nechali ležet stranou a to je škoda. Nebylo by nemožné žádat po kapele vysokou úroveň po celou hrací dobu obou alb, vždyť obě stěží překračují 40 minut a v součtu tak jde o hrací dobu dnes pro dlouhá alba vcelku běžnou. Vzhledem k výše zmíněnému tak nemohu udělit stejně vysoké hodnocení jako v případě “The Divine Move”, osmička je však stále výborné skóre a k poslechu vyzývá jen o málo méně než její o bod vyšší kolegyně.


Další názory:

V hodnocení na “The Divine Move” jsem prohlásil, že mi kolegovu devítku hlava nebere… což o to, osobně nechápu ani tu osmičku pro “My Beautiful Twisted Nightmares in Aurora Rainbow Darkness”, nicméně v jedné věci tentokrát musím s kolegou souhlasit – a sice že “Hiuta” je naprosto suverénně nejlepší skladba obou alb. Popravdě řečeno, právě v ní je to vůbec poprvé a také naposledy, kdy mi muzika Vampillie konečně začne dávat smysl a začne mě bavit. Bohužel však tenhle pocit trvá opravdu jen tuhle jedinou píseň (a vlastně ještě jednu krátkou pasáž v “Seijaku”), protože o zbytku “My Beautiful Twisted Nightmares in Aurora Rainbow Darkness” platí vesměs to stejné, co jsem říkal již výše u “The Divine Move”. A vzhledem k faktu, že mě obě nahrávky nebaví tak nějak nastejno, dávám jim i stejnou známku. Jestli se ptáte, proč deskám, které mě nebaví, dávám 5,5 bodu, pak opět přípomínám, že některé konkrétní momenty se relativně povedly, takže právě ty jsou oním důvod, proč hodnocení neklesá do podprůměru. Nicméně pár slušných nápadů fakt nestojí za to, aby to člověk poslouchal. Jestli chcete opravdu dobrou japonskou avantgardu míchanou s metalem, pusťte si radši fantastické Gonin-Ish.
H.


Napsat komentář

Vaše emailová adresa nebude zveřejněna.