Země: Velká Británie Žánr: black metal Datum vydání: 7.10.2014 Label: Candlelight Records Tracklist: 01. The Divination of Antiquity 02. Whisper of the Elements 03. Warrior Herd 04. A Careworn Heart 05. Foundations of Ash 06. The World Ahead 07. Over Borderlands 08. Forsaken in Stone Hodnocení: 7/10 Odkazy: web / facebook / twitter

Ať už se vám to líbí nebo ne, podzim je nenávratně zpátky. Období skepse, zármutku, ale taky doba, kdy duše fanouška atmosférického black metalu začíná plesat, tu je opět v plné polní. Jako na zavolanou přichází i další přírodně laděný black metal z Britského souostroví. Tamější blacková scéna rok od roku nabývá na významu a letos se dočkala minimálně čtyř zásadních počinů. Zatímco letošní zásek Falloch nedopadl nejideálněji, počiny Fen a Saor se připojily k zástupu kvalitních vývozních artiklů scény. Čtvrtým do party budiž novinkové “The Divination of Antiquity” od přírodomilů Winterfylleth.

A když se britskému atmosférickému blacku daří, Winterfylleth na tom nemohou být jinak. “The Divination of Antiquity” totiž není jediným počinem, kterým Angličané své posluchačstvo letos obšťastňují. Byly to hned dva další počiny, se kterými se Winterfylleth v letošním roce vytasili, a i když nešlo o úplně klasické nahrávky, na nudu si Britové stěžovat nemohli. Rok 2014 dal vzniknout unikátní kompilaci, na jejíž podobě se podíleli vedle Winterfylleth třeba Primordial, Kampfar nebo ukrajinští Drudkh. Upřímně jsem se dušoval, že si tento nesmírně zajímavý kousek obstarám, nicméně nakonec se tak nestalo a já jen mohu spekulovat, jaké role se na kompilaci Winterfylleth zhostili. Drudkh se stali společností Britů i na druhém počinu, tentokrát EP splitku. Na tom Winterfylleth vystřihli předelávku songu Hate Forest, na jehož originálním znění se nepodílel nikdo jiný než právě nynější členové Drudkh. Říkáte-li si, jestli toho pro letošek nebylo už trochu moc, rozhodně nejste jediní. I já jsem se maličko obával, zda “The Divination of Antiquity” nebude vedlejšími pracemi negativně ovlivněno, ale nakonec odcházím veskrze spokojen.

S poslechy Winterfylleth jsem to nikdy příliš nepřeháněl, většinou zůstalo tak u dvou tří poslechů, což se týkalo jak “The Mercian Spere” z roku 2010, tak i “The Threnody of Triumph” z před dvou let. Zevrubnou představu o tom, jak bude “The Divination of Antiquity” s největší pravděpodobností znít, jsem ale měl. Britové za těch pár let, co hrají, dokázali rychle najít svůj zvuk, o který náležitě pečují. Jsou-li Winterfylleth někdy přirovnávání ke krajanům Woodensthrone nebo právě ukrajinským mistrům Drudkh, věřte, že o žádné okaté kopírování opravdu nejde, byť o nějaké výrazné originalitě taky nemůže být řeč.

“The Divination of Antiquity” je deska hodně intenzivní, naštěstí však dobře ukočírovaná tak, že ona intenzita není samoúčelná a dokáže se nenásilně doplňovat s volnějšími tempy. Winterfylleth mají rovněž výborný cit pro chytlavost. Ačkoliv se píseň dlouhou dobu pohybuje v pro ucho nepříliš přívětivých vodách, skladba se povětšinou překlene do zajímavých refrénů, potažmo silných pasáží. Celou desku otvírá zřejmě nejpřímočařejší věc, titulka “The Divination of Antiquity”, nicméně nejde ani zdaleka o jediný přímočarý kus na desce, takových je vlastně většina, a ať už je to “Whisper of the Elements” nebo “Foundations of Ash”, všechny spojuje hned několik vlastností, které je poponáší do nadprůměru. V první řadě vypíchnu bicí, ještě lépe řečeno jejich nazvučení – hodně vytažený virbl a klasické, mírně utopené, dvojšlapkové salvy. Simon Lucas, který armádu škopků vede, sice nepředvádí nic objevného, ale ideálně doplňuje feeling jednotlivých skladeb a neomezuje se jen na obligátní blast beaty a dvojkopákové šlapanice. Nezůstává ale jen u výborného zvuku bicích, neboť všechny nástroje jsou vzhledem k povaze materiálu v ideální rovnováze.

Když však člověk uslyší rozmáchlejší kompozice – pátou “A Careworn Heart” a vynecháme-li instrumentálku “The War Ahead”, tak ještě “Forsaken in Stone” – ony přímočaré sypačky zní s trochou nadsázky jako chudé příbuzné. Ne, že by na tom byly kvalitativně špatně, to vůbec, ale Winterfylleth svou sílu ukazují až v komplexnějších celcích. I na “A Careworn Heart” to Britové s originalitou příliš nepřehání a hlavně ve vokálních pracích mi živě připomněli poslední album Finsterforst, ale celé to má hlavu a patu, a co především – skladatelskou kvalitu. Klidnější akustické pasáže střídají ty intenzivní black metalové, čisté vokály pak řev. Závěrečná “Forsaken in Stone” na to jde jinak. Nikdy jsem nebyl zastáncem pomalých skladeb na konci alba. Chápu, co tím chtěl autor říci, a jeho umělecký záměr plně respektuji, ale osobně preferuji spíše opačné stupňování, kdy rychlejší kusy by měly mít své místo až ke konci. A právě na to “Forsaken in Stone” doplácí. Suverénně nejpomalejší skladba jen potvrzuje již výše řečené. Ta skladatelská kvalita tam je a je jen na samotných Winterfylleth, kdy se odhodlají k tvorbě sofistikovanějšího opusu.

Winterfylleth vyrukovali s desku, která nepřekvapí a neříká ani trochu nového. Na své si však přijde v podstatě kdokoli, kdo o hudbu podobného ražení čas od času s radostí zakopne. Britové předvedli, že jejich síla nespočívá jen v klasickém atmosférickém black metalu bez invence, ale rovněž i v rozmáchlejších kompozicích, které by pro mě za mě mohly hrát na další desce klidně prim. Kousky jako “A Careworn Heart” totiž ukazují, že to Winterfylleth táhne přeci jen trochu jinam a dávat na kompromisy by příště mohlo být už na škodu.