Země: Norsko Žánr: black metal Datum vydání: 7.2.2011 Label: Indie Recordings Tracklist: 01. Arche 02. The Blood Eagle 03. Wolverine Bastards 04. The Sound of the River 05. Fire on the Mountain 06. The Others and the Look 07. Slave 08. Welcome to the Asylum 09. Then We Die Hodnocení: 8/10 Odkazy: web / facebook / twitter

Novinka “V” má v kariéře Vreid velice specifické postavení, pro jehož objasnění se musíme podívat trochu do historie. V roce 1994 vzniká v norském městě Sogndal skupina Windir, jež se zanedlouho stává jedním z průkopníků viking metalu (nebavíme se teď o těch uchcaných hopsačkách, které má většina lidí v dnešní době tendenci považovat za viking metal, ale o té původní podobě stylu – surové a temné, která má velice blízko k black metalu). Windir postupem času vydali čtyři desky, díky nimž jsou dnes považováni za veličinu své stylu, a možná by ve vydávání pokračovali až doteď, nebýt smrti hlavní postavy, Valfara, umrznuvšího ve sněhové bouři v roce 2004. Zbylí členové se rozhodli nepokračovat pod zavedeným jménem, ale založit novou skupinu (odehrán byl jen jeden vzpomínkový koncert, později vydaný jako DVD “SognaMetal”, a taktéž vyšla kompilačka “Valfar, ein Windir”). A v této chvíli přichází čas Vreid, neboť právě to je ona nová skupina. Tři z pohrobků Windir si k sobě přizvali nového kytaristu a společně se posunuli k čistějšímu pojetí black metalu (ačkoliv odkaz Windir v jejich hudbě lze vystopovat, což je ovšem logické). Tím se pomalu dostáváme k zásadnímu postavení páté desky “V” – v roce 2009 totiž Vreid opouští onen nový kytarista Ese a ke kapele se přidává starý parťák z Windir, díky čemuž je spojení mezi současnou a předchozí formací ještě silnější.

Ona změna v sestavě (mimochodem vůbec první v historii samotných Vreid) však není jedinou zásadní novinkou spjatou s “V”. Nebo je právě naopak natolik zásadní, že zapříčinila ještě další podstatnou změnu, jíž je velice znatelná progrese ve zvuku kapely, což je slyšitelné hned na první poslech. Zatímco předchozí čtyři desky šly více či méně charakterizovat jako black metal, u “V” bych se nebál dodat přívlastek progresivní, a to v plném významu tohoto slova. Obecným znakem “V” je velice nápaditá struktura jednotlivých skladeb, které se přelévají od vpravdě black metalových pasáží (a že jde narazit i na kousky, které jako by vypadly ze začátku 90. let!) přes ty black’n’rollové až k epickým sólům a vyhrávkám nebo k opravdu pomalým, atmosférou prodchnutým mezihrám, třebas i akustických či odzpívaných čistým vokálem.

První polovina úvodní skladby “Arche” ještě takovou změnu, snad s výjimkou velice výrazné sólové kytary, nenaznačuje. Změna přichází se sólem, jež přechází do výtečného atmosférického partu, vrcholícím v závěru mohutnými riffy. Oproti tomu začátek druhé “The Blood Eagle” dá vzpomenout na nejlepší roky norské black metalové školy z první poloviny 90. let, to však rychle přechází šlapavého marše. A následně opět pomalá, melancholií prodchnutá pasáž, po níž následuje rychlejší variace na riff z první poloviny songu. Následující “Wolverine Bastards” člověka uzemní black metalovou divokostí, ale nenechte se zmást – i zde vás čeká další klidné intermezzo s úžasnou sólující kytarou. O videoklipové “The Sound of the River” se skvostným refrénem a velice proměnlivými náladami, působivé “Fire on the Mountain” (ten závěr, to je bomba!), ale i o dalších následujících skladbách ani nemluvě. Co se tímto obšírným popisem vlastně snažím říct? Že si na “V” rozhodně smlsnou ti, kteří mají v oblibě muziku, jež není tak lehce předvídatelná. Na první poslech je to svým způsobem dosti silná nálož a člověk opravdu nemá tušení, co na něj vybafne za rohem, ale to je snad dobře, což? Na první poslech to však není, to mi věřte – až po důkladném a mnohačetném prozkoumávání “V” mohu prohlásit, že se jedná o desku opravdu skvělou. Nejspíše to bude znít jako to nejobehranější recenzentské klišé, ale jedná se o záležitost, jež roste až s opakovaným vstřebáváním, což je věc, kterou já osobně považuji za jeden z nejdůležitějších aspektů pro vytvoření kvalitní nahrávky, nad níž budu ochoten trávit svůj čas. Vždyť koho by bavila alba, o nichž po prvním ochutnání víte vše?

Celou dobu tu hovořím o progresi a velkém skoku, avšak pokud si člověk poslechne desky Vreid za sebou, zjistí, že se nejedná o násilné tlačení se kamsi, kde to bylo kapele dříve cizí. Obdobné progresivní a atmosférické náznkay byly přítomny už na předchozí “Milorg”, Vreid je však na “V” dotáhli, jak se tak říká, na vyšší level a stvořili tak desku, která je tou nejrozmanitější položkou jejich diskografie, ale svým způsobem i tou nejkomplexnější. Že se to vzájemně vylučuje? Ale kdeže, co vás nemá! Stačí jen poslouchat! Označení “V” jako nejlepšího počinu skupiny bych se sice bál, už jen z toho důvodu, co Vreid nahráli v minulosti, že se však jedná velice kvalitní fošnu, o tom myslím není pochyb.

Rozhodně jde přinejmenším o desku, díky níž se Vreid posunuli opět o krok dále ve svém vývoji. Nabízí se hnidopišská otázka, zdali je to krok tím správným směrem. Ať se na to dívám jak se na to dívám z jakékoliv strany, já si myslím, že ano – ten směr je správný. Progrese musí být a pokud je smysluplná, což v případě Vreid dle mého názoru je, tak to rozhodně oceňuji. Nedovolím si označit nějaký vrchol “V”, jelikož těch vrcholů tam je prostě hodně. První polovina, druhá polovina, není rozdíl – kvalita od začátku do konce. Prozatím dávám velice silnou osmičku, ale lhal bych, kdybych tvrdil, že jsem neuvažoval i o 8,5. Ani tak ale další zvednutí nevylučuji. Shrnuto podtrženo – skvělá věc.