Watain - The Wild Hunt

Watain – The Wild Hunt

Watain - The Wild Hunt
Země: Švédsko
Žánr: black metal
Datum vydání: 16.8.2013
Label: Century Media Records

Tracklist:
01. Night Vision
02. De profundis
03. Black Flames March
04. All That May Bleed
05. The Child Must Die
06. They Rode On
07. Sleepless Evil
08. The Wild Hunt
09. Outlaw
10. Ignem veni mittere
11. Holocaust Dawn

Hodnocení: 8/10

Odkazy:
web / facebook / twitter

Watain byli svého času kapelou, kterou jsem vážně hltal a poslouchal ji téměř denně. To bylo především v období okolo vydání (z dnešního pohledu evidentně přelomové v kariéře kapely) desky “Sworn to the Dark”, jež nabídla excelentní black metalovou jízdu, která v mém osobním žebříčku nakonec vystoupala na jednu z nejvyšších pozic v roce 2007. Dodnes tu desku sem tam s obrovskou chutí protočím a pořád to má koule – skvělá atmosféra, výtečné nápady, chytře napsané skladby. Po hudební stránce byla pro švédské pekelníky přelomová v tom, že Watain se na ní mírně odpoutali od svého dřívějšího vyloženě undergroundového výraziva a nabídli black metal stravitelnější i širšímu publiku. Stačí si pustit kupříkladu pustit debut “Rabid Death’s Curse” a po zvukové i kompoziční stránce jasně uslyšíte, co mám na mysli. Watain to ovšem udělali chytře, neztratili svou tvář, stále šlo poznat, že jde o tu stejnou skupinu, a sotvakdo z black metalové scény je mohl považovat za zaprodance – jednoduše opravdu přirozený a uvěřitelný vývoj, který nakonec přinesl své ovoce. Se silnou a na svůj žánr relativně stravitelnou nahrávkou v zádech a s podporou vydatného koncertování jméno Watain narostlo…

“Now hear me, son of man;
I too have shed tears for thy suffering.
Yet tears of pity, they were not!
They were tears of joy!”
(All That May Bleed)

…a následující počin “Lawless Darkness” byl už bez přehánění očekávaný. Zpočátku jsem jej sice drtil s velkým zanícením, nicméně postupně se ukázalo, že tohle album zdaleka není tak silné jako “Sworn to the Dark” a zdaleka zkoušku časem neobstálo s takovou ctí jako jeho předchůdce. Ano, některé songy jako “Malfeitor”, “Reaping Death”, “Total Funeral” a hlavně kolosální “Waters of Ain” byly parádní, ale celku cosi chybělo. Přesto Watain vyrostli ještě výše, ještě rozšířili svou fanouškovskou základnu a s nadsázkou se stali velkou kapelou. Jenže díky ne moc záživné nahrávce a otravnému hypu, který se kolem nich vytvořil, mě Watain postupem času přestali tak moc bavit. Ne, že bych na jejich muziku úplně zanevřel, ale trochu jsem z ní vystřízlivěl, už jsem ji nežral tolik a začal se na ni dívat s trochu větším odstupem, byť vše od “Sworn to the Dark” dozadu pořád považuji za kvalitní věci. Od nové desky “The Wild Hunt” už jsem toho ovšem moc neočekával…

Tak nějak jsem čekal, že “The Wild Hunt” se ponese ve stejném duchu jako “Lawless Darkness”, čili že více či méně bude jen stavět na základech, které Watain položili se “Sworn to the Dark”. S tímhle jsem k poslechu přistupoval, první zveřejněné skladby “All That May Bleed” a “The Child Must Die” tuto tezi jen podpořily, a když už jsem samotnou desku konečně pustil, její začátek také. Jak se ovšem ukázalo záhy, ne všechno je takové, jak se na první pohled zdá. Každopádně rozjezd “The Wild Hunt” se nese ve víceméně klasickém duchu, na jaký jsme od Watain v posledních pár letech zvyklí. Výjimkou je pouze první instrumentální skladba “Night Vision”, jež staví na rozvážnější atmosféře a postupně graduje až do skvělé kytarové práce plné výtečných melodií… ale není to nic, kvůli čemu by člověk hned šílel, vždyť by se to taky mohlo brát “pouze” jako rozmáchlejší intro, byť hodně povedené. Následující “De profundis”, “Black Flames March”, “All That May Bleed” a “The Child Must Die” už však jedou podle zajetého mustru, jak již bylo zmíněno, čili povětšinou docela chytlavý black metal s parádně pekelnou atmosférou. Ale na druhou stranu, musí se nechat, že pořád to funguje lépe než většina těch “klasických” válů na “Lawless Darkness”, spíš jako by se ty písničky svou kvalitou obracely za “Sworn to the Dark”, což je dozajista pozitivní věc. Sem tam se sice i v nich ozve hodně zajímavá kytarová melodie, ale člověka znalého předchozí tvorby tohle nijak zvlášť nerozhází, jelikož zrovna melodiku Watain vždy uměli vkusně využívat a jejich sóla jsou prostě úžasná. Zde to v tomto ohledu dokazuje hlavně “All That May Bleed” ve své druhé polovině s pár moc pěknýmu detaily, byť to zdaleka není to jediné, co song nabízí.

Přibližně v téhle době, po nějakých 25 minutách hrací doby, jsem už byl přesvědčen, že “The Wild Hunt” bude tím, co jsem očekával, ale o to větší byl šok, když dohrála “The Child Must Die” a Švédové spustili “They Rode On”, s níž mi doslova zavřeli hubu a ukázali, že rozhodně ve své tvorbě ještě neřekli vše a že ještě pořád umí posluchače setsakra překvapit. “They Rode On” je totiž regulérní rocková balada – a jakkoliv by takové spojení mohlo u skupiny jako Watain znít na první pohled jako něco nepředstavitelného nebo dokonce nepatřičného, realita je na tom přesně opačně. Ta skladba je jednoduše fantastická, má neuvěřitelnou atmosféru, je nádherně vygradovaná (finále je vážně skoro až na mrazení v zádech) a procítěná, ale ani na jedinou vteřinku nesklouzává ke kýči, ba naopak je uvěřitelná, přirozená a funguje jak v rámci alba, tak i v rámci celé estetiky Watain, jako by k té kapele baladické vyznění, čistý vokál a dokonce ženský zpěv (!) v pozadí pasovaly odjakživa. Pro mě osobně naprosto jednoznačný vrchol “The Wild Hunt”.

“Say goodbye to the light.
Come twilight, come dark night.”
(They Rode On)

Přestože s následující “Sleepless Evil” Watain opět spustí black metal – a dokonce rovnou s jednou z nejagresivnějších písní na celé nahrávce – ještě není všem překvapením konec. Další totiž přichází hned vzápětí s titulní “The Wild Hunt”. Ačkoliv zde se už nejedná o takovou stylovou odbočku jako v případě “They Rode On” a song se dá bezesporu nacpat do black metalového šuplíku, i tak nabízí prvky a atmosféru, které byly kapele na předcházejících albech cizí. Především je skladba mnohem epičtější, než je člověk od Watain zvyklý, objevují se zde sbory a opět také čistší vokál, s nímž Erik Danielsson dokazuje, že v hrdle zdaleka nemá jenom svůj charakteristický jedovatý štěkot. A právě tyto zpívané pasáže jsou opětovně fenomenální, Watain zase skvěle pracují s gradací a co do tempa pomalou píseň trpělivě budují do další výborné kompozice. Rozhodně bych se přimlouval za to, aby se na další desce Watain nebáli použití čistého vokálu ještě o kousek rozšířit… ne o moc, aby neztratili svou tvář, přece jenom je to spíše koření, ale vpravdě úžasné a jak “They Rode On” a “The Wild Hunt” ukazují, i tudy vede cesta, kudy lze uniknout tvůrčímu stereotypu, jenž sužoval “Lawless Darkness”.

A ještě jedno překvapení – i když už menší – přichází s “Outlaw”. Většina písně se nese opět v klasickém duchu, avšak náznakem v začátku a pořádně v závěru songu Watain vytasí jakousi rituální šamanskou pasáž s výraznými bicími – a opět se jedná o moc dobré ozvláštnění. Srandu nezkazí ani druhá instrumentálka “Ignem veni mittere”, jež se svým výrazem – hlavně v první polovině – asi nejvíce blíží “They Rode On”, ačkoliv je metalovější a – jak již bylo řečeno – instrumentální. Každopádně mi přijde malinko škoda, že v téhle chvíli “The Wild Hunt” nekončí, protože by “Ignem veni mittere” byla perfektním finále. Namísto toho však přijde ještě jeden kus “Holocaust Dawn”, který je rozhodně dobrý, až na klidnou vsuvku ve své střední části je to zase již známá tvář Watain, určitě se mi ten song líbí, ale osobně bych jej asi radši umístil na předposlední pozici. I když možná to byl záměr, aby “The Wild Hunt” skončilo rychlým black metalem, který se v samotném závěru po zmiňovaném vyklidněném intermezzu opět ujme slova.

Jestli lze “The Wild Hunt” popsat jedním jednoduchým slovem, pak je to zcela jistě – překvapení. A hodně příjemné. Zatímco od “Lawless Darkness” jsem svého času čekal až moc a po opadnutí prvotního nadšení to album neobstálo, od “The Wild Hunt” jsem zase nečekal skoro nic a deska mi mírně pošramocenou důvěru ve Watain zase vrátila. Rozhodně bych netvrdil, že skupina nějak výrazně otočila stylovým kormidlem a hnula se do úplně jiných vod, vždyť velká část nahrávky nabízí přesně to, na co jsme od Watain posledních pár let byli zvyklí, jenže je to tentokrát na lepší úrovni než posledně (obecně co se celku týče, jisté jednotlivé dílky “Lawless Darkess” jsou jinak samy o sobě rovněž výborné) a Švédové to navíc dokázali velmi šikovně okořenit poměrně nepředvídatelným způsobem. Ačkoliv z celkového pohledu ta překvapení zabírají menší prostor než typické black metalové výrazivo Watain, i tak tím kapela dokázala výrazně změnit a obohatit celkový ráz alba natolik, aby šlo o nahrávku bezesporu vynikající.


Napsat komentář

Vaše emailová adresa nebude zveřejněna.