Welicoruss - Az esm

Welicoruss – Аз есмь

Welicoruss - Аз есмь
Země: Rusko / Česká republika
Žánr: symphonic black / pagan metal
Datum vydání: 31.1.2015
Label: selfrelease

Tracklist:
01. Интро
02. Аз есмь
03. Голос тысячелетия
04. Сыны севера
05. Волошба
06. Огни родных земель
07. Мост надежды
08. Дольмен
09. Карна
10. Осколки
11. Аутсайдер
12. Аз есмь – Эпилог

Odkazy:
web / facebook / twitter / bandcamp

K recenzi poskytl:
Welicoruss

Pokud jste poslední rok nebo dva nežili v (metalové) jeskyni a tu a tam po všech těch internetech zabrouzdáte na nějaký ten web o tvrdé kytarové muzice, o jméno Welicoruss jste již s největší pravděpodobností přinejmenším zavadili – tím spíš v našich zeměpisných šířkách. Tahle skupina totiž – tedy alespoň mně to tak přišlo – byla v poslední době dost vidět, a to nejen na oné internetové frontě, ale i na té koncertní (nevím jak vy, ale já jsem si tedy loga téhle kapely všímal na spoustě plakátů). A její aktivity byly hodně vidět právě u nás, jelikož Alexey Boganov, lídr téhle původem ruské formace, před dvěma lety přesídlil do Prahy, kde dal dohromady novou sestavu.

Tak či onak, za mě je to dobrý přístup, protože jde vidět, že Welicoruss se snaží jít svému metalovému štěstí naproti a na rozdíl od jiných případů nečekají na zadku, až to přijde samo (což se samozřejmě dost určitě nestane). Jedna věc však při tom všem skupině citelně chyběla – konečně nová nahrávka. Dlouhohrající debut „Зимняя лунная симфония“ vyšel už v roce 2008 a následné EP „Апейрон“ o rok později… od té doby už byl na studiové frontě klid, který sice Welicoruss tu a tam pročísli třeba videoklipem, jímž lákali na další, dlouho chystanou desku s názvem „Аз есмь“. Ta nakonec vyšla až koncem ledna letošního roku a nyní se na ni v krátkosti podíváme…

První dojem, který si člověk z jejího poslechu asi odnese (přinejmenším v mém případě tomu tak bylo), je ten, že Welicoruss zjevně nejsou ambiciózní jen v obecném počínání okolo kapely, ale i ve své muzice samotné. Právě „ambiciózní“ je asi to nejpřesnější adjektivum, jímž lze „Аз есмь“ popsat, jelikož z desky doslova sála snaha vytvořit působivé dílo. Welicoruss nabízejí vrstevnaté propracované kompozice plné nánosů epických kláves a neméně epických melodií, různorodých vokálů… zároveň to však dělají takovým způsobem, aby to nebylo nějak těžce stravitelné, naopak je znát, že navzdory snaze vytvořit majestátní opus kapela stále cílí na širší metalové publikum (byť třeba ne vědomě a leze to tak z nich přirozeně, to už samozřejmě nejsem schopen posoudit). Tomu ostatně napovídá i stále písničková forma desky nebo velká porce zapamatovatelných momentů. Na druhou stranu z toho ale nečiší nějaká vyložená podbízivost, takže proti takovému přístupu asi nelze něco principiálně namítat.

Hlavní ingredience, z nichž Welicoruss ten svůj epický koktejl kuchtí, jsou tu dvě. Tou první a také tou nejhlavnější je bezesporu symfonický black metal, který je, řekněme, „dimmuborgirovského“ typu, tedy velmi pompézní a bez sebemenších problémů stravitelný i pro středněproudového posluchače metalu… jednoduše takový ten black metal, o němž si fandové kapel jako Bestial Mockery myslí, že nemá s black metalem nic společného. Proti tomu v zásadě nic moc nemám, nicméně mi trochu vadí jiná věc, která je také tím hlavním problémem, jejž s „Аз есмь“ mám. Úplně na první poslechy to možná ještě nevyplyne, ale jakmile jsem se do té nahrávky ponořil trochu víc, začalo mi připadat, že navzdory vší té ambicióznosti a výpravnosti je to takové trochu prázdné. Jako kdyby epičností „Аз есмь“ nejen začínalo, ale i končilo a uvnitř pocitově nic moc nebylo.

O poznání sympatičtější jsou mi Welicoruss v té své druhé poloze, kterou by šlo nazvat pagan metalem. V průběhu celé desky totiž porůznu vykukuje folklórní nádech, který „Аз есмь“ nejen oživuje, ale z mého pohledu dokonce představuje i jeho vrcholné momenty. Jako důkaz může posloužit třeba výtečná střední pasáž ve videoklipové skladbě „Сыны севера“ anebo bohatýrská „Огни родных земель“, jež je jednou z nejzajímavějších skladeb na celém „Аз есмь“. Na jednu stranu si říkám, že je trochu škoda, že podobných věcí na desce není ještě víc, ale na tu druhou mi připadá, že do jisté míry možná fungují tak dobře právě díky tomu, že je Welicoruss dávkují s rozumem.

Jako celek však na mě „Аз есмь“ stále působí takovým dojmem, že formálně je všechno vlastně naprosto skvělé, technicky bezchybné a že se jedná o album, jež se v tomto ohledu může bez sebemenších obav postavit do ringu proti jakékoliv západní produkci těch nejznámějších metalových kapel, ale vnitřně jsem se s ním nedokázal ztotožnit a prostě mi tam pořád něco nesedí. Dlouho jsem přemýšlel, jak tohle přesněji popsat, aby to bylo pochopitelné, až jsem vymyslel pojem „Nuclear Blast metal“, který na Welicoruss sedne jako ulitý. A to i v tom smyslu, že zatímco někdo jej může stejně jako já chápat v negativním smyslu, pro jiného to bude naopak pozitivum. Hudebně je to takový „chytřejší mainstream metal“ a tomu, kdo si v podobných věcech libuje, může novinka Welicoruss klidně připadat jak veledílo… kdo ne, dopadne nejspíš stejně jako já.

„Аз есмь“ ve své podstatě není špatná deska, rozhodně není hloupá, nelze jí upřít kvalitu a po technické stránce i takřka bezchybnost. Stejně tak se na ní nachází i několik sympatických věcí, což se netýká jen zmiňovaných folkových vlivů, ale také velice dobrých vokálů, dalších povedených motivů (třeba skvělé sólo v „Аутсайдер“ – škoda, že tak kraťoučké) nebo užívání ruštiny namísto standardizované angličtiny. Vlastně proti tomu poslechu žádnou velkou averzi nemám, akorát to poslouchání s radostí nechám na někom jiném.


Napsat komentář

Vaše emailová adresa nebude zveřejněna.


Hradby Samoty VII.