Země: Velká Británie Žánr: heavy / speed / black metal Datum vydání: 28.11.2011 Label: Spinefarm Records Tracklist: 01. Hammerhead 02. Nemesis 03. Pedal to the Metal 04. Laps of the Gods 05. Damnation of Souls 06. Beggarman 07. Hail Satanas 08. Sin 09. Punk’s Not Dead 10. Death Be Thy Name 11. Lest We Forget 12. Valley of the Kings 13. Fallen Angels 14. Annunaki Legacy [bonus] 15. Blackened Blues [bonus] Hodnocení: 5/10 Odkazy: web

Venom jsou ve své podstatě po hudební stránce velice jednoduchá věc, o to víc je tedy paradoxní fakt, že způsob, jakým lze na jejich produkci pohlížet, je naopak velice složitý. Je velký rozdíl, jestli k nim člověk přistupuje jako k velké metalové legendě, jež bez nadsázky doslova změnila celou scénu tvrdé muziky a vytvořila celý jeden žánr (nebo ho snad jen pomohla stvořit?… dosti diskutabilní otázka); jako k příjemné retro kapele, která lehce zaspala dobu; nebo jako k pozérským dědulům, kteří se rozhodli si pravidelně zvyšovat svůj důchod variací na to, co je před 30 roky proslavilo. Ten největší problém je ovšem to, že Venom jsou vlastně tohle všechno najednou…

Nyní ovšem přichází kámen úrazu. Ať se totiž na to podívám ze kteréhokoliv ze tří výše nastíněných pohledů, ani v jednom případě mi z toho obrázek Venom nevyznívá zrovna lichotivě – a to říkám opravdu nerad, jelikož minimálně první tři desky této bandy jsou pro mne nepředstavitelný kult a mám je velmi rád. Stačí si vzít jen proslulý majstrštyk “Black Metal” z roku 1982 – to je prostě pumelice jako svině i po těch letech. Dnes jsme ale v roce 2012 (resp. v roce 2011, budeme-li se řídit datem vydání “Fallen Angels”, naše recenze přece jenom vychází trochu se zpožděním :-)), tudíž asi těžko může fungovat muzika, jakou Venom nyní s velkou slávou pouštějí do světa. Stačí jen trochu zapřemýšlet a každému bude jasné, že když hudba z roku 1982 nahraná tehdá funguje dodnes, neznamená to automaticky, že hudba jako z roku 1982 nahraná v roce 2011 bude fungovat také. V tomto světle vypadá první nadhozený pohled na Venom trochu jako špatný vtip, jelikož – uznejte sami – je trochu trapné, když jedna z nejlegendárnějších skupin celého metalu nezvládne nic lepšího, než být jen lacinou kopírkou svých zlatých let. “Fallen Angels” jen stejně nepovedeně opakuje to, o co se snažila už obě předchozí alba “Hell” (2008) a “Metal Black” (2006) – vrátit to, co už je dávno pryč.

Dobře, nebuďme příliš zlí a pomiňme na chvíli legendárnost Venom v jejich prospěch, budeme je brát pouze jako to příjemné oldschool retro pro staré fotry, kteří ty časy ještě pamatují, a omladinu, která se nebojí pátrat proti proudu času. Jenže bohužel i v tomto ohledu “Fallen Angels” selhává. Obrovským paradoxem totiž je, že po světě běhá několik desítek (ne-li víc) podobných retro kapel, které dokážou ten špinavý dřevní metal zahoblovat s mnohem větší přesvědčivostí než samotní klasici této muziky, kteří ji vytvořili. O třetím nastíněném pohledu se snad ani nemá cenu bavit, jelikož ten už je a priori negativní. Ale když si vzpomenu, jak Cronos roky bez ostychu tvrdil, že Venom šlo vždy jen o kariéru a prachy, a v současných rozhovorech se tváří strašně “metal pyčo 4eva”, tak asi člověku ani nic pozitivního na mysl nepřijde.

Ono ne že by “Fallen Angels” byl absolutně neposlouchatelný klystýr, jenom není důvod to poslouchat – jak jsem již zmínil, když budu chtít Venom, pustím si radši o několik tříd kvalitnější kultovní fošny jako “Black Metal” nebo “Welcome to Hell”; když budu chtít nějakou současnou vykrádačku oldschool metalu, sáhnu dejme tomu třeba po Sarke a jejich neuvěřitelně kulervoucímu nářezu “Vorunah”. Po “Fallen Angels” však ani náhodou.

Nějaké slušnější písničky se sice na “Fallen Angels” přece jenom vyskytují, to bych zase lhal, kdybych tvrdil, že se mně z toho chce vrhnout komplet, ale ty solidní věci jsou v opravdu velkém nepoměru k písničkám nezajímavým až vyloženě nudným. Hned úvodní “Hammerhead” patří k tomu výraznějšímu, především kytarové sólo se povedlo, ale jinak song ujde celkově. Pak už ale posluchači jaksi zamrzne úsměv, jelikož na něj čeká po většinu hrací doby jen šeď a nuda. Světlým bodem z klasických skladeb je ještě pátá “Damnation of Souls”, která má snad jako jediná na desce opravdu náboj, ale jinak je to povětšinou bída. Ne, že by Cronos a jeho parta neměli vůbec žádné nápady, jen si jich asi nevšímají a místo nich na album narvou nevýrazné hoblování. Jak ale dokazují krátké mezihry v “Laps of the Gods” a “Beggarman”, zvládnou to Venom i trochu jinak (a lépe!). Naneštěstí jsou tohle pouze několikavteřinové záležitosti – přesto jsou mezi nejlepšími momenty “Fallen Angels” a to o něčem vypovídá. Další opravdu zajímavou věcí je až o několik desítek minut později bonusová “Blackened Blues”, jež se ovšem nachází pouze na limitované verzi nahrávky. To máme (počítáno v limitované verzi) 3 písničky z 15 + dvě sotva desetivteřinové pasáže v dalších dvou. Trochu málo, ne? Obzvláště na kapelu formátu Venom.

Celkově nejvýraznějším pocitem z “Fallen Angels” je tedy zklamání. Možná se zeptáte, co bych od takových starých pardálů vlastně chtěl, když ne to, co je proslavilo, ale na to je lehká odpověď – mně osobně se třeba líbila lehounce experimentálnější cesta, na níž Venom nakoukli v roce 2000 s “Resurrection” a od níž následně dali rychle ruce pryč. V rozvíjení tohoto směru bych smysl viděl, ale v nepřesvědčivém parafrázování vlastní minulosti a snaze být revivalem sama sebe už však ne.

Nerad to říkám, ale Venom jsou již trochu zbytečnou kapelou, což je dosti nepříjemné prohlášení. Pánové prostě a jednoduše zamrzli v čase a zatímco někteří jejich věkoví souputníci dokázali zamrznout s grácií a nezaslouží si za to nic než být velebováni, současní Venom spíše připomínají nepovedenou parodii vlastní minulosti. Ze své ledové ulity se odmítají hnout stůj co stůj, přestože by mohli mít (a vcelku viditelně mají) na mnohem víc. Ale na druhou stranu… dokud budou prodávat tolik desek, tak proč by vlastně něco zkoušeli, když mají to svoje jisté. To, že opravdová kvalita je na pováženou, je zjevně vedlejší.