Winter Masters of Rock 2013

Winter Masters of Rock 2013

Winter Masters of Rock 2013

Datum: 23.11.2013
Místo: Zlín, Sportovní hala Euronics
Účinkující: Amorphis, Children of Bodom, Daniel Krob, Decapitated, Kamelot, Keep of Kalessin, Medeia, ReVamp, Soilwork, Starkill, Sybreed

Rok se s rokem sešel a i pro letošek tak nastal ten správný čas, aby koncem listopadu vypukl další, již devátý ročník festivalu Winter Masters of Rock, jenž zpočátku působil jen jako takový chudší příbuzný svého letního bratříčka, ovšem pořadatelé už řadu let ukazují, že i v rámci jedno dne se dají poskládat docela zajímavá jména, což byl případ i minulé soboty, kdy se Sportovní hala Euronics a přilehlé prostory proměnily v shromaždiště metalových fanoušků z blízkého i dalekého okolí. Oproti loňskému roku se akce přesunula z promrzlého Zimního stadionu Luďka Čajky do fanouškům velmi dobře známé sportovní haly s menšími prostory, což je rozhodnutí, které si nese svá pro a proti, ovšem o tomto bude ještě v závěru řeč, takže teď se pojďme podívat, jak tento moravský svátek tvrdé hudby dopadl.

Stejně jako spousta dalších návštěvníků akce jsem svůj příchod do haly naplánoval až na tu věhlasnější část vystupujících kapel, takže jsem si s klidným srdcem nechal ujít set zahajovacího Daniela Kroba se svou doprovodnou kapelou, jenž na poslední chvíli nahradil vypadnuvší norskou partu Tellus Requiem, která vystoupení odřekla ze soukromých důvodů. Protože jsem se na tyto Nory nechystal, nechala mě změna naprosto chladným, což už se ale nedalo říct o Sybreed, kteří by měli podporovat svou povedenou řadovku “God Is an Automaton” a jejichž strojový metal bych viděl velmi rád, ale náhlý odchod zpěváka Benjamina z řad kapely záměr můj i řady dalších úspěšně překazil. Jak správně tušíte, vypustil jsem i následující dvojici vystupujících Medeia a Starkill, o nichž jsem doposud nic moc neslyšel, a radši jsem se rozhodl šetřit síly na pozdní hodiny, kdy přišly vhod.

Zhruba o tři čtvrtě na tři se pódia chopili Keep of Kalessin, kteří se po vyhazovu zpěváka Thebona představili v trojčlenném obsazení, kdy se vokálů ujal kytarista Obsidian Claw, jemuž vydatně sekundoval basák Robin “Wizziac” Isaksen. Letmo jsem zaslechl našlapanou “The Awakening”“Reptilian” a kapela zněla velmi dobře. Drtivý black metal dopadal na stále ještě řídký dav pod pódiem s obrovskou intenzitou, a jak jsem se obával, že zvuk se v případě Keep of Kalessin bude slévat do neforemného hluku, tak jsem byl překvapen jeho relativní čistotou. Dobrou polovinu jejich setu jsem obětoval procházce po venkovním areálu, takže jsem pořádně stihl až závěrečný trojblok “Dark as Moonless Night”, “The Divine Land” a “Ascendant” a vážně to nebylo zlé. Samozřejmě, že velké očekávání budil fakt, jak se Obsidian a Wizziac poperou s party Thebona, a oba rozmetali veškeré pochyby, protože nebudili dojem, že by jim tato role byla cizí a nepřirozená.

Následovala polská drtička Decapitated, od níž znám pouze poslední desku “Carnival Is Forever”, z níž se při tvorbě setlistu čerpalo hodně a nakonec to nebylo na škodu. Nevěřil bych, že jejich tvorba, která mě z desky nechává naprosto chladným, bude znít naživo tak skvěle. Technický death metal byl v živém provedení neuvěřitelně chytlavý a dredatý řvoun Rafał přenášel do publika tolik energie, že by se z toho jiní mohli učit. Pobíhal, skákal, hecoval a neúnavně poháněl mašinu, která mu kryla záda. Jejich set měl místy až hardcorovou našlapanost, což umocňoval circlepit, který se zastavil jen při sekanějších pasážích, jako třeba v “Pest”. Čtyřicet minut jejich nářezu bylo akorát a z mého pohledu byli Decapitated velkým překvapením a věřím, že jejich energický set si užili i fanoušci, kteří této hudbě jinak běžně neholdují.

Holandská Floor Jansen se svou domovskou partou ReVamp má na kontě slušné druhé album “Wild Card”, z něhož do nás hned při nástupu napustili dvojici “The Anatomy of a Nervous Breakdown” s podtituly “One the Sideline” a “The Limbic System”. Asi nejvýraznější skladby vystoupení i samotné desky hned z kraje ukázaly, jakou cestou se dál pošlape. Jistota, s jakou tahle vytáhlá diva přecházela od civilního zpěvu k opernímu přednesu, byla nevídaná. Teď budu možná za debila, ale neměl jsem vůbec zdání, že zvládá i hrubý growling, který předvedla mimo jiné v úvodní skladbě, takže jsem celkem překvapeně zíral. Mix symfonického a gotického metalu s přiměřenou dávkou progrese měl skvělou atmosféru, ačkoli snad nemusím připomínat, že hlavní zásluhu na tom měla právě Floor, která to s publikem umí. Je jedno, jestli se občas zhoupla do rytmu řízné hitovky “Wild Card”, nebo zpomalila vlezlou baladou “Sweet Curse”, která paradoxně nekazila slušně rozjetou show, ale nemohl jsem z ní spustit oči a hlavně uši. Zpívalo jí to fakt náramně. Celkem spravedlivě se tahaly skladby z obou dosavadních alb, i když “Wild Card” mělo mírně navrch jak množstevně, tak i kvalitativně, protože jeho zástupci působily o něco vyrovnaněji než věci z eponymního debutu jako třeba slabá “Kill Me with Silence”. Instrumentální část kapely zněla velmi dobře a hlavně sehraně. Zejména kytarová dvojice Jord Otto a Arjan Rijnen se mi líbila, takže přiznávám, že jejich vystoupení jsem užil mnohem víc, než jsem původně očekával.

Göteborgští Soilwork platili za jedno z největších lákadel celého dne a nutno dodat, že celkem oprávněně, protože minimálně v rámci žánru už se vypracovali v prvotřídní hvězdy. V průběhu úvodní “This Momentary Bliss” na to tahle parta vlítla s obrovskou vervou, kterou početný kotel náležitě ocenil. Škoda zpočátku přehuleného zvuku kytar, za nimiž se Björn ztrácel. Dokud agresivně řval, tak se dokázal do popředí prodrat bez větších problémů, ale jakmile měl přejít do melodických nápěvů, tak jej bylo slyšet o poznání hůř. Během prvních tří skladeb se to srovnalo do lepší podoby, a frčelo se tak dál. Vědoma si síly svého aktuálního dvojalba “The Living Infinite”, si z něj kapela vybrala ty největší pecky, takže krom úvodní “This Momentary Bliss” jsem zachytil ještě chytlavou “Parasite Blues” a “Spectrum of Eternity”, nicméně mám dojem, že ještě dva kousky z ní zazněly, ale ty už si z hlavy nevybavím. Posluchačstvo se překvapivě chytalo jak na nové, tak starší pecky, ovšem je fakt, že když přišly na řadu léty prověřené hity jako “Overload”, “Follow the Hollow” nebo závěrečná hymna “Stabbing the Drama”, tak to bylo jiné kafe. Pod pódiem to vřelo po celou dobu na vysoké otáčky, nicméně když Björn ohlásil svými slovy “thrashy” řežbu “Bastard Chain”, tak atmosféra pěkně zhoustla a v tu chvíli bych se kolotoči těl nacházet určitě nechtěl. Výkonu Soilwork nechybělo pořádné nasazení a třeba basák Ola Flink byl po celou v jakémsi transu. Nevím, jestli ten chlápek na něčem frčí, nebo je na pódiu takový šílenec, ale jeho výkon působil naprosto odevzdaně. Totéž platí i pro skvělého Dirka Verbeurena, který za svou úspornou bicí soupravou předváděl nadstandardní výkon. Dost lidí mluví o Soilwork jako o nejlepším výkonu večera, což se jim nedivím, protože to mělo spád a i přes hodinový hrací čas to odsýpalo náramně.

Následoval melodický dvojblok v podobě Amorphis a zámořských Kamelot, kdy hlavně na prvně jmenované jsem se dost těšil. Jsem toho názoru, že od té doby, co se další dredař Tomi Joutsen přidal do řad této finské stálice, tak se jim albově až nevídaně daří. Úvodní těžkotonážní “Shades of Gray”, která spustila po krátkém intru, musela přesvědčit všechny neznalé, že charismatický Tomi umí jak hluboký growl, tak čistý melodický vokál a přechody z jedné podoby na druhou mu nečiní živě žádné problémy. Nebudu chodit kolem horké kaše, ale Amorphis to u mě ten den vyhráli. Jejich set byl sice účelově poskládaný jako soupis největších hitů, ale křišťálově čistý sound (jednoznačně nejlepší z celého dne) a propojení mezi hypnotickým frontmanem a publikem prostě nemělo chybu. Jakmile Tomi v ostřejších pasážích roztočil ten svůj dredový větrný mlýn, tak mít dlouhé vlasy, přidal bych se taky. Teprve naživo při přímé konfrontaci písní z “Circle” a předešlých alb jsem si potvrdil, jak jsou věci z této desky silné, protože “Shades of Gray”, “Hopeless Days” či “The Wanderer” si to mohly klidně rozdat se “Silver Bride”, “You I Need”, “Sampo” i závěrečnou megahitovkou “House of Sleep”. Jednoznačným vrcholem byla překvapivá a potěšující “Vulgar Necrolatry” z raného období kapely, kterou znám pouze v znovu nahrané verzi, ale tato oldschool deathová vypalovačka lámala kosti a já si připadal jak na koncertu Asphyx nebo Grave. Vážně skvělé oživení už tak vyrovnaného a kvalitního setlistu. Protože kapela neztrácela s přibývajícími minutami nic ze svého nasazení, vůbec by nevadilo, kdyby se ještě dvě, tři skladby přidaly, ale to už je pouze má vlastní utopie. Možná budu zbytečně nekritický, ale vážně mě nenapadá nic, co by se Amorphis dalo vytknout, takže pokud budu mít příště možnost, rozhodně jedu, protože tohle byl jasný vrchol dne.

To američtí melodici Kamelot nikdy nepatřili mezi srdcové záležitosti, ale z alba ten jejich progresivní power metal má něco do sebe. Ne, že bych se na jejich vystoupení vyloženě netěšil, ale byl jsem dost skeptický k tomu, jak se jim podaří všechny epické plochy jejich hudby spojit naživo. Orchestrální aranže, vrstvené doprovodné vokály, klávesy, kytary. Tohle vždycky naživo zavání průšvihem. Nakonec to neznělo špatně, o čemž přesvědčila “Rule the World”. Novic za mikrofonem Tommy Karevik se předvedl jako technicky zdatný zpěvák, který si s pěveckou předlohou svého předchůdce Roye Khana poradil bez problémů. Proti srsti mi bylo jeho přehnané pódiové herectví, ale objektivně nic proti němu. Do bílých šatů oděná doprovodná zpěvačka Alissa White-GluzThe Agonist klamala tělem a (pro mě) stejně nečekaně jako Floor předvedla něco z agresivního growlingu, kterým nahradila třeba Shagrathovy party v závěrečné epické hitovce “March of Mephisto”, jíž Karevik z části odzpíval na vysunutém stupínku, což byla efektní podívaná. Bohužel ne vždy to mělo takový spád. Nemůžu sice říct, že bych se po celou dobu jejich vystoupení nudil, protože mělo i světlé chvilky v podobě profláklé “Center of the Universe”, “When the Lights Are Down” nebo “The Great Pandemonium”, ale že bych z toho byl na větvi, to ne. Na závěr společného turné se s kapelou přišla v “The Haunting (Somewhere in Time)” rozloučit Floor, která ten večer nechala svou “kolegyni” Alissu daleko za sebou, i když jejich pódiové role jsou poněkud jiné, to nepopírám. Kamelot prostě předvedli ve všech ohledech profesionální vystoupení, které fanoušky kapely nejspíš nenechalo chladným, ale na mě to působilo až moc strojeně a nevím, jestli bych měl do budoucna chuť si to zopakovat.

Po epickém závěru Kamelot se tak schylovalo k dramaturgickému přehmatu pořadatelů a hlavní hvězdě dne, tedy finským Children of Bodom. Ještě než se pustím do samotného vystoupení Alexiho sebranky, tak si nemůžu odpustit výtku pořadatelům, protože nasadit headlinera na úplný závěr není úplně ideální. Někdy po půlnoci se hala začala trestuhodně vyprazdňovat. Chápu, že lidi už byli unavení, někomu vadil ne moc kvalitní zvuk, nebo se spěchalo na noční spoj, tohle všechno beru, ale nechat největší jméno (říkejte si, co chcete, tak to bylo) vystavené před průběžně řídnoucím publikem prostě není úplně ideální řešení. Dětem od jezera Bodom se nedá nic moc, co vytknout. Opět se však vyřádil zvukař, který z jejich melodického metalu udělal mnohdy nelíbivý bordel a pokud bych drtivou většinu písní neznal nazpaměť, tak bych z jejich koncertu měl poloviční zážitek. Tu a tam se zvuk zlepšil, ale po chvíli mi přišlo, že se vše vrátila zpátky do “normálu”. Ale tohle kapele zazlívat nechci, protože ta šlapala v pohodě. Palec nahoru střízlivému Aleximu, který popíjel vodu (snad tam fakt byla voda) a omezil své fuckování na všechny strany, kterým akorát zdržuje. Většina skladeb byla odehrána s větší razancí a v rychlejším tempu, než je tomu ve studiové podobě, takže už tak rychlá “Needled 24/7” byla neskutečná palba. Jejich set byl klasickým průřezem napříč historií, který doplňovala trojice zářezů z letošního “Halo of Blood”. Mně osobně se výběr skladeb velice zamlouval, protože se dostalo jak na starší věci typu “Silent Night, Bodom Night”, “Hate Crew Deathroll”, “Hate Me!” a “Downfall”, tak na čerstvější materiál v podobě “Blooddrunk” či “Dead Man’s Hand on You”. O instrumentálních výkonech v případě Children of Bodom není potřeba vůbec pochybovat, kytarové souboje Alexiho a Roopeho Latvaly neměly chybu a zbylá trojice je zdatně doplňovala. Jen škoda, že když už kapela přijede ve formě a dalo by se tak hovořit o velmi zdařilém koncertu, tak je zvuk takový, jaký je, a celý dojem jde do kytek.

Z organizačního hlediska mě nenapadá žádný problém, který by se dal Pragokoncertu úspěšně vytknout. Pokud tedy pominu zařazení Children of Bodom až na úplný závěr soupisky. Teď k tomu přesunu ze zimáku do haly. Důvod k přesunu do menších prostor byl patrný při pohledu do publika při setech Soilwork či Kamelot. Hala sice byla plná, ovšem i tak bylo na jasné, že lístků se neprodalo tak jak loni, takže to chápu (mluví se o necelých 4000 účastníků, čemuž bych věřil). Změny k lepšímu oproti stadionu jsou zřejmé. Lepší zvuk (pokud to zrovna nekurvil zvukař, ale nikde žádné ozvěny) je dostatečně dobrým důvodem ke spokojenosti, a když k tomu přičtu teplo, tak není co řešit. Hlavní negativum spočívá samozřejmě s oním pocitem tepla, protože to se místy měnilo v totální dusno a zakouřeno. I tak se ale bez zimáku do budoucna klidně obejdu. Celkově vzato jsem opuštěl Euronics halu spokojený, ačkoli za to mohly hlavně skvělé koncerty ReVamp a Amorphis, kteří se nečekaně stali mými hlavními hvězdami večera.


Napsat komentář

Vaše emailová adresa nebude zveřejněna.