Recenze | Wardruna – Runaljod – Yggdrasil

Země: Norsko
Žánr: folk / ambient
Datum vydání: 15.3.2013
Label: Indie Recordings

Tracklist:
01. Rotlaust tre fell
02. Fehu
03. NaudiR
04. EhwaR
05. AnsuR
06. IwaR
07. IngwaR
08. Gibu
09. Solringen
10. Sowelu
11. Helvegen

Hodnocení:
Atreides – bez hodnocení
H. – 9/10

Odkazy:
web / facebook / twitter

Je noc. Všudypřítomné ticho je rušeno jen vzdáleným krákáním havranů a lehkými kapkami deště, když tu je násilně proříznuto mohutným zadutím rohu, následované sborovým zpěvem, jež vítá zapalované ohně. Bubny šamanů, které udávají rytmus, náhle ztichnou, aby mohly být vyjmenovány runy futharku. Yggdrasil. Druhý rituál právě započal.

Vykulené oči nevěřícného pohledu do nikam, zatímco uši byly zaplavovány přívalem čehosi mně do té doby neslýchaného a zároveň naprosto uchvacujícího. Zhruba tak by se dalo ve stručnosti popsat několik prvních setkání s hudbou Wardruny, když před čtyřmi lety spatřila světlo světa první ze tří částí “Runaljod”, “Gap Var Ginnunga”. Dalo by se bez nadsázky říci, že svou prvotinou tehdy způsobilo uskupení soustředěné kolem Einara “Kvitrafna” Selvika, jenž byl do té doby znám především díky bubnování v Gorgoroth a svému dalšímu projektu Jotunspor, nemalý rozruch nejen v kruzích hudebních, nýbrž i v kruzích duchovních, které mají co dočiněním s pohanskou vírou ve všech možných formách i neformách a především pak s runovou magií. Ač historie Wardruny sahá až kamsi do roku 2002, bylo první album vydáno až sedm let poté, roku 2009. Na “Runaljod – Gap Var Ginnunga” se vedle Kvitrafna objevili i další dva hudebníci – Gaahl, do té doby znám hlavně díky skřehotání rovněž v Gorgoroth a v současnosti i v God Seed, jenž Wardruně propůjčil svůj unikátní hrdelní hlas, a světu neznámá Lindy Fay Hella, která pro změnu zaujala vyšší polohy a svým uhrančivým a unikátně zabarveným zpěvem učarovala mnohým posluchačům. Sedm let práce se na albu patřičně odrazilo a výsledkem byl dokonalý zážitek nejen v rovině hudební, ale i v rovině duchovní. Od té doby uteklo už mnoho vody a očekávání druhého dílu runového eposu v řadách těch, jimž šamanská hudba Wardruny přirostla k srdci (či snad ještě hlouběji), postupně rostlo. Až bylo po čtyřech letech ukončeno a rozpuštěno v hlubině času oznámením o blížícím se vydání.

Hybná síla započínající rituál značící nový začátek. Podmanivý rytmus a jasný hlas nesoucí Freyino požehnání zdraví a plodnosti – ať už fyzické či duševní, jež může znamenat nevysychající zásoby inspirace a nápadů. Fehu, značící začátek čehosi nového. Fehu, stíhána dokonalým vyjádřením potřeby a touhy, která vychází z nově vzniklé energie. Hutné, rytmické části jsou střídány ambientními, monotónními pláněmi, na nichž neroste téměř nic kromě občasného recitovaného slova. Tajuplná kombinace, z níž se ježí chlupy na zátylku a budí nepříjemný pocit v podbřišku, volající touhou – jež v posledních okamžicích eskaluje do extrému, dokud nedojde jejímu naplnění. Z počátku se zrodila Odinova touha po vědění, která vyslala jej na cestu. NaudiR v celé své kráse.

Jak jsem se zmínil výše, sedm let práce se na první části “Runaljod” – na rozdíl od mnoha jiných nahrávek, jež čekaly na vydání podobně dlouho – opravdu projevilo. Ať už v unikátnosti, která spojuje duchovní tradice severského šamanismu a runové magie s tamní lidovou hudbou a vlivy dalších etnických prvků z různých koutů světa, či snad neskutečné atmosféře, přirozenosti, propracovanosti a promyšlenosti kompozic. Tak nebo onak, Wardruna si díky své prvotině zajistila přední pozici na poli evropské a nebál bych se říci že i světové duchovní či rituální hudby. A stejně jako “Runaljod – Gap Var Ginnunga” je i “Runaljod – Yggdrasil” výsledkem opravdu dlouhodobé práce, jež se na poli hudby jen tak nevidí. Spojení starých hudebních postupů a nástrojů, které jsou ke všemu z velké části vyráběny ručně, spolu s duchovní naukou severského šamanismu a tajemstvím run, se totiž Kvitrafnovi daří bezesporu skvěle i v případě pokračování tohoto zhudebnělého rituálu. Ač novinka příliš mnoho výrazných změn v hudbě nepřináší, přesto se posouvá pomalu a jistě vpřed, avšak znalému čtenáři musí být jasné, že jen o hudbu tady zdaleka nejde.

Slepnirův frkot a monotónní rytmus provázející ubíhající krajinu pokrytou sněhovou peřinou. Za doprovodu hlasu Lindy a později i Kvitrafna a Gaahla ubíhá Odinova cesta za poznáním rychle, možná rychleji, než by si mnozí cestovatelé přáli. Přesto EhwaR končí tam, kde končit má. Přivázáním Slepnira k Yggdrasilu. Odinovo poselství však mluví skrze AnsuR jasně – absolvovaná cesta vede k moudrosti a poznání. Dlouhá a nesnadná cesta k oběti sama sebe, cesta, kterou si každý si ji musí projít sám. I hlasy se jako by vzdálily a zastaly úlohu pozorovatelů Odinova utrpení, jež právě započalo.

Kvitrafn svůj runový epos rozvíjí do větší šíře a barvitosti, mnohovrstevnosti. Dalo by se říci, že oproti první části rituálu je “Runaljod – Yggdrasil” o něco málo vyspělejší, vyjadřovací prvky postupně gradují a otevírají se novým, neokoukaným nápadům. Nejvýraznější ukázkou je nejspíše úvod “AnsuR”, jež svou ozvěnou odkudsi z dáli a celkovým zabarvením dokonale kontrastuje nejen se zbytkem skladby, ale vůbec se zbytkem tvorby, kterou můžete na obou albech nalézt. Větší prostor si získal zpěv obecně, obzvláště pak sborové zpěvy všech tří zainteresovaných – Kvitrafna, Lindy i Gaahla. Pokud si dal Kvitrafn na něčem opravdu záležet, pak je to určitě gradace a zabarvenost vokálů. To je nejvíce poznat především u po sobě jdoucí dvojice run “IwaR” a “IngwaR”, ve kterých je většina napětí postavena právě na tajuplném a později i agresivnějším vokálu, jenž postupně graduje až k hranicím únosnosti. Rovněž struktura písní získala na hloubce. Kvitrafn ve většině skladeb nevyužívá větší množství nástrojů, než tomu bylo dříve, ale často je využívá ve více vrstvách nad sebou, přičemž stále je tak činěno s citem a výsledný dojem rozhodně není přeplácaný a jednotlivé skladby jsou poměrně snadno rozeznatelné. Sluší se připomenout i fakt, že “Runaljod – Yggdrasil” je podle mého názoru o něco zpěvnější než jeho předchůdce a skýtá větší množství různorodých melodií i rytmů, které opravdu velmi snadno utkví v paměti.

Odinovo sebeobětování vede skrze zbraň. Bájný oštěp Gungnir, jenž nikdy nemine svůj cíl, kterým byl po devět dní a nocí probodnut a připoután ke kmeni stromu světa, Yggdrasilu, aby získal moudrost. I to může být jeden z významů IwaR, části, jež ne nadarmo svým nejasným vyzněním a napětím nahánějícím husí kůži připomíná trojici o runě Thurs. Napětí postupně graduje, rituální zpěv se z prostého šepotu stává agresivnějším a agresivnějším, tenze dosahuje hranic nesnesitelnosti – kde mizí. Tam, kde bylo napětí, zůstala rovnováha a klid a mír. Husí kůži a strachu z nejistoty je konec. IngwaR.

Nemůžu říct, zda je “Runaljod – Yggdrasil” lepší či horší než první část tohoto unikátního zhudebněného rituálu. V lecčems je jiná, v lecčems zachovává původní koncept. Změny nejsou zásadní, avšak postihly všechny stránky. Největší změnou si vedle struktury prošla především délka skladeb. Ta se u většiny z nich drží na hodnotách kolem šest minut, nejkratší skladba pak trvá něco málo pod čtyři a půl minuty – což je oproti předchozímu počinu poměrně výrazný posun vzhůru. Avšak ani přes větší délku skladeb, která ve výsledku natáhla celkovou délku nahrávky o dobrou čtvrthodinu nemůžu říct, že by “Yggdrasil”, podobně jako “Gap Var Ginnunga”, trpělo nudnou vatou. Každá část je víceméně nutná, nic nechybí ani nic nepřebývá, aby byl postihnut význam a vlastnosti každé z osmi run, které “Yggdrasil” zachycuje, co nejpřesněji a nejvýstižněji.

Gibu je schopností. Gibu je darem. Gibu je přijetím moudrosti run, za kterou bylo zaplaceno nejvyšší cenou. Gibu je smířením s přijatým osudem, smířením, které stojí na sklonku deváté noci a vítá konec utrpení. Solringen je úsvitem desátého dne, jež přichází pomalu, ale o to jistěji. Úsvitem přinášejícím klid a vítězství ve všech rovinách bytí. Sowelu pak se sluncem přináší naději a energii nového dne, ale rovněž nejistotu zítřků, která přichází stejně neodvratně, jako jednou přijde jeho poslední část. Spolu s koncem světa.

A o nich to vlastně celé je. Jak jsem naznačil výše, jednou částí je dokonalá hudební stránka věci, co však dělá Wardrunu opravdu unikátem, je právě spojení s šamanismem a runami. V Kvitrafnově podání se každá z run stává doslova živoucím organismem, který je jednak navzdory vyprávěnému příběhu schopen stát sám o sobě, není-li z podstaty věci vázán k jiné runě, tak jako tomu bylo na předchozím počinu, ale jednak dokonale drží dokonale pohromadě, vzájemně se doplňuje a rozvíjí. Celek je tím, čím Wardruna táhne. Nejen hudebně, ale i myšlenkově a příběhově je “Runaljod – Yggdrasil” kompaktním dílem, které dokonale drží při sobě. Dílem, které vás unese kamsi mimo reality a běžné vnímání světa. A jen tak vás odtamtud nepustí.

Helvegen uzavírá rituál v duchu poslední runy, poklidně za sborového zpěvu. Procítěn odevzdaností a smíření s osudem, který má neodvratně přijít. Klidem před bouří. Plameny ohňů dohasly v přicházejícím dešti, který díky vycházejícímu slunci kreslí duhu nad obzor. Rituál je u konce. Prozatím.

“Deyr fé
deyja fræaendur,
deyr sjálfur ið sama.

Eg veit einn
að aldrei deyr:
Dómur um dauðan
hvern.”
(Helvegen)

Další názory:

Po kouzelném debutu “Runaljod – Gap Var Ginnunga” nechala norská Wardruna na pokračování čekat déle, než by se mnohým líbilo, ale jak se říká, v tomto případě se čekat vyplatilo. “Runaljod – Yggdrasil” je totiž opět pohlcující deska, která v dnešní překotné době dokáže zastavit čas a na chvíli člověka přenést jinam. V porovnání s debutem mi novinka přijde trochu rozmanitější a takříkajíc se toho na ní “víc děje”, nicméně podobné záležitosti vždy byly a vždy budou především o atmosféře – a tu obě desky čarují naprosto bravurně. Wardruna je do jisté míry záležitost opravdu unikátní, minimálně však obdivuhodná a dech beroucí. Pokud se dá o nějaké hudbě tvrdit, že má duši, pak je to zcela jistě právě Wardruna.
H.