Země: USA Žánr: black metal Datum vydání: 31.10.2016 Label: Hells Headbangers Records Tracklist: 01. Blessed by Lycosidae (Opening Mass) 02. Utter the Tongue of the Dead 03. The Antichrist Prevails 04. At the Door of an Infernal Realm 05. Defile and Devour 06. Alms for the Eyeless Idol 07. The Brimstone Hail 08. Mould and Blood 09. The Shores of Eternal Night 10. Goddess of the Waking Death Hrací doba: 35:08 Odkazy: bandcamp

Výhoda recenzování „anonymních“ (či lépe řečeno obskurních) kapel spočívá v tom, že v úvodu není třeba vypisovat romány. Jakoby nestačilo vědět jen to opravdu základní info, že Void Meditation Cult původně předcházela kapela Sperm of Antichrist. V ní Desolate Defiler působil i s jednou „neznámou“ dámou (která údajně vedla již neexistující label Crush Until Madness), ale ta byla po vydání jediného dema „Blight and Darkness“ a odehrání jednoho či dvou koncertů stejně odejita.

Desolate Defiler s novým názvem a již vlastními silami stvořil demo „Sulphurous Prayers“, které (nejenom) mně v době vydání (2009) uhranulo svou naprosto zvrácenou atmosférou. Těžko se dopočítat momentů, kdy mi z éterických linek hrozila zástava srdce a pominutí smyslů. Těch pět let čekání nebylo úplně jednoduchých, rovněž i díky tomu, že Void Meditation Cult nepůsobili příliš aktivním dojmem. Koncerty by se daly spočítat na prstech jedné ruky (dle všeho s personální výpomocí lidí z Prosanctus Inferi a Black Witchery), jednou se mihla zpráva, že v přípravě je šestiskladbové miníčko a také došlo na společné vydání demosnímků „Blight and Darkness“ a „Sulphurous Prayers“ na jednom nosiči. Pochyby, přání a očekávání rozbila až letos zpráva, že Void Meditation Cult na zářijovém festivalu Hells Headbash představí své debutové album „Utter the Tongue of the Dead“.

Rozdíly mezi demonahrávkami „Blight and Darkness“, „Sulphurous Prayers“ a současnou deskou jsou patrné, ale platforma zůstává totožná. Desolate Defiler totiž staví na prokletých základech vystavěných Demoncy a jejich monumentem nečistého black metalu – „Joined in Darkness“ (titulní skladbu Void Meditation Cult mimochodem hráli živě). Dále by se nalezly paralely s ranými Samael, Beherit a jejich „Drawing Down the Moon“, případně i s Black Witchery. Zde ovšem nikoliv co se týče intenzity, ale kvůli temnému fluidu mnoha riffů z pera Tregendova, kterému je „Utter the Tongue of the Dead“ věnováno. Hudba Void Meditation Cult je až nepříjemným způsobem temná, negativní a zlá. Což se sice může v pofidérních zinech psát o každé druhé blackové kapele, ale zde jsou tato slova vskutku oprávněná.

Nekromantická zvuková formule, skrz niž toho Void Meditation Cult dosáhli, nemá složitý postup, ale každá ingredience byla pečlivě vybrána, ošetřena a veškeré úkony jsou vykonány precizně. Vize Void Meditation Cult je ucelená a hlavně byla naplněna. Jsou zde samozřejmě skladby a pasáže, které osobně upřednostňuji, ale nepatřičná či zbytečná výplň se dle mého skromného názoru nenachází. Je ale „Utter the Tongue of the Dead“ chytlavá nahrávka vhodná k pravidelnému poslechu za jakékoliv situace? To rozhodně nikoliv. Album převážně ubíhá v pomalejších či středních tempech, se sypačkami se opravdu šetří a snad jediná skladba, již lze označit za agresivní, je „The Brimstone Hail“. Posluchač je postupně vtahován do stavu mysli, kdy je přirozené v okolních stínech a tvarech vidět věci, které nemohou existovat, a každý náhodný zvuk je podbarven ozvěnou odjinud. Proto si „Utter the Tongue of the Dead“ zaslouží označit za ritualistickou nahrávku, díky níž je mnohem snazší nalézt dělící čáru mezi kapelami, které se někdy záměrně či nevědomky staly kanálem zvláštních nelidských sil, a těmi, které slovo rituál užívají v jeho vyprázdněném významu, jako berličku své falešné image.

A ještě tak povšechně. Jednotlivé skladby jsou propojeny ambientními pasážemi a nově dostaly prostor i efektivně užité klávesy, které výborně suplují zefektované atmosférické kytarové linky, které tolik ničily na „Sulphurous Prayers“, i když ty zde také nechybí. Vychválit si zaslouží i autenticky zlé vokály, ale než abych se je snažil popsat, tak raději doporučím vlastní konfrontaci. Nic z toho by ale neobstálo bez dostatečně mocných riffů, které se samozřejmě drží výše zmíněného démonického paradigmatu, ale rozhodně snesou srovnání i s modlami, ze kterých Void Meditation Cult vychází.

Snad jen ke zvuku bych vznesl vážnější výčitky. Produkce byla sice zvolena náležitě, ale nemyslím si, že i v této oblasti kapela musela následovat „Joined in Darkness“ nebo „Drawing Down the Moon“. Netroufám si sice definitivně říct, zda jsou bicí naprogramované či nikoliv a kytarám jistý špinavý feeling nechybí, ale opravdu by mě zajímalo, jak by album působilo v přirozenějším, organickém hávu.

Osobně jsem přesvědčen, že čekání na „Utter the Tongue of the Dead“ se vyplatilo, neboť má očekávání byla víceméně splněna. Z toho důvodu předpokládám, že se k desce budu pravidelně v nejbližších letech rád vracet. Nijak extrémně často, k tomu se album ani nehodí, ale jakmile přijde správná chvíle, budu vědět, k jakým zvukům se uchýlit. Stejně tomu bylo i v případě „Blight and Darkness“ a „Sulphurous Prayers“. „Utter the Tongue of the Dead“ obě nahrávky převyšuje, takže nepředpokládám, že by tomu mělo být teď jinak. Pusťte si i vy Void Meditation Cult někdy o samotě, ve tmě a tichu, klidně i venku, a třeba pochopíte.