Wiley - Godfather

Wiley – Godfather

Wiley - Godfather

Země: Velká Británie
Žánr: grime
Datum vydání: 13.1.2017
Label: CTA Records

Tracklist:
01. Birds n Bars
02. Bring Them All / Holy Grime
03. Name Brand
04. Speaker Box
05. Back with a Banger
06. Joe Bloggs
07. Pattern Up Properly
08. Can’t Go Wrong
09. Bang
10. U Were Always, Pt. 2
11. On This
12. Bait Face
13. My Direction
14. Like it or Not
15. Lucid
16. Laptop

Hrací doba: 54:34

Odkazy:
facebook / twitter

V době, kdy komunikace na druhou stranu zeměkoule je tak jednoduchá jako zavolat z okna na okolo jdoucího souseda a kdy se mnozí seriózně zabývají otázkou zániku místních kultur, mě vždy překvapí, jak jsou některé žánry doslova uvězněné v geografické lokaci svého vzniku. Nemluvím tu o hudbě, která je tak nezvyklá, že je pro uši nezasvěcených posluchačů naprosto nestravitelná, mluvím o hudbě. která se shodou okolností či vlivem historie vyvine v nějakém místě, které pak tvrdošíjně odmítá opustit, přestože se od svých příbuzných populárních na jiných místech planety nijak drasticky neliší.

Velká Británie je ideální líhní právě takovýchto žánrů a subžánrů a krátká procházka po březích Wikipedie vás o tom rychle přesvědčí. Ostatně pro to má ideální podmínky, Britové vždy byli dost „sví“, vždy měli odvahu a nápady posouvat hudbu za její dosavadní hranice a od jisté doby je navíc Londýn metropole tak kulturně rozmanitá, že ho jen málokteré místo na světě předčí v předpokladech pro vznik nového kombinací starého ze všech koutů světa spojeného s lokální svébytností. V ulicích Londýna vznikl i žánr dnes recenzovaného alba, grime.

Dovolil jsem si rozmáchlější úvod, neboť tuším, že jsme zde na stránkách Sicmaggotu o grimu ještě nepsali. O co tedy vlastně jde? Možná trošku svérázně (opravdoví znalci možná zrudnou vztekem) bych grime označil za britskou odnož hardcore hip-hopu. Vedle elektronického základu a rapu s ním sdílí i jistou dávku nasranosti a sebevědomí až na půdu projevovanou texty o vlastní důležitosti, dokonalosti a nepřemožitelnosti interpretů. Liší se pak zejména tempem – v grimu totiž hraje rychlost, s jakou z úst rapera vycházejí slova, ohromnou důležitost.

Sám popis žánru je v případě dnešního alba tak trochu symbolický, neboť titul alba – „Godfather“ – skvěle popisuje vztah Wileyho ke grimu jako takovému, a celé album se zdá být souhrnem necelých dvou desetiletí jeho existence. V textech naleznete odkazy na množství z jeho nejprofláklejších představitelů a na jejich hudební počátky. To ovšem pouze poté, co se prokoušete doslova záplavou, jež vyvřela puklinou z Wileyho ohromného ega. Ostatně hned v úvodní skladbě Wiley do posluchačů hustí své „I based my career on provin’ myself to non-believers / My name’s gonna ring bells to newspaper readers / Wiley, Wiley, yeah, that’s one of the achievers“ a tím rozhodně nekončí. Intelektuální obohacení tedy nečekejte, ostatně je obdivuhodné, že se v té rychlosti Wileymu podařilo poskládat alespoň smysluplné věty, i když k jejich pochopení občas budete potřebovat slovník londýnského slangu (takže se nakonec přeci jen vzděláte).

Proč tedy o „Godfather“ vlastně píšu? Jednoduše proto, že je ohromně zábavné. Přetlak, jenž začne hned v úvodu, trvá necelou hodinu a poleví jen opravdu výjimečně. Úvodní „Birds n Bars“ možná začíná na poměry interpreta trochu uvolněněji, ale hned druhá „Bring Them All / Holy Grime“ (která by se mimochodem měla jmenovat jen „Holy Grime“, neboť její první polovina je přišpendlena hned za úvodní „Birds n Bars“) už jede na plné obrátky. Wiley sype jedno slovo za druhým a na pozadí se odehrávající „epické“ beaty mu vytvářejí ideální podmínky. Pokud Wiley zrovna nesampluje smyčce, vystačí si i s čistou elektronikou a většinou mu to funguje velice dobře. Jsou však i výjimky, trojice „Speakerbox“, „Back with a Banger“ a „Joe Bloggs“ představuje asi nejsilnější momenty alba, zatímco jinde se s nápady trochu šetřilo. „Can’t Go Wrong“ se utápí v nekonečném množství refrénů, že v ní nezbylo místo pro pořádné sloky, „U Were Always, Pt. 2“ je tak typická sladká rapová balada s ženským zpěvem, až je mi z toho smutno, a „Laptop“ zarazí textem. Dnes najdete evangelistu kdejaké značky na každém rohu, ale slyšet rapovou ódu na MacBook Pro, to se mi ještě nestalo. Jako závěr alba je bohužel naprosto nevhodná.

Tak či onak, většina té téměř hodinky, kterou s „kmotrem“ strávíte, nebude vůbec ztracená, a jak jsem si několikrát vyzkoušel, funguje album jako spolehlivý zdroj energie ve chvílích, kdy i králíček Duracell doskáče. Musíte jen překousnout, že si občas budete připadat, jako když posloucháte nepřetržitý proud reklam – tu na interpreta, tu na žánr a jindy zase na jeho oblíbený kus výpočetní techniky. Pokud se přes to přenesete, Wiley udělá vše pro to, abyste se ani na moment nenudili.


Napsat komentář

Vaše emailová adresa nebude zveřejněna.