Země: Nizozemsko Žánr: alternative rock / symphonic metal Datum vydání: 29.3.2011 Label: Roadrunner Records Tracklist: 01. Why Not Me 02. Shot in the Dark 03. In the Middle of the Night 04. Faster 05. Fire and Ice 06. Iron 07. Where Is the Edge? 08. Sinéad 09. Lost 10. Murder 11. A Demon’s Fate 12. Stairway to the Skies Hodnocení: 8/10 Odkazy: web / facebook / twitter

Within Temptation jsou kapela, která stála na počátcích mého metalového bytí a pořád patří mezi kapely, které si i po letech rád poslechnu, byť se můj vkus obrátil značně obskurnějším směrem. Právě díky vztahu, který k Within Temptation chovám, jsem se dost obával, že po rozporuplném albu “The Heart of Everything” novinka nenabídne nic zajímavého, ba naopak že se dočkáme vykrádání klasického Within Temptation soundu a melodiky. Co jsem ale rozhodně nečekal? Přesně to, co se urodilo na “The Unforgiving”…

Velké změny předznamenalo několik událostí, které se později ukázaly jako součást rozsáhlého konceptu, okolo kterého se “The Unforgiving” točí. Původní webové stránky se proměnily v informační portál značně sociálního charakteru a namísto klasické/provařené (vyber jednu možnost) černé jim nyní dominuje svěží bílá. WTF? Co se to děje? Komiksový příběh a dějový video doprovod. Cože? To jim úplně hráblo? Inspirace popovou a elektronickou hudbou. Sodoma Gomora?! Ale vůbec ne, vážení. Čím déle album poslouchám, tím víc mi dochází, že tohle všechno je velice promyšlený tah, který při udržení vysoké kvalitativní laťky úspěšně eliminuje všechna negativa, jejichž stín mě děsil v prvním odstavci.

Když teď odhlédnu od všeobjímajícího (a promakaného) konceptu, se kterým je album pevně propojeno, samotná hudba představuje něco, co jsme od Within Temptation ještě neslyšeli. Komu způsobil lehký šok první singl “Faster”, jeho hitový potenciál, pop-rocková lehkost a elektronická smyčka, udávající rytmus, ten nechť přijme za fakt, že se v podobném duchu nese i zbytek alba. Asi vám to asi pořád zní nepochopitelně, ale smiřte se s tím. “The Unforgiving” má s metalem máloco společného. Přesto je na něm jasně zřetelný rukopis skladatelské a partnerské dvojice Westerholt–den Adel, která ale tentokrát k tvorbě přistoupila z jiného konce než obvykle. Kytary tvoří spíše rytmickou složku a o nějaké zuřivém stavění riffů nebo rozmáchlých vyhrávkách nemůže být řeč. Když už na jedno nebo druhé dojde, stojí to za to. Úvodní riff u skladby “Iron” patří k těm, které dovedou rozhýbat stadiony, a třeba zčásti zkreslené, zčásti akustické sólo z “Lost” mi bez přehánění imponuje. Jde ale spíš o výjimky. Klasické nástroje spolu s elektronickými samply (…nebo jsou to klávesy? Čert ví…) tvoří rytmický podklad pro typické klávesové aranže a především esenciální a naprosto dominantní složku – vokál, jímž se pyšní frontwoman Sharon den Adel…

Sharonin hlas patří k trademarkům kapely prakticky od jejích počátků. I přesto však bylo zpěvačce občas vyčítáno, že se omezuje pouze na vysoké rejstříky a zlé jazyky tvrdívaly, že v jiných polohách zpívat neumí. Jak to bylo před lety, nevím, ale výkon na “The Unforgiving” dává zřetelně najevo, že Sharon jako zpěvačka stále roste. Na novém materiálu totiž vůbec dává poprvé dostatečný prostor zpěvu v nižších polohách a já se ho nemohu nabažit. Až paradoxně totiž z jejího hlasu tryská mnohem víc emocí než v dobách, kdy zpívala výhradně výšky. Kde byla dříve slyšet gotická naivka, tam teď vládne uvědomělá a dospělá žena, paní zpěvačka a já před ní smekám…

Zajímavé je, že i přesto, že se po většinu stopáže nekonají žádné instrumentální orgie, díky chytlavým motivům, v potřebných momentech vkusně zvýrazněným nebo naopak upozaděným nástrojům a v neposlední řadě zvuku, který skutečně lahodí mému uchu, vznikla nahrávka, která působí kompaktně a především ztělesňuje zhudebněné opozitum nudy. Každá skladba je potenciálním hitem a není tu nic, co by svým nábojem, respektive jeho absencí jakkoli znatelně zaostávalo. Pravda, úplně mě neoslovila na můj vkus až příliš kolovrátkoidní “In the Middle of the Night”, ale vůči zbytku nemám sebemenší výhrady. Některé mě baví víc, některé méně, ale v každém případě jde o prvotřídní materiál.

Ano, už je to tak. Dříve vycházející hvězda gothic metalu hraje něco mezi gothic rockem a popem, ale září u toho jako supernova. Bývá pravidlem, že když kapela podobného ražení začne hrát “pop”, většinou za to sklidí negativní kritiku. Jak je ale vidět, metoda hlavou proti zdi a neskrývání očividného se vyplatila a svět tak může být svědkem, jak taky může vypadat evoluce. Udělat popovou, ale přesto chytlavou, návykovou a zatraceně kvalitní nahrávku není vůbec jednoduché a já jsem strašně rád, že se to podařilo právě Within Temptation…