Wolvserpent poster 2014

Wolvserpent, Argonaut

Wolvserpent
Datum: 25.9.2014
Místo: Praha, 007
Účinkující: Argonaut, Wolvserpent

Když jsem byl ještě náctiletý idiot (což o to, idiot jsem možná stále, to neumím úplně posoudit, ale alespoň už nejsem náctiletý), považoval jsem americkou metalovou scénu za něco horšího oproti té evropské. Samozřejmě, výjimky byly, o tom žádná, ale obecně jsem si myslel tuhle kravinu. Sice nemohu tvrdit, že by se stav věcí v posledních letech přímo obrátil, ale minimálně se změnil v tom, že jsem si k zámořské tvrdé muzice našel cestu a vytvořil jsem si k ní jistý vztah. A také bych si dovolil tvrdit, že jsou žánry, v nichž Američané nám Evropanům dávají těžce na budku, čímž však v žádném případě nemyslím před pár lety populární metalcore a aktuálně populární djent, protože obě tyhle záležitosti mi přijdou (opět – až na absolutní výjimky) jako trendové blbosti a je úplně jedno, jestli je ta kapela z USA, z Čech nebo ze Somálska.

Američané však podle mě vedou na poli sludge, drone/doomu a podobných těžkých (a zatěžkaných) záležitostí. A právě do zmiňované druhé škatulky spadá rovněž duo Wolvserpent ze státu Idaho, které v loňském roce vydalo excelentní desku “Perigaea Antahkarana” s neskutečně hutnou a hypnotickou atmosférou. A když se člověk dozví, že takové zlo hraje na Sedmičce a za dvě stovky peněz, je o náplni jednoho čtvrtečního večera hned rozhodnuto…

Wolvserpent přijeli sami bez doprovodu, takže jim společnost na koncertě dělal domácí support v podobě stonerové party Argonaut. Když jsem dorazil do klubu, na pódiu stála (resp. z jedné poloviny seděla) americká dvojice a ladila zvuk… jakmile doladila, došlo k menšímu úklidu a své nádobíčko vybalili (žádné dvojsmysly) právě Argonaut. Chvíli nato hradecká čtveřice spustila svůj upřímný rokenrol. Na rovinu říkám, že Argonaut nejsou zrovna záležitost, jakou bych si s nadšením denně pouštěl do sluchátek (aby mě někdo špatně nepochopil, že mám něco proti té kapele, mám na mysli obecně tenhle druh hudby), ale živě mě to nejenže nenudí, naopak mě to i baví – a bavili mě i Argonaut. On to teda nebyl úplně geniální koncert, přišlo mi, že sem tam něco ujelo (ale možná se mi to zdálo a byl to umělecký záměr, úplně dopodrobna tuhle formaci naposlouchanou nemám), vokálům moc nebylo rozumět, ale ono to tak nějak vůbec nevadilo, jelikož ze skupiny vyzařovala pohoda, nestrojenost a právě zmiňovaná upřímnost, což se nakonec ukázalo být důležitějším faktorem, než aby každý akord seděl na sto procent. Skupina moc nekecala, jen sem tam vtípek (“Hele, Jirko, zkus si naladit… já jsem si naladil a je to fakt super pocit… něco jak když se vychčiješ.”), takže to odsýpalo rychle. K tomu, že se člověk neměl šanci začít nudit, dozajista přispělo i to, že Argonaut hráli velice krátce, možná až moc, protože nějakou jednu nebo dvě písničky navrch bych osobně klidně snesl.

Největší nevýhodou Argonaut ovšem bylo to, že se jejich muzika k hlavnímu programu moc nehodila. Ono je ale pravda, že mě nenapadá zrovna moc českých kapel, které by se náladou své hudby blížily k Wolvserpent, takže je to nakonec jedno. Hlavní byl fakt, že vzápětí už se na pódium vypravila zámořská dvojice a opravdu jen ve dvojici, jelikož Wolvserpent žádné další koncertní muzikanty nemají a vystačí si ve dvou. I díky tomu by si někdo mohl vzpomenout třeba na Jucifer, kteří to mají rozdělené obdobně, ale rozdíly mezi oběma formacemi jsou velké a rozhodně nekončí jen tím, že jsou nástroje mužské a ženské části sestavy prohozené.

Zvuk Wolvserpent není zrovna jednoduchý, naopak je dost hluboký a členitý, a to takovým způsobem, že ve dvou lidech to živě dost dobře nejde zahrát všechno. Není tedy divu, že si kapela vypomáhala i samply, které společně s kytarou a vokálem ovládal Blake Green. Kromě toho měl k dispozici i široký výběr pedálů, s nimiž sound své kytary různě lámal a modifikoval. Zároveň však různé zvuky “chytal” a nechával je pomocí samplu dál rezonovat, zatímco na “zachycený” riff začal stavět další a takto hudbu postupně vrstvil. A vlastně se to netýkalo jen jeho vlastního nástroje, ale i houslí kolegyně Brittany McConnell.

Brittany se však obecně věnovala spíše bicím a housle brala do ruky jen málo, nicméně tak to bylo v pořádku, jelikož i na desce mají housle spíše menší prostor a uplatňují se především v nekytarových předehrách dlouhých opusů. Pozitivní ovšem, že ani tato “intra” (která jsou mnohdy tak dlouhá, že je trochu na hlavu to nazývat intrem – proto uvozovky) nebyla živě nijak šizena a Wolvserpent je hráli. I přesto však (zcela logicky) měla navrch mohutná zvuková stěna kytary a bicích, do níž tu a tam svým zvířecím vokálem vstupoval Blake. Snažení Wolvserpent hodně pomáhal i skvělý zvuk, jenž byl hodně nahlas, jak se na drone/doom sluší a patří, ale ne tak moc, aby z toho posluchače fyzicky bolely uši. A především – sound byl i přes hlasitost nádherně čitelný a takřka bezchybný. V této konstelaci pak již pro Wolvserpent nebyl problém předvést onu hutnou atmosféru svých desek i v živém provedení. Nebyly k tomu potřeba žádné rekvizity, svícny, kápě… bylo jen nějaké menší kadidlo, nic víc a stejně byli Američané víc okultní než většina black metalu. Jednoduše řečeno, bylo to silné, a to setsakra hodně.

Jediným mínusem vystoupení Wolvserpent se tak stala jeho délka, protože zazněly pouhopouhé tři skladby (jestli jsem správně počítal), mezi nimiž určitě nechyběly “Within the Light of Fire” a “In Mirrors of Water”“Perigaea Antahkarana”… tou třetí si nejsem jistý, protože už jsem trochu v transu z hutné atmosféry takové detaily nevnímal. Ono je pravda, že při délce kompozic Wolvserpent ony tři písně i tak vydaly asi na hodinu času, ale i tak… jestli jsem u Argonaut řekl, že bych nějaký song navíc klidně snesl, u Wolvserpent bych jej snesl zcela určitě. Nicméně nedalo se svítit, po posledním tónu Blake Green pronesl prostě “Thank you” (což byla jen tak mimochodem první slova kapely směrem k publiku), Brittany McConnell se na lidi usmála (což jen tak mimochodem dělala při potlesku po každé skladbě) a Wolvserpent byli pryč.

Na druhou stranu, i ta hodina byla natolik intenzivní, že opravdový důvod ke stížnostem není žádný. Výsledkem byl totiž i tak nejlepší koncert, co jsem letos viděl, čehož tedy nebyl úplný problém dosáhnout, jelikož letos ty akce prozatím pěkně flákám, ale na tom, že vystoupení Wolvserpent bylo úžasné, to nemění zhola nic.


Napsat komentář

Vaše emailová adresa nebude zveřejněna.