Země: USA Žánr: alternative metal / rock / world music Datum vydání: 17.1.2014 Label: Graviton Music Services Tracklist: 01. Never Feel 02. Quicksand 03. Midnight Hour (Dingle Rock) 04. Vanished 05. Viktor’s Vanguard 06. The Girl That Doesn’t Exist 07. Forward March 08. Beneath the Waves 09. C’est la vie 10. Alley in Tijuana 11. Take Over the World 12. Brunette Hodnocení: 5/10 Odkazy: web / facebook / twitter

Na začátek recenze je potřeba říci: miluju crossovery v hudbě! Slovem crossover v tomto případě myslím nějakou neobvyklou kombinaci, jako když se v jednom sešitě potká Batman s Wolverinem. Miluju crossovery v hudbě, když se setkají vlivy dvou hudebních stylů, když se u Rage Against the Machine potkává hip-hopová rytmika s kytarovým drivem nebo se u Celldwellera snoubí čistota synťáků se zrnitostí kytar. Miluju to proto, že podobné projekty do striktního světa metalu, tj. dvě kytary, basa, bicí a zpěv, vnáší oživení v podobě elementů odjinud. Ve chvíli, kdy jsem poprvé uslyšel o kapele Viza, moje srdíčko zaplesalo, rock se tady potkává s východním folklórem, to bude super! Realita se ale ne vždy setká s očekáváním. V únoru jsem se dostal na jejich koncert v Rock Café a moc mě to nebralo, což jsem přisuzoval faktu, že jsem si je nestačil před koncertem naposlouchat. Teď tedy zpětně došlo na jejich v pořadí pátou desku “Aria” vydanou na začátku roku, od níž jsem očekával, že poněkud vylepší můj střízlivý dojem z koncertu. O co tu tedy vlastně jde?

Začínáme bez intra, bez varování s úvodní “Never Feel”, která si jaksi začne v středním tempu, v němž se vine dál a dál. Sloka, refrén, sloka. Člověk by čekal nářez, přeci jenom je to první song alba, musí posluchače navnadit na zbytek písniček. No, tak tady teda ne, ale nevadí. Překvapením ovšem je, že písnička se vine dál i potom, co skončí, a to do druhého tracku “Quicksand”. Naštěstí při poslechu pohlížím do přehrávače, takže jsem si stačil všimnout, že hraje jiný song. Protože jsem nadmíru pozorný, všiml jsem si i tématické změny v textu, což mě přivádí k prvním plusovým bodům pro Viza (Vizu?), vzhledem k tomu, že se v jejich písních většinou čistě zpívá a členové kapely jsou rozličného národnostního původu, je zpěvákova angličtina srozumitelná a jednoduchá, nezkažená žádným americkým líným zkomoleným dialektem. Pokračujeme tedy v poslechu, “Quicksand” ke konci konečně dozná jakési změny v hudební složce, zpěvák se pokusí o řev v něčem, co by se s trochou nadsázky dalo nazvat breakdownem. Pozastavuji se nad tím, protože to je jeden z mála tvrdších momentů na albu, což si v recenzi na metalovém webu zaslouží pozornost!

Následuje “Midnight Hour (Dingle Rock)”, kde si člověk uvědomí to, co se zatím jen dralo do podvědomí. Ten chlap zpívá uplně stejně jako Serj Tankian! Tenhle song mi celkově nějak připomíná “Radio/Video” od System of a Down. Nevím, jestli je to dobře nebo špatně, každopádně kapela se svými sympatiemi k System of a Down vůbec netají a to, že deska vyšla pod Serjovým labelem Serjical Strike Records a že Serj hostoval na starší desce “Made in Chernobyl”, to je koneckonců fakt. Další v pořadí je “Vanished”, což je pro mě asi nejsilnější moment desky. Nejrůznější nástroje, zpěvy v pozadí, epický přechod a hlavně perská stupnice. To mě baví, představuju si starověk, Mezopotámii, Egypt… jo, tahle písnička funguje jak má. Po tancovačce “Viktor’s Vanguard” přichází pomalá “The Girl That Doesn’t Exist”. Melancholie, která názvem i náladou vystihuje můj vlastní milostný život. Ha ha. Pomalá písnička, to je přeci povinnost uprostřed každého alba, no ne?

Z pochmurné atmosféry vytrhne sedmá “Forward March”, konečně nářez. Skoro bych si myslel, že mi někdo pustil Korpiklaani. Srandovní sypačka s houslema, škoda, že trvá jenom minutu a půl, moc si to člověk neužije. Následuje intermezzo “Beneath the Waves”, jež zní, jako když karavana velbloudů kráčí pouští a otevírá devátou “C’est la vie”, kde Viza zahrají na trochu vážnější notu. Další píseň ze Středního východu a zase mě baví, jenom nechápu, proč není na “Aria” první nebo druhá, ale nedá se nic dělat, holt to je život. “Alley in Tijuana” má oproti tomu zřejmě původ na opačné straně planety, neboť jde o jazzík z pokleslého baru plného ještě pokleslejších gangsterů, kde se taky na chvíli zase ozve elektrická kytara. V tuto chvíli, kdy už člověk neví, co čekat, se zjeví punkem řízlá “Take Over the World”. Ano, pánové z Viza mají rádi i Gogol Bordello a tady je to konečně znát. Závěr alba patří písni “Brunette”, o které bych řekl asi jen to, že z akustické kytary vygraduje v přehlídku nástrojů a sborový hospodský zpěv, což by asi mělo být jakože outro, akorát je píseň tolik podobná těm předchozím, že ani nepřipomíná závěr alba a člověk je zmaten, že už je konec. Nu což, jak náhle album začalo, tak i skončilo. Jaký je tedy finální verdikt?

Sám vlastně moc nevím. Co asi od “Aria” mohla čekat kapela? Viza si dali za úkol (jak je dle názvu kapely patrno) vzít posluchače na výlet do různých koutů světa. Tohle se vlastně povedlo, sice jsem měl při poslechu většinou pocit, že tančím řecké kolo na nějaké balkánské svatbě a ouzo teče proudem, ale podíval jsem se vlastně i do Persie, na Saharu, do Tijuany, že ano… Měl bych dát tedy 7, jakože kvalitní, dobrá deska, ale já dám 5 bodů. Já totiž miluju crossovery v hudbě, těšil jsem se na balkánský folk s kytarami a dostal jsem balkánský folk bez kytar. V kapele jsou dokonce dvě kytary, což jsem viděl živě, ale na “Aria” jsem z nich teda věru moc neslyšel. Další půlbod strhnu za celkový koncept, který je podle mě zbytečně rozsáhlý a na jednom albu se nedá dost dobře zpracovat. Zdá se mi, že deska nějak nemá hlavu a patu, nefunguje, jak má, chybí začátek, konec atd. Líbí se mi pestrost a folkové vlivy z různých koutů světa, ale dohromady to tvoří nepříliš utříděný mix.

Při stržení posledního celého bodu si dovolím trochu empirického výzkumu. Neúprosně jsem album “Aria” prohnal BPM Counterem a výsledkem je, že osm z dvanácti tracků se pohybují v rozsahu 105-130 bpm. Co chci touto otravnou procedurou dokázat? Tři čtvrtiny alba se táhnou ve vražedném středním tempu, což je v kombinaci s neměnným “serjoidním” zpěvem brutální nuda, kterou zachraňuje jenom celková různorodost a široká škála použitých hudebních nástrojů. Tak. Viza to mají tentokrát za pět kousků, ale abych jim jenom nekřivdil, jejich koncerty jsou fakt zábava a jsou to super kluci, vřele doporučuji, rozhodně je to lepší než z cédéčka!