Wolves in the Throne Room - Celestite

Wolves in the Throne Room – Celestite

Wolves in the Throne Room - Celestite
Země: USA
Žánr: ambient
Datum vydání: 8.7.2014
Label: Artemisia Records

Tracklist:
01. Turning Ever Towards the Sun
02. Initiation at Neudeg Alm
03. Bridge of Leaves
04. Celestite Mirror
05. Sleeping Golden Storm

Hodnocení:
H. – 6,5/10
Skvrn – 6/10

Průměrné hodnocení: 6,25/10

Odkazy:
web / facebook

To, jestli měla nějaká skupina opravdu vliv a nějakým způsobem promluvila do dění na scéně, lze do jisté míry poznat i z toho, kolik následovníků kráčí v jejích šlépějích. Když se nad touto tezí člověk zamyslí, zjistí, že takových kapel v novém tisícletí v rámci black metalu moc není. Mezi nejvýraznější jistě patří portlandští náladotvůrci Agalloch… u nich sice o čistokrevný black metal nejde, ale to je vedlejší; také začali hrát už v půli 90. let, ale první dlouhohrající desky vydali až na přelomu tisíciletí a větší popularity, díky níž začal onen boom kopírek Agalloch, přišel až o poznání později. Kromě nich se něco podobného jistě podařilo i švédským ďáblům Watain, kteří sice do jisté míry těžili (a vlastně dodnes těží) z odkazu kultovních Dissection, ale ani to jim nebránilo, aby spustili menší vlnu podobně laděného black metalu.

Do této sorty novějších vlivných black metalových uskupení však do jisté míry patří i zámořští ekologové Wolves in the Throne Room, kteří ze své farmy ve státě Washington začali do světa pouštět specifický druh black metalu, jemuž se později začalo říkat cascadian black metal a na nějž postupně více či méně úspěšně začaly navazovat další kapely a projekty. Wolves in the Throne Room však byli první a to jim už nikdo neodpáře, stejně jako jim už nikdo nevezme, že všechny čtyři jejich dosavadní desky jsou velice skvělé záležitosti. Obzvláště druhá “Two Hunters” (která k jejich tvorbě přivedla mne osobně) a třetí “Black Cascade” (což byl zase shodou náhod jeden z prvních vinylů, které jsem si koupil) jsou skutečné majstrštyky, jimž ani několik let na křížku neubralo nic z jejich uhrančivosti a monumentální síly.

Letos tomu byly již tři roky, co se objevilo doposud poslední album “Celestial Lineage”, takže se dalo čekat, že do dalšího počinu by to nemělo trvat zas tak dlouho. Překvapení se nekoná a v létě skutečně vyšla další nahrávka s názvem “Celestite”, která byla dopředu ohlášena jako pokus o experiment. Wolves in the Throne Room se totiž v rámci této desky vydali na (z jejich pohledu) doposud neprobádané pole čistého ambientu a soft elektroniky, kde black metalové kytary, zvukovou stěnu bicích a skřehotu vystřídal syntezátor a značně uvolněnější tempo.

Podobný hudební minimalismus má šanci fungovat jen za jediného předpokladu, jímž je atmosféra. Pokud se tu podaří vytvořit, mohou být nahrávky tohoto druhu skutečným posluchačským zážitkem, pokud však autor v tomto ohledu selže, pak jsou takové desky až smutně prázdné a na místě zážitku bývá jen nudné vakuum monotónního zvuku bez špetky zábavnosti. “Celestite” tím pádem vzbuzovalo docela očekávání, protože zrovna tvorba atmosféry nebyla Wolves in the Throne Room nikdy cizí – ono co si budeme povídat, veškerá předchozí tvorba skupiny stojí jedině na atmosféře, protože když se nad tím člověk zamyslí, jejich nahrávky samy o sobě také nejsou zas tak extrémně složité a jsou to vesměs monotónní záležitosti. Avšak vzhledem k tomu, že se kolem nich vznáší jistá specifická aura, fungují přímo bravurně. Stejně tak se již na starších deskách vyskytovaly i nemetalové momenty, které byly mnohdy fenomenální… třeba z toho, co Wolves in the Throne Room předvádějí v rituální první půli skladby “Cleansing”“Two Hunters”, dodnes mrazí v zádech při každém poslechu.

Tím vším jsem chtěl říct především to, že jsem před poslechem “Celestite” nijak nepochyboval o tom, že jsou Wolves in the Throne Room schopni stvořit ambientní nahrávku, jež bude skvělá. A vlastně si to myslím stále, ačkoliv samotné “Celestite” zůstalo lehounce za očekáváním. Je velice pozitivní, že album i přes svou experimentálnost (v rámci tvorby skupiny) nepůsobí dojmem, že by snad k Wolves in the Throne Room nepatřilo. Z tohoto úhlu pohledu si Američané dokázali udržet jistou část výše zmiňované aury, díky čemuž “Celestite” vážně působí “wolvesinthethroneroomovsky”. Přesto všechno však zážitek z poslechu není tak silný a ta atmosféra není tak hypnotická, jako tomu bývalo na black metalových počinech skupiny. Tím neříkám, že je novinka špatná, jen že dřívější desky byly ještě lepší.

“Celestite” se poslouchá velice hezky, o tom není sporu. Já mám podobný minimalistický ambient dost rád, takže mám k takovým věcem vztah, čili to v tom možná hraje roli, ale když to vezmu kolem a kolem, nemám sebemenší problém si ten počin poslechnout. Dokonce bych se ani nebál tvrdit, že (a to navzdory očekávání) má nahrávka i své vrcholné momenty, které si člověk zapamatuje. Jedním z takových je jistě výtečně finále “Initiation at Neudeg Alm” nebo skvělá pasáž ve čtvrtině “Celestite Mirror”. Tím však nechci ani náznakem vzbudit podezření, že by šlo o snadno stravitelnou nahrávku, protože je tomu přesně naopak. Využijete-li “Celestite” jen jako podklad k nějaké činnosti, fungovat bude, ale pouze jako příjemná relaxační kulisa bez nároku na to, aby vám předala něco hlubšího… a když se tu a tam zaposloucháte, přijde vám to docela prázdné.

Říkám to proto, že zpočátku jsem naprosto netakticky postupoval právě tímto způsobem a z nahrávky si odnesl dojem, že až takový minimalismus u Wolves in the Throne Room nefunguje. Abyste totiž “Celestite” skutečně docenili, musíte zvolit zcela opačný přístup, a sice vypnout… sebe i vše okolo, zahodit telefon, zhasnout světla, v úplné tmě si lehnout na záda a naslouchat. Nebo lépe řečeno se spíš nechat unášet náladou… teprve pak “Celestite” začne dávat opravdový smysl a vy zjistíte, že ta deska je na tom úplně stejně jako její obálka – zdánlivě triviální, ve skutečnosti však má svou hloubku.

Zpočátku mě “Celestite” příliš nesebralo, ale jakmile jsem té nahrávce dal prostor, nakonec si mě získala na svou stranu. Zůstává ovšem otázkou, kolik lidí je schopno a ochotno věnovat novince podobné úsilí a čas, jako jsem to udělal já. Zvlášť ve světle faktu, že black metalová alba Wolves in the Throne Room jsou přece jen ještě silnější, za čímž si (bohužel?) musím stát, ačkoliv se počáteční rozčarování nakonec zkorigovalo do spokojenosti. I přesto však mají i ambientní Wolves in the Throne Room jisté kouzlo a nepostrádají smysl. Pokud by se tedy ústřední duo bratrů Weaverových někdy v budoucnu rozhodlo na “Celestite” navázat dalším ambientním počinem, já osobně se jeho poslechu rozhodně bránit nebudu.


Další názory:

Řeknu vám, že když jsem zachytil první informace o nových Wolves in the Throne Room, dvakrát odvařený jsem z toho tedy nebyl. Ne, že by mi ambientní muzika vadila, to vůbec, spíš jsem se však obával s tím, jak se američtí ekologové svého nelehkého úkolu zhostí. Jestli byli Wolves in the Throne Room na všech dosavadních deskách především o intenzitě, “Celestite” je pravým opakem, jež vyjadřuje emoce, které black metal ve své podstatě nedokáže pojmout. Křehká, zadumaná a především minimalistická, taková ta muzika je. Jenomže něco tomu schází, nějaké vyloženě povedené momenty, které tu navzdory lepším podmínkám ke gradaci po většinu doby schází. Desce se nedá upřít, že moc příjemně plyne a jako doprovod k náročnější činnosti je taková muzika jako stvořená, nicméně tuším, že jen jako podmaz svůj nový počin bratři Weaverové nevytvářeli. Žádný průser to rozhodně není a silně negativní hlasy nechápu, ale že bych se na další ambientní Wolves in the Throne Room vyloženě těšil, to ne. Snad jen kdyby syntezátorová poloha Američanů doznala radikálních obměn.
Skvrn


Napsat komentář

Vaše emailová adresa nebude zveřejněna.


Hradby Samoty VII.