Země: international Žánr: hard rock Datum vydání: květen 2014 Label: Metal Mind Productions Tracklist: 01. Exodus (The Red Sea Crossing) 02. The Rider 03. Wild Woman (You Oughta Know) 04. Guardian of Your Heart 05. One More for Rock’n’Roll 06. Heart of Steel 07. The Resistance 08. Young Blood 09. Get Our of My Way 10. Transition 11. I Don’t Wanna Lose You Hodnocení: 6,5/10 Odkazy: web / facebook / twitter K recenzi poskytl: Metal Mind Productions

Tak se mi zdá, že hard rockové superkapely, které koketují s bluesovým feelingem, v posledních letech nějak frčí. Máme tady pohrobky úspěšných Black Country Communion, kteří se nyní bez Joea Bonamassy jmenují California Breed. Pak jsou tady loni vzniklí The Winery Dogs s Mikem Portnoyem a Ritchiem Kotzenem v sestavě a v neposlední řadě nejnovější akvizice jménem WAMI. WAMI? Dost divný název, říkal jsem si, ovšem nebudu vás trápit kvízovými otázkami a hádankami a prozradím, že se jedná o zkratku zúčastněných osobností, čili White, Appice, Mendoza a Iggy. Oproti výše jmenovaným partám jsou WAMI přece jen nějak výjimeční a nezapadají tak do škatulky 100% superkapely, protože ne všechna jména, která tvoří jméno kapely, jsou vyloženě profláklá.

Doogie White, Marco Mendoza a Vinny Appice jsou samozřejmě velikáni svých nástrojů, jejichž účinkování v řadách Rainbow, Black Sabbath nebo Thin Lizzy jsou jistou zárukou kvality, ale kdo to je Iggy Gwadera, o tom bych před měsícem neměl vůbec šajnu. A divil bych se, kdyby vůbec někdo měl. Šestnáctiletý (!!!) polský talent padl do oka Mendozovi při koncertě Thin Lizzy, kde jim předskakovali jistí Anti Tank Nun, u nichž hrál na kytaru právě Iggy. Slovo dalo slovo a zrodila se tak velmi zajímavá spolupráce, díky níž se dohromady setkávají dvě generace rockových hudebníků, protože takový Vinny Appice (a vlastně všichni Iggyho spoluhráči) by úplně klidně mohl být Iggyho děda. Nedokážu si představit, jak to bude čtveřici společně fungovat z osobního hlediska, ale soudě čistě podle debutového alba “Kill the King” to nebude (alespoň po hudební) tak nemožné, jak by se na první pohled mohlo zdát.

Přeci jen bych se divil, kdyby při takových jménech byl výsledkem nějaký nedodělek a rovněž bych se divil, kdyby na “Kill the King” nebyly alespoň minimální míře promítnuté vlivy předešlých působišť jednotlivých členů, protože WAMI nejsou nic víc než poctivý hard rock staré školy. Správně by se hodilo dát to nic víc do velkých uvozovek, protože poctivý hard rock není zrovna málo, ale osobně mi k nějakému vyloženému nadšení chybí v hudbě WAMI větší zápal a přirozenost, čímž bych se rád opět odkázal na zkraje jmenované kapely, jejichž poslední alba jsou v tomto ohledu o kus dál. Nemyslím tím, že “Kill the King” zní škrobeně nebo dokonce jako umělý produkt, ale i když je to debut této party a není s čím srovnávat, tak mi k němu pasují škatulky jako dobře odvedené řemeslo a standard. Moc hezky se to poslouchá, ale k vyložené nadšenosti mi na albu chybí něco hlubšího.

Ale zpět k těm příjemným věcem. Velkým překvapením je rozhodně postava Iggyho, u nějž by člověk neřekl, že nedávno ještě ani neměl občanku, protože jeho kytara zní velmi sebejistě a s ostatními nástroji si moc dobře rozumí. A to jak v od podlahy řízných rockových vypalovačkách, pomalejších baladách i blues rockových náladovkách. Hodně mě baví rovněž Doogie White, jehož hlas jsem nikdy nevyhledával a pokud pominu poslední řadovku Rainbow, tak jsem jej pořádně ani jinde neslyšel. Na “Kill the King” se však předvedl jako skutečný mistr svého řemesla a jak melodické, tak rockově napjaté pasáže mu nedělají žádné problémy, o čem s lehkostí přesvědčí hned v úvodní “Exodus (The Red Sea Crossing)”. Appice a Mendoza jsou jakožto rytmická sekce sázka na jistotu, která to poctivě tvrdí a výsledkem jejich spojenectví je barvitá a dobře znějící hard rocková nahrávka, která ctí své kořeny a nesnaží se o osvětu, protože je zbytečné od takto zasloužilých jmen čekat úkroky stranou. Ti prostě mají na to, aby si jeli to svoje a nemusí nikomu nic dokazovat.

Pojďme ale ke “Kill the King” samotnému. Na pozici otvíráku alba byla vylosována už zmíněná “Exodus (The Red Sea Crossing)”, která sama o sobě není špatná, ale absolutně mi nesedí na pozici úvodní skladby, protože je to taková těžkopádná baladická hymna s barvitými kytarami a letmými závany orientu. Což o to, zajímavá píseň to je, o tom není sporu, ale mnohem víc by se na její místo hodila hned následující “The Rider”, což je vypalovačka jak se sluší a patří. Přesně takových písní se má hard rocková duše nikdy nepřejí. Iggy drtí ústřední riff jako by to dělal už několik dekád a jeho věk byste mu vážně netipovali. Právě jej považuji za hlavní hvězdu “Kill the King”. Z několika dalších skladeb je jasné, že za WAMI stojí hlavně ostřílení borci, protože řada písní je vyloženě skvělá a takové pocitvě šlapavé kusy jako bluesová “Wild Woman (You Oughta Know)”, “One More for Rock’n’Roll” nebo “Heart of Steel” je radost poslouchat, zvlášť s přihlédnutím k faktu, že všechny postupně spějí ke svému vrcholu v podobě majestátního rockového refrénu, v nichž si svůj podíl slávy uzobává logicky Doogie White.

Co mě na “Kill the King” příliš nebaví, jsou pomalejší kompozice, v nichž se sice nebrnká na patetickou strunu tak mocně, jak je v rámci stylu občas ke slyšení, ale “Guardian of Your Heart”, “Young Blood” (i když, na ní mě nebaví jen první polovina) a závěrečný oplodňovák “I Don’t Wanna Lose You” zbytečně zpomalují slušně rozjeté album, kterému by v každém případě prospělo mírné zkrácení, o což by se mohly postarat právě tyto zbytečnosti, jež si svého posluchače určitě najdou, ale pro mě příště radši víc místa pro palby “Get Out of My Way”, která skomírající závěr pořádně nakopne a kde je výjimečně Doogie zastíněn kytarovým sólem Iggyho, jenž se v jejím závěru předvedl jako pan kytarista.

Na “Kill the King” je velmi sympatické to, jak ukazuje, že tato multigenerační sestava funguje kupodivu dost dobře. Nikdy bych si nepomyslel, že trojice páprdů by si mohla hudebně dohromady rozumět s mladíkem, jehož vrstevnící dávají dohromady středoškolské kapely a baví se předělávkami svých oblíbenců. Je škoda, že se WAMI nepodrželo udržet nastavenou laťku první poloviny, protože v závěru už se přešlapuje na místě, ale jako celek určitě nadprůměr, za který se nikdo z členů kapely stydět nemusí. A to je vzhledem k velikosti jmen tří čtvrtin sestavy WAMI dost slušný výsledek.